Starmel (vlastní fandom)

Drahá Éseld,
nehněvejte se, prosím, že Vás tak nazývám již nyní. Rád bych Vám ta slova řekl osobně, leč zatím to není možné, tedy volím alespoň tuto formu, abych Vás pozdravil a ujistil Vás, že již nyní jste mi drahá. Těším se velice, až Vás spatřím, sevřu Vaši ruku ve svých a vtisknu do Vaší dlaně polibek symbolizující mou náklonnost. Muži mého rodu se tradičně žení v zimě, kdy jsou průsmyky zapadané. Ještě půl roku tedy, pak se stanete mou ženou a já Vaším mužem. Slibuji, že Vám budu stát vždy věrně po boku.
V úctě a nejvyšší oddanosti
Thelf-Sören

Zaklapla desky rukopisu, pak je znovu otevřela a ještě jednou zaklapla. Vazba držela dobře.
„Dílna odvedla dobrou práci,“ podotkla s úsměvem a v seznamu nutných oprav si odškrtla další položku.
Dívka v tmavě modré jí úsměv oplatila. „Vyřídím to, paní Knihovnice.“
Éseld byla v Citadinu spokojená. Žila tu již tři roky. Již krátce po příchodu do zdejšího Kamenného domu jí shodou okolností byla svěřena knihovna čítající několik desítek tisíc svazků. Éseld tu práci milovala. O tom, kdo je doopravdy, věděla jen představená a několik členek kamenodomské Rady. Její práce se vlastně stala její novou identitou. Paní Knihovnice. Bylo to bezpečnější.

Nápad poslat ji do Tollidy, téměř pod okna vévodského paláce, vypadal šíleně. Ukázal se však jako trumf, který Éseldiny pronásledovatele dokonale zmátl.
Tollida byl nakonec jediný Kamenný dům, odkud Éseld odešla na vlastní žádost. Žít v rodném městě znamenalo, že nesmí vystrčit ani nos z nejsoukromější části Kamenného domu, kam neměl přístup nikdo mimo Společenství. Pro Éseld to po několika měsících začalo být k nesnesení.
Tollidský pobyt měl však i svá pozitiva. Pokročila v umění zhmotňování myšlenek a také se celý rok zaobírala starými svazky v knihovně, takže se naučila mnohé o nich i z nich.
V budoucnu to využije.

Hospodář Dwain měl hodného oslíčka. Měl jej velice rád, často s ním rozmlouval a zpíval mu. Léta běžela, oslík stárl, už nezastal tolik práce. Jeho pán na něj však nezanevřel.
Jednoho pochmurného dne se oslíkův čas nachýlil. Dwain byl velmi smutný, k jeho překvapení však zvíře promluvilo lidským hlasem: „Můj milý hospodáři. Prožil jsem dobrý život. Mou velkou touhou však je, abych po smrti nesl krásu. Pomoz mi, prosím.“
Dwain mu to slíbil.
Proto zanesl jeho kůži do Kamenného domu, kde z ní byl udělán kodex s nádhernými iluminacemi a ještě nádhernějšími básněmi.
A tak nesl oslíček krásu celá staletí.

Když vypršely její dvouleté sliby, stála před rozhodnutím, které bylo nutné učinit s chladnou hlavou. Zaváže se Kamennému domu na doživotí? Zřekne se navždy manželství a vlastní rodiny? Svěří celý svůj následující život do rukou kamenodomských paní? Ale má vůbec nějakou jinou možnost? Odejít by jí nikdo nebránil. Kam by však šla?
Měsíc po jejích slibech zemřel imberlijský vévoda.
Když se to dozvěděla, neuronila ani slzu. S překvapením shledala, že vlastně necítí nic. Ani smutek, ani úlevu. Vůbec nic!
Úzkost, která ji v dalších týdnech pronásledovala, nepochybně souvisela se zprávou, že její bratři umírajícímu přísahali, že ji najdou a potrestají…

Éseld žila v eonélském Kamenném domě již osmý měsíc. Skoro osm báječných měsíců klidu!
„Chápeš už, proč jsou Kamenné domy tak bezpečné?“ tázala se jí jednoho dne představená.
„Jsou soběstačné.“
„Jistě. Aspoň z větší části. Soběstačnost ani pevnostní charakter domů však nejsou všechno.“
„Co tedy?“
„Informace, má milá, jsou mocnější než meče. Je důležitější budovat než ničit,“ pousmála se. Vzápětí zvážněla. „Kéž bys tu mohla zůstat!“
Cuklo jí v břiše. „Vědí o mně?“ Jen to ne!
„Obávám se, že by brzy mohli. Moc informací je umět být krok napřed. Posílám tě Faré.“
Faré bude opouštět omámená a zavřená v truhle.

Imberlijskému vévodovi, mému nejdražšímu otci!
Kéž Vám nikdy nezůstanu dlužna svou lásku a oddanost! Kéž se nikdy nezpronevěřím své drahé rodině, jakož to učinila jiná Vaše dcera, otočivši se věrolomně zády ke všemu dobrému a správnému, špiníc čest Vaši i naši. Můj údiv, když jsem dnes tuto osobu, jejíž jméno se stydím napsati, zahlédla při návštěvě Kamenného domu oděnou v modrém šatu! Není mýlky! Přebývá v Eonéle, složivši již první sliby Společenství. Považte tu drzost! Ten výsměch rodině! Vám to však jistě nezabrání tuto ničemnou proradnici potrestati, jak káže čest.
Vaše milující dcera Kaie provdaná Onervolová, toho času v Eonéle.

„Dragu,“ oslovila váhavě bratra, „co víš o Starmelech?“
Vzhlédl od knihy s nákresy jakéhosi pevnostního systému. Studoval nepochybně jeden z mála dochovaných výtisků Mageronetovy války, impozantního díla o vojenských strategiích. „Starmelové jsou v první řadě válečníci. V horách se válčí skoro pořád. Přes průsmyky se tlačí záhorské klany a starmelští páni jsou už mnoho generací štítem, který je zadržuje. Jestli chceš jako starmelská paní obstát, nauč se dobře obvazovat rány. Nepočítej, že by tam někdy mohl být doopravdy mír.“
„A Thelf-Sören?“ odvážila se otázky.
Pousmál se. „Thelf-Sören? Poděkuje ti, pokud se to naučíš pořádně.“
Kývla. Začervenala se. Ano, to udělá.

Představenou v Kamenném domě v Eonéle byla paní Synöwe – druhá sestřenice Éseldiny matky. Éseld to zprvu znepokojovalo, záhy však pochopila, že vazby uvnitř Společenství jsou striktně nadřazené všem vazbám vnějším.
A teprve v Eonéle jí došlo také to, jak dokázala vytušit Ansgarovu zradu i proč toho o ní bersenská hostinská tolik věděla…
Učila ji sama představená.
„Jde o koncentraci. Umíš to, jen se musíš soustředit.“
Éseld zaváhala. „Dva a šest?“
Synöwe odkryla papír, jímž zakrývala korálky. Na jedné hromádce tři, na druhé pět. „Znovu. Zamíchám je.“
Skousla ret. Koncentrace! Synöwina myšlenka byla najednou… jakoby barevná. Zhmotněná. Uchopitelná. „Sedm a jeden!“