dmd-2012

Ležely jeden vedle druhého.
Jako oběti hromadné autonehody, napadlo ji.
Jeden každý z nich jí ublížil. Zasloužili...
Hořce se ušklíbla. Začalo jí to připadat zbytečné. Ale nemohla přestat.
Postupně je svrhla do rokle.
To měl být konec. Konec veškerého trápení.
Jenže nebyl.
Nedokázala se přes to přenést. Pořád ještě.
Napadlo ji, že měla do rokle hodit spíš tu knihu.
Duševní vyrovnanost v deseti krocích
Jak mohla uvěřit, že by věci šly řešit tak snadno?
Napsat jména na vodou ohlazené oblázky a pak je shodit z vysokého místa.
Hloupost.
Když pomalu sestupovala do údolí, věděla, že bolesti uvnitř se zbavit nedokáže.

Vyjdeme-li z paralely řešení příběhu a řešení vraždy, je třeba konec považovat za ekvivalent místa činu – bodu, který je obvykle znám a který nám poskytuje množinu dat použitelných pro analýzu situace. Je třeba například zjistit, co oběť na toto místo přivedlo, co přivedlo jejího vraha, jakými nástroji docílil kýženého výsledku a které z vnějších vlivů měly na konečný výsledek vliv. Příběh je složen z obdobných elementů – jejich sled a vzájemný vztah je třeba odhalit.
Průměrný autor se často domnívá, že mu jsou tyto prvky známy, nicméně skutečný detektiv by se tímto neměl nechat zmást. Očividné řešení je takřka vždy chybné.

"Doktore," zvolal polohlasem Alonso, zatímco se snažil nenápadně zjistit počet nepřátel za rohem, což při rozměru přistávacích ploch jeho uší kapitána Jacka vrtošivě pobavilo.
"Jsou tam dva," dodal.
"Dva zvládnu klidně i najednou," holedbal se Jack a vyrazil kupředu.
Alonso se začervenal a Doktor si upravil brýle. Povzdechl si: "To je konec, jak nás mám zachraňovat, když se Jack snaží všechno sbalit, bez ohledu na rasu, náboženství a množství kybernetických implantátů?"
*puf*
"To je konec!" zvolal Alonso vyděšený k smrti, "zabili kapitána Harknesse!"
Alonso se rozličnými hmaty pokoušel zjistit zdravotní stav zasaženého a z podlahy se začalo ozývat spokojené vrnění.

Varování: slash, AU
Tak takhle končí dlouhá nepřátelství, myslí si Severus Snape, když stojí před dveřmi svých soukromých komnat ve sklepení.
Jeho bývalý student ho pevně drží u chladné zdi. Tiskne se na něj pevným tělem, rukama křečovitě svírá přední část jeho hábitu a znemožňuje mu tak únik. Jeho magie se kolem vlní jako rozbouřené moře. Se svou mocí nepotřebuje hůlku, aby si to s kdysi nenáviděným profesorem konečně vyřídil.
Ne, rozhodně nepotřebuje hůlku.
Stačí měkká, horká ústa, která vášnivě plení ta jeho.
„A tohle je jen začátek,“ zašeptá Harry vášnivě.
Severus zamumlá odemykací kouzlo.
Některá nepřátelství nekončí tak, jak by se čekalo.

Konec, chm, konec...
„Hvít, hvít!“
Nejdřív si je dočtu, hezky do konce. Hehe, tohle se povedlo.
„Hvít, hvít!“
A tohle si určitě zaslouží komentík. Tak. Konec strany dvě. A mezitím tři kousky přibyly. Hezký drabblátka.
„Hvít, hvít!“
Mohla bych zkusit něco z Period dramas, stejně vědí, že jsem postižená.
Snažila se v mlhách zachytit myšlenku na dopis Franka Churchilla z Emmy, co měl konce dokonce tři.
„Hvíííít!“
„No jo, ty nenažranej prevíte…,“ myšlenka zmizla.
Bolestivě se zvedla, dobelhala pro šlauch. Jeden konec do zásuvky, druhej do mobilu. Po včerejšku byla i tahle činnost intelektuálním triumfem.
„Tak, a mlč!“
Těžkej začátek...

Fandom: Sandman: Hra o tebe
Thesálie zdráhavě připouští, že je zaujata. Vadí jí to. Za ty tisíce let už přece viděla spoustu konců světů. Hyperborea, Atlantida, Kréta... obvykle pěkně zfušované záležitosti se spoustou křiku a krve. Proto teď nemůže spustit oči z nekonečného zástupu, který k němu přichází s úsměvy, poslušen jeho tichého hlasu. Do záhybů půlnočního pláště vcházejí jeden po druhém, živí i mrtví, na konci světa, který končí tak, jak má. Poslední jde ta první; v očích má záblesk dávné lásky.
Jedno musí Morfeovi přiznat. Vždycky dělal věci pořádně. Thesálii se po staletích cosi pohne v srdci a přes záda jí přeběhne mráz.

Sledovala Eldreda Jonase pichlavýma očima.
Coral. Coral Thorinová. Stejná flundra jako ten její povedený bratříček. Proč jen dal přednost té vyschlé staré panně?
Kordélii Delgadovou, nepřiváděla k zuřivosti vyschlá krása Coral Thorinové, ale fakt, že ona sama musí být mnohem vyschlejší, když si ji bělovlasý Jonas nevybral.
O to víc nedokázala vystát jediný pohled na růžolící a vzkvétající mládí své neteře, nafoukané krasotinky Susan. Ta blonďatá nafrněná holka, jejíž život teprve začínal, jí jen připomínala, že její vlastní míza života dotekla ke konci.I Jonas jí dal najevo, že jako žena už skončila.
Je stará a vyschlá jako Sklizňoví strašáci

„Tohle přece nemůže být konec,“ bleskne hlavou Hobu Gadlingovi, když vidí své mrtvé tělo, sražené červeným Vauxhallem. Kolem se sbíhají lidé, ale jeho skutečné já nikdo nevidí. Tedy kromě dívky v černém tričku s křížem na krku. „Podej mi ruku...“
Ne, ještě se nevzdá. Rozhrne dav, zvedne své mrtvé tělo do náručí. Je překvapivě lehké. Utíká ulicí, ale cestu mu zastoupí vysoký dům. Otočí se, opět uvidí tu dívku. „Podej mi ruku, Hobe...“
Probudí se, hlavu na hospodském stole. Pán Snů sedí naproti němu a pobaveně se usmívá. „Promiň, příteli, chtěl jsem tě jen trochu pobavit, když máme toho Apríla.“

Kdosi pak odběhl, namočil houbu v octě, nabodl ji na prut a dával mu pít se slovy: „Počkejte, uvidíme, přijde-li ho Eliáš sejmout.“ Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal.
Shromáždění věřící poklekli a ponořili se do okázalého ticha. John rozpačitě následoval jejich příkladu. Už zhruba deset minut bojoval se sílící touhou pohlédnout na hodinky. Mesiáš umřel, nemohly by pašije na tomto místě končit?
„No ovšem,“ zamumlal Sherlock do knězovy odmlky a ani neotevřel oči.
„Nějaká teorie?“ sykl John a ruka se mu třásla. Případ pedofilního pátera patřil k těm nudnějším.
„Jedna konspirační. Ta smrt byla fingovaná.“
„Cože?“
„Ocet, Johne.“

znáš mě.
Co pokus, to prohra.
Ráda bych ti vyprávěla ještě spoustu dalších, ale nemám k tomu sil a papír už stejně končí.
Na poslední stránce dopis na rozloučenou.
Hrozně jsem si vymýšlela, abych tam nemusela napsat pravdu.
Až pak jsem se vším skoncovala – a pěkně postaru.
Bolelo to jen chvilku.
Jak život odcházel z mých rukou, u srdce mi bylo podivně lehko.
Už žádná špinavá malá tajemství zašifrovaná v nicotných příbězích…
Teď už to bude dobré, už se nemusím bát.
Sbohem, Magdaleno Dobromilo, mé prokletí skončilo, můj poslední den se konečně zhroutil
a v teplé tmě hučí nakrmený kotel.