Starmel (vlastní fandom)

Plamenů se díky Adelizině péči již nebála, večer tedy mohli rozdělat oheň. Rotolf byl rád, i přes teplé oblečení byl konec října nevlídný.
Hrabyšinu nechali za sebou, cestovali opět sami dva.
„Jak dlouho ještě pojedeme?“ vyzvídala po večeři.
„Tři dny.“
„Znáš cestu?“
„Teď už ano.“
„Máš mi zavázat oči? Prý je to tajné,“ ztišila hlas.
„Pro tebe ne. Získáš určité zvláštní postavení. Vysvětlila ti to paní Adeliza?“
Kývla. „Budu s Kamenným domem už napořád svázaná. Když budu chtít, můžu jako dospělá vstoupit do Společenství. Ale nemusím.“
„Postarají se o tebe, kdykoli budeš potřebovat,“ ujistil ji.
Kůň spokojeně chroupal svůj oves.

Cestování s doprovodem, který kromě dvou žen v modrém tvořili ještě tři rytíři sloužící citadinskému Kamennému domu, mělo své nezanedbatelné výhody. Až do Hrabyšiny se Rotolf vlastně nemusel starat skoro o nic. Yllanit jela spolu s ženami v uzavřených nosítkách, naprosto nenápadná, výborně schovaná jak uvnitř dopravního prostředku, tak mezi modří svých dvou spolucestujících. Během cesty s ní Rotolf vlastně skoro nepromluvil.
Mezi muže tvořící spolu jejich ozbrojený doprovod se navenek sice snažil zapadnout (ctil knížecí přání, že nesmí být viděn a hlavně poznán), společná témata k hovoru s nimi však nenalezl. Ostatně, ani se o to nějak zvlášť nesnažil.

„Pojedete přes Hrabyšinu, spolu s dvěma členkami našeho Společenství a doprovodem, odtamtud sami. Bude vám muset stačit jeden kůň pro oba i na všechny zásoby.“
V tom problém neviděl, ovšem... „Stále neznám cestu.“
„Hrabyšinská představená ti všechno poví, stačí ukázat znamení.“
Maně si sáhl na levou stranu hrudníku, kůže jej dosud pálila, ačkoli znamení vyleptané prstenem kamenodomské paní namočeným v jakési bezbarvé tinktuře bylo při zběžném pohledu docela nezřetelné.
„Otevírá brány všech Kamenných domů, aniž bys musel cokoli říkat,“ vysvětlila Adeliza.

Cílem jejich cesty byla Lenghardie. Tajný Kamenný dům, kde měla Yllanit nalézt nejen domov, ale i sestru své babičky.

Čest muže je silná tak, jak je silné jeho slovo.
To mu otec vštěpoval od dětství.
Laskavost není žádné vzácné koření. Buď takový, aby ses nemusel stydět sám za sebe. Tvá budoucnost leží pouze ve tvých vlastních rukou.
Tak mluvívala matka. Za jejího života měl Rotolfův život pevný řád, do vnitřního zmatku upadl až poté, co navždy odešla.
Myslel to odpoledne na oba rodiče; jejich dávno vyřčená slova mu zněla v uších, jako by oba byli dosud živí.

Když vyšla první hvězda, vrátil se k Adelize, aby oznámil, že se skutečně chce zavázat Kamennému domu.
Kývla. Zjevně takové rozhodnutí čekala.

Dala mu čas na rozmyšlenou.
Odmítl. Lhůty byly zbytečně svazující, svým rozhodnutím si byl jist. Za ta léta úzkých kontaktů s Kamenným domem věděl, že závazek, který je po něm žádán, mu nepřinese pouze povinnosti, ale také jisté, nezanedbatelné, výhody. Dosud prokazované služby nebyly postaveny na žádném závazku, šlo spíš o laskavosti, za něž zpravidla nežádal nic, co nebylo součástí poslání.
Jenže Adeliza na času na rozmyšlenou trvala.

Seděl na zídce v zahradě a přemýšlel. Hlavně o tom, kdo vlastně je – jak se ho Yllanit ptala cestou.
Kdo vlastně je? A kam směřuje?
Možná právě tohle bylo cílem té lhůty.

Místo, kam měla Yllanit odjet, patřilo nepochybně k tajemstvím Kamenného domu. Proto o něm Adeliza nechtěla mluvit.
Rotolf se však odbýt nenechal: „Slíbil jsem, že ji doprovodím.“
Zpytavě na něj pohlédla.
Tenhle upřený pohled nesnášel. Zatnul zuby. Pochybovala snad o jeho věrnosti? Copak ji už několikrát neprokázal? Vždyť k ní byl dokonce ještě loajálnější než ke knížeti! Což by mu samozřejmě Legelden nikdy neodpustil, kdyby to zjistil.
„Ráda bych ti vyhověla,“ přerušila protahující se ticho. „Ale je to složité. Musel by ses zavázat Kamennému domu. Nevím, zda po tobě něco takového vůbec smím žádat...“
„Jsem pánem svých rozhodnutí,“ ujistil ji.

„Na Starmel? I to jsem zvažovala. Má tam příbuzné; spálenecký vladyka je vlastně její strýc. Jistě by se k ní přihlásil, stejně jako příbuzní ve Vyšebolu, koneckonců ani starmelská paní by ji neodmítla. A nikdo by ji tam nehledal.“
„Všichni věří, že uhořela.“
„Vyslanec může mít omezené informace. Nemůžeme si být jisti, jestli tomu věří opravdu všichni. Každopádně, poměry v horách jsou nyní nevyzpytatelné.“
Věděl, v létě byl na Starmelu jako knížecí vyslanec. Od obrovské bitvy se záhorskými klany uplynuly sotva čtyři měsíce, hory byly plné ran, příměří křehké. Pochopil, že teta tam dívenku poslat nechce. Vlastně se mu ulevilo.

Dostát danému slovu nebylo jednoduché.
V první řadě narazil na Adelizu.
„Kam chceš Yllanit poslat?“ zeptal se přímo.
Zvedla obočí. Málokdo s ní mluvil takovým způsobem. Málokdo byl ovšem její synovec. Vlastně – už byl naživu jen on. Starmelští bratranci byli mrtví a Ropraht… Stiskl rty. Ta rána byla dosud příliš čerstvá. Nikomu a nikdy, ani jednou, třeba za sto let, by neprozradil, že po zprávě o bratrově smrti proplakal noc.
Kamenodomská paní na něj vážně pohlédla. „Chápu, že jsi k tomu děvčeti vázán…“
„Nejsem…“
„Podle v horách platných zvyklostí jsi,“ pousmála se jemně.
„Chceš ji poslat na Starmel?“ napadlo ho.

„Vím, že se tebou nebudu moci zůstat napořád. Nejsem takový snílek.“ Najednou mluvila, jako by jí nebylo jedenáct, ale mnohem víc. „Paní Adeliza říkala, že na tamtom místě budu naprosto v bezpečí. Ale… než se tam dostanu… prý je to daleko. Rotolfe, já… Bojím se.“ Žádost nevyslovila, přesto ji měla v očích.
Adeliza by dívenku samozřejmě nikam neposlala samotnou, ale Yllanit důvěřovala pouze jemu. Stroze přikývl. „Pojedu s tebou. Doprovodím tě.“ Svým způsobem to považoval za svou povinnost. Musí se přesvědčit, že Yllanit skutečně bude v bezpečí.
A pak se vrátí do Berseny a zjistí, kdo stál za tím požárem.

Rotolf dbal na příkaz, že jej ve městě nesmí nikdo vidět, nicméně s panem Žernovským mluvit nutně potřeboval, proto se k němu vypravil po střechách.
Starý vyslanec byl upozorněn vzkazem kamenodomské paní, a tak jej již očekával. „Nezlobte se, že vás vítám takhle vsedě,“ omlouval se, „kolena mi v poslední době vypovídají službu. Inu, věk si občas žádá svou daň. Opravdu jsem myslel, že jste při tom neštěstí uhořel spolu s Qanterskými. Proč jste mi nic neřekl?“
„Mohu postavit svou vůli proti knížecímu příkazu?“ odpověděl otázkou. „Nikdo z Qanterského rodiny nepřežil?“
Vyslanec zavrtěl hlavou. „Zahynul kancléř, jeho manželka i dcerka.“