dmd-2012

Vejce
Draco Malfoy se z nezvyklou urputností věnoval své snídani. Možná se pokoušel telepaticky přinutit vajíčko naměkko, aby se samo zkonzumovalo, protože má přece jenom o trochu proteinů víc, než by vyhovovalo jeho dietě... Jídla ve školní jídelně byla poslední dobou poněkud... kaloricky jednotvárná.
„Vejce. A z každého vejce bude slepice,“ pomyslel si. „Vejce. Slepice. Ze slepice další vejce a z vejce slepice.“ Vajíčko se v kalíšku ani nehnulo, natož aby se zmenšilo.
„Vejce. Slepice. Nebo kohout. Ale to jen v mém případě, protože já jsem měl na ta opačná pohlaví vždycky štěstí,“ zamyslel se a podíval se k nebelvírskému stolu.

Poslouchej mě! Poslouchej a neklop oči. Neboť nemůže být neviditelný ten, kdo prosí. I když je docela maličký.
Poslouchej mě! Poslouchej a nesměj se. Neboť kopyta tvého smíchu by mě zadupala do země.
Poslouchej mě! Poslouchej a nezacpávej si uši. Neboť jsem to já, kdo tu před tebou stojí a chce si vykřičet duši z těla.
Pro tebe, pro slunce a noc, která voní.
Pro to palčivé a třepotající cosi, co cítím, když jsem s ním.
Pro lásku, kurník!
Jsem jenom slepice a dávno nevěřím ve velké štěstí.
Ale teď jsem ztracená, studánko. Studánko, studánko! Dej prosím vodu mému kohoutkovi!

Pipi si vykračovala ve svých obrovských botách pozpátku po chodníku.
"Proč chodíš pozadu, Pipi?" divil se Tomy.
"Copak je zakázáno chodit pozadu?" durdila se Pipi. "V Malajsii tak chodí všichni. Jdu pozadu, abych se nemusela obracet, až dojdu na konec."
To děti zaujalo. "Na jaký konec?" zeptala se Anika.
"Vy nevíte, co je konec? Co vás v té vaší škole učí?!" zlobila se Pipi. "Konec je místo, ze kterého se vracíte zpátky."
Pak se poškrábala za uchem. "Když o tom tak přemýšlím, je konec vlastně začátek zpáteční cesty."
"Prima," zazářila Pipi a skákala po jedné noze. "Skáču na začátek světa!"

Nazvěte mě totálním škarohlídem, co má sklon neustále remcat a balit každou radost do černýho flóru, ale stejně to řeknu:
Já to věděl!
A přitom to ráno začalo tak pěkně. Vánek v záclonách, slunce na podlaze. Hlt kafe z filtru v odpadkovém koši. Procházka liduprázdnou kuchyní, završená rutinní výpravou do špajzky. (Mám rád rutinu. Je v jistém smyslu uklidňující.)
Mělo mi to dojít. Ten kousek Chedaru byl až moc velký. A voňavý.
Jestli já nejsem idiot.
Idiot, co tu trčí přecvaknutý napolovic a jediné, co cítí, je konec ocasu. A i ten začíná pomalu stydnout. Ach jo...
Takovej pitomej konec.

Tma. Kapky deště vyklepávají důlky v ještě suché zemi.
Ticho. Dvě temné postavy se plíží chladnou nocí.
Rána.
"Do háje, kde se tu vzal plot?"
"Kušuj. A ticho, co když někdo hlídá."
"Kde vůbec jsme?"
"Taky to tu neznám..."
Zapraskání.
"Pšttt."
"Já tu větvičku neviděl... Dívej, co je to tam za slepici?"
"U Merlina, to si nepoznal? Ale mohlo by to stačit, je tam jen peří cizokrajného ptáka."
"Snad jo, Albe."
Cvaknutí. Soustředění. Výstřel.
O kousek dál...
Klapnutí dveří. .
Dotek ramene.
"Vstávej, no tak."
Úlek následovaný poznáním a uklidněním, "Co se ..."
"Konečně, nějací dva spratci ti právě zastřelili páva Luciusi..."

„Uděláme ji na paprice.“ Prohlásil rozhodně otec krysodlak a už už se mu nad tou představou sbíhaly sliny.
„Nene, tatínku, z té bude dobrý vývar.“ Oponovala mu matka krysodlačice, zatímco konzultovanou drůbež lovila po dvoře.
„Ale já bych ji radši na paprice.“ Zabručela znovu formální hlava rodiny a vysloužila si jeden nehezký pohled od své ženy.
„Taky nemusíš jíst vůbec.“ Zdůraznila a přenechala lovení večeře dětem. Ty se do úkolu pustily s nebývalou chutí.
Otec krysodlak se nesouhlasně mračil, ale k ničemu mu to nebylo. V tu chvíli totiž nejmladší synek slepici políbil a stala se z ní krásná princezna.

Za tohle může kamarádka, která lodičku kdysi dávno pokřtila, a společné tlachání a plácání na téma "Ženy na palubě"
----
Ze srdce nesnášela loučení. Hlavně proto doufala, že se jí podaří ze Skřivánka zmizet hezky potichoučku. Beze svědků a bez zbytečných řečí. Jenomže tentokrát se přepočítala. Starý Hawkins měl uši i oči snad všude. A co bylo horší, neváhal o jejím odchodu říct té nejméně vhodné osobě.
Tom ji odchytil ještě v přístavu. Nebyl to příjemný rozhovor. Výčitky svědomí ji hryzaly v žaludku ještě teď po pěkných pár panácích nekvalitní pálenky. Proč jen to musel ten starej kozel hned vyslepičit? A zrovna jemu? Kopla do sebe další kousek. Proč u všech čertů nemohl aspoň pro jednou držet jazyk za zuby...

„Jedna, dva, tři, čtyři, pět, ať si moucha prdne hned,“ přepočítával zaměstnanec slepičí farmy své svěřenkyně. „Šéfe, zase o deset kousků míň.“ „No to jsem z toho blázen,“ vrtěl nechápavě hlavou vedoucí podniku. „Jo, Jirko, přišly ti ty ani-lín-ky.“ Škopkovi zatrnulo. Ještě, že šéf o těchhle barvičkách a jejich účincích v životě neslyšel, pomyslel si. A že nebožka matka to nevidí. Zase bych schytal pár facek. I když tenkrát to bylo vlastně za králíky... jenže pak matka přešla na ty kdákavý potvory. Jak já je nesnáším! „Co píšou v těch novinách, Josef?“ „Ale, od nového roku opět stoupnou ceny vajec.“

Už když kapitán Moreau vyšel z pokoje, tušil, že je něco špatně. Pohledy služebnictva na něm ulpívaly jako smola a pohledy členů cizích posádek právě tak. Vzduchem se nesla šeptanda a Moreau, rudý až za ušima, zamířil k jejímu nejpravděpodobnějšímu zdroji.
Existovala jediná osoba, která ho večer viděla odcházet s kapitánkou Girardovou – osoba s duší a jazykem slepice.
„Étoile!“ zašklebil se. Z mladé dračice, rýpající se drápem v hlíně, přímo sálala vina.
Namísto smršti výčitek na ni ale dopadla jen dlaň, hladící ji po měkkém červenohnědém čenichu.
Čert vem pomluvy, řekl si Moreau. Jak by se na ni mohl zlobit...

Pro lektvar životodárný náležité přípravy dbej!
Kotlík nechť jest řádně vycíděný, nože břitké.
Obětuj mladou černou slepici.
Zbav ji peří i krve a vyvrhni ji směle.
Obětinu vlož do kotlíku s pramenitou vodou.
Přidej hlízy a bulvy, kořen bílý i červený.
Na rudou šťávu z Edenu přinesenou nezapomeň!
Nesmí chyběti allium slzotvorné ni ostré v míře hojné.
Odměř pečlivě zelené byliny pro povzbuzení čilé mysli a dobrého zdraví!
Pomni, že sůl zlé duchy a prokletí rozličná zahání!
Správná zaklínadla bez váhání pronášej.
Uveď lektvar v klokot, leč oheň mírný udržuj!
V pravé poledne musí býti hotovo!
Jo, nezapomeň na nudle.