dmd-2012

Zdi byly vyprahlé a pomalu začínal mít žízeň. Když zvedl hlavu, viděl tenký proužek oblohy. Jak tu mohlo být takové vedro, když sem ani slunce nedokázalo dosvítit? Mrtvola začínala nepříjemně páchnout. Jen doufal, že tu nejsou škorpióni.
Nevzdával se a šel dál. Musí se přece nějak dostat ven. Ruce se mu potily a vlákno se najednou zdálo být nepříjemně tenounké. Kdyby alespoň nezakopával o ten zatracený meč.
Ariadna to nejspíš myslela dobře. Zatracená ženská. To přece není práce pro chlapa, držet nějaké nitě! Pořád se trhala a zamotávala. A hlavně měla dva konce. Théseus už třikrát skončil na tom nesprávném.

Stalo se to, čeho se už dlouho obával.
Jeho oblíbený lev byl mrtev. Neklamná předzvěst blízkého konce.
Věděl, že brzy nastane, ačkoliv jeho věrní o tom nesměli mluvit. Starý, nemocný muž, zahalený ještě do zbytku svého majestátu, byl už pouze stínem panovníka. Uzavřený na hradě, který mu dosud patřil, ale město pod ním už mu nenáleželo. O všechny země ho připravil nenáviděný bratr, který zanedlouho dosáhne i říšské koruny.
Z oken paláce ještě císař pohlížel na krásné město, které kdysi povznesl k slávě. Město, kterému v den svého pádu adresoval tato slova:
„Praho, nevděčná Praho! Pomsta boží přijde na tebe.“

Byl Termiin svatební den. Slunce pálilo a veselí ovládlo svatebčany i ženicha s nevěstou. Všechny až… Až na jednoho.
Stál vzadu jen ledabyle opřený o jabloň. Tvář s pohledem vraha. Nebýt něj nikdy by k tomu dni nedošlo. Věděl, že to znamená konec. Věděl to, už když se rozhodoval. A přece svolil.
S jedinou podmínkou.
„Až se vezmete, už nebudeš víc má sestra.“ Díval se do jejích vlhkých očí. Díval se, když nechtěně přikývla. A i když ji to tolik bolelo, on neustoupil.
Jediná podmínka. Dost malá cena, za štěstí. A nebo příliš velká? A pro kterého z těch dvou?

Opíral se o zeď a cítil, jak se s každým výdechem sesouvá níž a níž. Celý se chvěl, kolena měl jako z gumy. Před očima se mu dělaly mžitky, útroby mu svíraly křeče a měl strach, že se pozvrací. Hořce si pomyslel, tak tohle je tedy umírání. Žádné vyrovnané loučení se světem, žádné udílení posledních rad a pokynů. Místo toho se svíjí na zemi a prosí... aby už to skončilo. Všechno. Vlastní slova o dalším velikém dobrodružství mu teď připadala jako výsměch. Bylo mu srdečně jedno, co se bude dít potom; jen ať tohle proboha skončí.
Severus Snape namířil hůlku...

varování: Násilí na zvířátkách
Ušák pomalu vyhopkal z houští a ostražitě se zastavil na nevelkém palouku. Zaštřihal ušima, zacukal čumáčkem. Ale neslyšel ani necítil nic podezřelého. Na nebi nekroužilo káně. Mezi kameny se nemihl stín lasičky. Nejprve opatrně a pak stále bezstarostněji začal okusovat mladou travičku. Měl už ukrutánský hlad a tenhle horský palouk byl přímo darem s hůry.
Z hodování ho nevyrušilo, ani tichoulinké zachraštění větviček. Teprve, když zaslechl to zvláštní cvaknutí, zpozorněl. Postavil se na zadní, střihl uchem a...
Prásk!
Z houští se vynořil odraný chlapík v zeleném kabátě. Zubil se na celé kolo. Daniel Hagman se už teď těšil na večeři.

Už celé věky byla mrzutá. Nevěděla proč. Vlastně to byly sotva dva dny, ale pro ni byly hrozně dlouhé. Cítila se těžká, tlustá a stará. A přestávalo jí chutnat. Nepředstavitelné. Ještě včera bylo jídlo smyslem života. O existenci nechutenství netušila. Co teď? Ani nejjemnější sousto jí nepřipadalo lákavé.
Všude kolem bylo jen jídlo. K ničemu.
Všechno ji bolelo, dovlekla se do úkrytu. Rozhodla se umřít. Ale na úrovni a elegantně. A tak se poprvé pustila do něčeho jiného než do jídla. Vyrobila si rakev.
Když vyčerpaně zalezla a zavřela víko, pomyslela si: Konečně. Umírám.
Bude se mi zdát o zelí?

Nejstatečnější ze statečných cítil srdce až v krku. Otíral si slzičky. Už nikdy neuvidí své milované. Ale strach necítil. Čekala ho zasloužená odměna.
Ještě jednou se otočil, aby se podíval na plachty Jitřního poutníka. Snažil se ještě rozeznat postavy a tváře všech svých přátel. Snad doopravdy spatřil Lucii a její úsměv. A nebo si to jenom namlouval. Potom odvrátil tvář a nechal se unášet proudem. Loďka se v moři leknínů pohybovala pomalu. Skoro jako by ho konejšivě houpala. Nadechl se a zavřel oči. A pak... doplul ke konci světa.
Vítej v mé říši, Rípčípe. V zemi, kde vše teprve začíná.

Nepamatuji si, kolikrát jsem se v životě stěhovala. Poprvé to bylo několik měsíců po narození, posledně před třemi týdny. Nevzpomínám si ani, jak všechny ty domy vypadaly, kde byly… Ale všude byla jen schodiště, protože v dvoupatrových domech výtahy nejsou.
Nikdy jsem nemohla pořádně spát, dokud nepřišlo uklidňující vrčení ve zdi. Přišlo vždycky. Občas někdo prásknul dveřmi a vytrhl mě z usínání. Potom se ale zase rozjel…
Probudím se v novém domě uprostřed noci. Ve zdi je ticho. Vyjdu ven, na chodbě jsou dveře s madlem osahaným od mé dlaně. Neznám je. Když za mnou zapadnou, světlo zhasne. Nemáme výtahy.
Děkuji Aries za inspiraci.

Zastavil se a kopl do té hromady. Ozvalo se hrozivé zaskřípění odkudsi shora. Raději o několik kroků ustoupil. Naštěstí. Hlavou mu blesklo, že ten kus římsy musel mít alespoň tisíc liber. Nejmíň. Pro další úvahy ta římsa ovšem posloužila jako nepříliš pohodlné sedátko. Ignoroval pokračující skřípění. Tentokrát to naštěstí spadlo jinde.
Napadlo ho, že tohle je konec. Že to už nikdo neopraví... Trochu nepřítomně přitom šťouchal násadou smetáku do dalšího kusu zdiva.
Pak uslyšel hlas. Došlo mu, že teprve tohle je konec.
Přes tu hrůzu kolem byl jasný a bez stopy únavy.
"Pane Filchi, kdy se hodláte pustit do úklidu?"

Poslední myšlenka vypadá spíš jako sekvence tisíce vjemů poskládaných do sebe. Obrovská mozaika, celý jeden život vyportrétovaný před očima. Kočárek, schodiště, Lilyiny rudé vlasy. Štěkavý smích, vůně letního dne u jezera. Pach statické elektřiny po vyslovení magické formule. Zpívající ženský hlas, uzlíček divokých černých vlasů v jeho náručí těsně před tím, než začne křičet o jídlo. To nejcennější, co má.
Spousta, spousta smíchu.
Zelená.
James už chápal, proč se říká, že vám před smrtí celý život proběhne před očima...
V mámině náruči spokojeně spinkalo novorozené dítě.
„Jak mu budeme říkat?“ zeptala se Ginny.
Harry se zamyšleně, potutelně se usmál.
„James?“