dmd-2012

„Je to naprosto úžasná hra pane Sullivane. Uvidíte.“
Dívčina s úsměvem posadila Liama do první řady. Liam se přestával cítit dobře.
„Víte, jsme jen malé divadlo a potřebujeme každou pomoc.“
V sále se zhaslo. Opona se roztáhla a Liama málem trefil šlak. Kostýmy vypadaly, že je na koleni spíchl dvouletý slepý tuleň a jejich barevnost hrozila způsobit epileptický záchvat všem v okruhu dvou kilometrů.
Herci se seřadili do lajny a hlasy, na které by měli mít zbrojní pasy, začali zpívat: „Konééééc, konééééc nikdy nebude konec!“
Liam se zabořil ještě hlouběji do sedačky a modlil se, aby ta individua neměla pravdu.

„Zdá sa mi to tu známe.“
„To preto, že sme tu už boli. Chodíme stále dokola,“ Frodo bezradne rozhodil rukami.
„Gandalf by nechcel, aby sme si zúfali, pán Frodo,“ povzbudzujúco sa usmial Sam.
„Gandalf nechcel, aby sa stalo veľa vecí... a predsa sa stali. Je to náš koniec. Ako sa máme odtiaľto dostať? Cestu do Mordoru sami nenájdeme! Kam máme ísť?“
Sam si náhle na niečo spomenul: „Pani Galadriel mi povedala: A tebe, Samved, dávam mocný dar... keď na ceste náhle oslepneš, skús použiť toto, povedie ťa to. Budú to tvoje oči...“
A vytiahol GPS...
„...po dvadsiatich metroch zahni doľava...“

Miloval ji. Říkal si, že když má své slabůstky, je to jen důkazem, že je živá a nepatří mezi božský panteon. I když zdědila jméno i hlavu po Atheně, ta se musela nad kolébkou šábnout s Afroditou. Ale občas...
„Aimée, tři pokoje jsou na oblečení dost, hm?“ odbroukl, když mu líčila, kde všude by jí nové šaty zdůraznily přednosti, ale že nemá místo.
„Mít je musím, nemám co na sebe,“ oznámila mu a aby mu to dokázala, sedla si mu na klín a rozepnula si kabát.
Opravdu nic neměla.
Polkl slinu a rezignoval.
Ta její garderoba bude jednou jeho konec.

OBĚŽNÍK PRO VŠECHNY KNIHOVNÍKY
Skřítci Štěstíci
Popis: Krátké capkavé nožičky, nafouklé bříško, na hlavě žvachel zrzavých vlasů.
Výskyt: Hnízda si staví v knihovnách po celém světě, především v místech, kam nechodí mnoho lidí – např. v oddělení naučné literatury.
Chování: V noci šmejdí v regálech a připisují všem knihám šťastné konce. Nejsou příliš zběhlí ve stylistice. Problémy jim dělá i shoda podmětů s přísudkem.
Věřte nám, Vaši čtenáři netouží po šťastných koncích, proto doporučujeme Štěstíky okamžitě hubit. Než se ti prevíti rozmnoží!!!
Doporučený postup: Většinou stačí jedna rána lopatou. Kvůli špatně smyvatelným flekům zvažte ve své knihovně výměnu koberců za linoleum.

Rychle, rychle! Kam mi to jen dali? Aha tady. Tak honem! Kdo to jen vymyslel, já a v obleku… Sotva se do něj nacpu. Jen nepřijít pozdě! Hezky zapnout vestičku, rychle! Jestli tam bude dřív než já… Ještě motýlek. Ó jé, to škrtí! Ale musím vypadat dobře, když mi dali takový důležitý úkol, jen aby mě nepředběhl, ale slíbili to mně, už už tam sko-skoro jsem…
„To je vše, přátelé!“
Zatracený králík! Zase to řekl místo mě!
„Co co co co co co je? To mám přece přece říct já!“
„Tak to řekni.“
„Tjádydádydá… To je konec!“
Tvůj konec, Bugsi!
pozn.:To je vše, přátelé!

Dobrý konec vše napraví.
Bez dobrého konce není dobrého příběhu.
Dobrý konec napraví i chyby. Neobratné monology či nedokončené slovní hříčky.
To vše divák dobrému konci odpustí - Ano, tak!
Jenomže co když mladý spisovatel nejprve příběh ukončí a pak teprve se zamyslí, jak začít?
Tahle chyba se nesmí.
A on to ví. Proto se tak zoufale namáhá dát svému příběhu chronologii.
Nejde mu to. Má konec bez začátku: začátek bez konce. Král Jindřich zahynul, ale ještě nenastoupil na trůn. Anachronismus.
Nezkušený William zatím ještě neumí psát začátky. Teprve se učí. Jednu věc ale ví:
Dobrý konec nikdy nenapraví špatný začátek.

Poznámka: Navazuje na Cestu domů.
Upravila se ve zpětném zrcátku. Otci by se nelíbilo, kdyby přijela rozcuchaná. Musela by poslouchat přednášku o tom, jak ji v té škole kazí. Její kouzelnické nadání si vykládal jako osobní selhání.
Štěrková cesta, udržovaná zahrada, matčin rozpačitý úsměv, otcův přísný pohled, pukrle.
„Dobrý den otče, matko.“
„Vítej doma, dceruško.“ Matka ji neobjala.
„Vítej doma, musím ti něco říct,“ otec zněl vážněji než obvykle.
Minerva přikývla a začala se obávat.
„V rámci evakuace nám přidělili tři děti.“
Jeden z nich, jako na povel vyběhl zpoza domu. Vlasy barvy písku, zpocená tvář, vytáhlá postava, zablácené kalhoty; konec nadějí na klidné prázdniny.

U stolu seděl klasický filolog. Doktor, kandidát věd, docent, píejdždý. Byli dva.
Jeden horlivě přeškrtával štosy papírů červenou fixou a broukal si „Proč bychom se netěšili“. Druhý zíral na latinsky popsaný papyrus, který archeologové objevili nacpaný mezi několika kameny v hrobce neznámého faraona.
„Pane kolego.“
První zvedl hlavu a přerušil árii.
„Domnívám se, že jsem objevil konjunktiv futura.“
Vlny se vzedmuly. Aktivní, spící i vyhaslé sopky počaly chrlit žhavou lávu. Země se otřásala, litosférické desky praskaly a na vycházku vyrazili čtyři jezdci. Nestihli objet ani jedno kolečko, vesmír totiž zahučel jako tehdy před lety a pukl.
A to byl konec.
Děkuji všem, kteří pochopili :) A omlouvám se za případnou neautentičnost.

Zrovna poklidně večeřeli, když se to přihodilo. Paluba El-Hréranu jim pod nohama divoce zavibrovala a ozvalo se nepříjemné táhlé zaskřípění. Tess zbledla, odhodila nedojedený suchar s džemem a rozběhla se k průlezu do strojovny. Člen klonového komanda Fixer ji následoval, odhodlaný nabídnout své technické znalosti.
Za čtvrt hodiny byli oba zpátky ve společenské místnosti, kde je netrpělivě očekávali zbylí členové jednotky Delta a jedna mistryně Jedi s padawankou.
„Vypadá to na prasklou vyvažovací hřídel,“ oznámil jim Fixer.
„Hřídel?“ podivila se padawanka Lea. „Neříkala jsi, že tuhle loď pohánějí velbloudi, Tess?“
Tess se zatvářila nešťastně. „Však jo. Voba mi normálně chcípli.“

Noční autokino znělo šustěním a mlaskáním. Sem tam rozřízlo vzduch roztřesené ano či úpěnlivé dělej (a taky jedno nebo dvě plačtivé ne). Na plátně před námi po inspirativní filmové líbačce zářilo do tmy obrovské The End. Nenápadně jsem zašilhal na svoje rande vedle na sedadle spolujezdce. Znuděně si malovala pusu a žvýkala.
„Coe?“ protáhla, když jsem jí položil ruku na koleno. Okamžitě jsem zčervenal.
„Mělas tady ohrnutou sukni.“
„Díkvoe. Hodíš mně domů?“
Vzdychl jsem a nastartoval. Další večer v trapu. Tahle holka se mi jaksi pomalu přestávala líbit. Díkvoe. Vyklopil jsem ji u domu, přibouchl dveře a odjel bez rozloučení.