dmd-2012

Upozornění: homosexuální tématika
Táta mě onoho rána přišel probudit s lítostivým výrazem. Nechtějte po mně, abych Vám takový výraz popisoval – pozná ho jenom syn, ve chvíli, kdy vstupuje do chomoutu. Myslím, že na vteřinu jsem porozuměl a upřímně se toho dne zalekl.
Představoval jsem si nejhorší možné scénáře a všechna ta stigmata číhající ve stínech: jak mi kus kovu možná jednou zaroste do masa prsteníku a budu navždy lapen pod nadvládou jednoho muže, jak mě do občanky ocejchují slovy (v těch myšlenkách bezmála hororovými) „registrované partnerství“ a svůj Kainův roh ponesu na odiv celému světu.
Co naplat – konec svobody jsem si vybral sám.

Konec života znamená často mnoho.
A jindy pro změnu neznamená víc než zrnko písku v moři. Nedokáže se pod tíhou vody zvednout a je v ní uzavřené navždy. Na jeho osudu nikomu nezáleží. Smrt neznámého člověka pro lidi znamená i tak něco nepopsatelného. Jako by to byl instinkt. Smrt nenáviděného znamená to samé. Žádný uklidňující pocit z pomsty neexistuje. Věděl to.
Možná proto se mu rty zvlnily do úsměvu.
„R. A. B,“ přečetl iniciály na konci dopsaného dopisu. I konce jsou dobré.
„Regulusi?“ ozvala se.
„Už jdu…“ zašeptal. Vstal a pomalu odcházel.
Po rozdělení své duše se musel odevzdat smrti.

„Už je to definitivní. Rozvádíme se,“ řekla. „Jsme na tom vlastně oba stejně. Opustili jsme svou životní lásku.“ Ironický úšklebek.
„Až na jeden podstatný rozdíl,“ odpověděl jsem jí. „Tys od ní odešla dobrovolně.“
„To máš pravdu.“ Objednala si třetí sklenku. Já ještě ani nedopil tu první.
„Moc piješ.“
„Moc kecáš.“
Nejvyšší čas dopít a jít, než se zase pohádáme.
„Budeš si muset sehnat novou nabíječku. K tomu mobilu. Nenašla jsem ji.“
„To neřeš.“
„Co se ti tam stalo?“
„Já nevím.“ V Afghánistánu jsem byl dobrý voják, dobrý kamarád a dobrý doktor.
Tak proč si teď nedokážu poradit s normálním životem?

Varování: slash 15+ (pro jistotu), AU
Zpoza dveří slyšel známé zvuky, které mu vykouzlily úsměv na tváři. Jeho přítel byl beznadějně posedlý sledováním porna. Potichu otevřel dveře pokoje dokořán. Místnost se koupala ve slunečním světle, zvířecí zvuky intenzivního páření zesílily a jemu se naskytl pohled, který nečekal ani v nejčernějších snech. Ne, že by bylo zlé vidět Blainea zlomeného o stůl. Ne, že by už neslyšel jeho vzdechy a sténání. Ale vždycky to byl on, kdo ho prznil, ne zparchantělý Slavík s liščím ksichtem. Vidět Blainea, kterak se slastně prohýbá pod veřejným nepřítelem číslo jedna, ho připravilo o slova. Pak je našel.
„Tohle je konec, Blaine!“

Okolní teplota klesá.
Ohromující podívaná nad jejich hlavami.
Temný kotouč pomalu ukrajuje ze zářícího. Ustálí se. Pozorovatelé zapomínají dýchat. Napětí.
Na obloze zůstává jen korona a překvapené hvězdy.
Tisícovka kolen se zarývá do udusané hlíny hlavního nádvoří chrámu. Tisícovka očí křečovitě sevřených. Společná modlitba. Společný strach. Společná naděje. Víra.
První pozvedá černý nůž.
Řez.
Temný kotouč chvíli váhá. Pomalu odchází.
Úleva. Dobrotivě zářící sluneční tvář.
Svět znovu začíná.
Sluneční bůh oběť přijal.
První z nože otírá krev. Unaveně.
Vede Chrám už příliš mnoho let.
Každý konec ho stál trochu víry.
Dnes přestal věřit na bohy.
Příští konec světa už nezažehná.

V posledních minutách vystřídal tolik emocí, že by se za to nemusel stydět průměrný herec z telenovely.
Začalo to lhostejností…
Myslel si, že to najde hned. Otáčel jí dokola, ale nic neviděl. Ještě jednou – se stejným výsledkem.
Potom přišla netrpělivost.
Zkusil si rozsvítit, ovšem ani to nepomohlo. Vzal brýle a rozvážně si je nasadil. Letmo se podíval na hodinky: už teď má pořádné zpoždění.
Následoval vztek a zuřivost.
Když zrak selhal, zkusil to hmatem. Po směru hodinových ručiček. Potom proti. Ale povrch se zdál stále dokonale hladký.
To už mu zbyla jen rezignace a beznaděj.
Copak tahle izolepa nemá konec?

Je večer. Hladinu rybníka, u kterého sedím ztracená v myšlenkách, zalévá záře zapadajícího slunce. Žáby rozehrávají svůj koncert, jejich hlasy sílí, dokud o hladinu nepleskne rybí tělo. Svět na okamžik utichne.
„Pomíjivost, vše je pomíjivost,“ poruší ticho známý hlas.
„Jak…,“ nedokončím.
„… vím, na co myslíte, nebo jak jsem vás našel?“ naváže on. „Mohu si přisednou?“
„Klidně. Obojí.“
„Nebylo to těžké. Je pátek večer, zítra odjíždíte a vím, že nechcete. Našel jsem vás náhodou, ale nepřekvapilo mne to. Vaše zvyky jsou lehce předvídatelné.“
„Konec skrývání,“ usměju se smutně.
„Opravdu vás to tak mrzí?“
„A víte, že ani ne?“ odpovídám mu otázkou.

Nádech, výdech. Zatnout zuby a vyrazit na cestu.
Znal přesný postup práce. Bylo to prosté. Měl za úkol dopravit těžký balvan na vrchol hory. Svaly už mu téměř vypovídaly službu a hlava jako by se mu chtěla rozskočit bolestí. Přesto to nevzdával.
Zapřel se pažemi do toho obrovského kamene a zatlačil. Pak už jenom stačilo s každým krokem překonávat gravitaci, nenechat se strhnout zpět do propasti.
Čím blíže byl vrcholu, tím byl balvan těžší.
Ještě dva kroky, ještě jeden. A pak…
Dopředu věděl, jak to skončí. Ale odmítal si to přiznat.
Neexistuje totiž osud, který by se nedal překonat pohrdáním.
Pozn.: Mýtus o Sisyfovi

Varování: drabble obsahuje sprosté slovo a otravu
Obrazovka automatu zablikala.
„Konec hry. Vložte další minci.“
Muž do něj vztekle kopnul.
„Zasranej krám!“
Tohle ho dokázalo vždycky rozčílit. Obrátil se k baru, hledaje u něj útěchu.
„Ale, copak, sluníčko, špatný den?“ ozvalo se vedle něj, když dosedl. Opodál kouřil jakýsi muž. Z jeho úsměvu ho mrazilo.
„To je na mě,“ přisunul k němu neznámý sklenici whiskey. Okamžitě velkorysou nabídku přijal. Opět ten podivný úsměv. Muži pomalu klesla hlava na barový pult. Všude zavládla tma. Po chvíli v ní něco zablikalo. Bílý neonový nápis se vynořil přímo před ním.
„Konec hry. Vložte další minci.“
Tohle ho dokázalo vždycky rozčílit.

Stojím u bílého pultíku a přes slzy stále zírám na rozsudek smrti, který mi právě předal lhostejný mladík, pro nějž je to zřejmě denní chléb. Neměli by tito lidé mít speciální školení? Ze superšpatné zprávy na papíře přede mnou se mi klepou kolena, mám dojem, že brzy omdlím, ale nikde okolo tu není žádná židle ani lavička, která by mi pomohla udržet si důstojnost a vzpřímenou polohu. To není přece normální, na to by tu měli být snad zařízeni, ne? V hlavě mi zní pohřební zvony a já stále nevěřícně zírám na vyřčený ortel: "Nejsou náhradní díly, hodinky nelze opravit".