DMD 2026

Adam si posune sáček s ledem o centimetr níž, aby mu nezamrzla oční bulva. 
„Ukaž. Doufám, že to není na steh.” 
„Snad ne. Nora v tomhle má praxi.” 
„Já taky. Dokonce na lidech.”
Adam stáhne ruku s ledem. 
„To bude dobrý. Dneska ti to moc nešlo. Měls to dneska zrušit, jestli máš špatný den.” 
„Proč se ke mě všichni chováte jako k —” Nádech. Výdech. „Promiň. Nora mi řekla to samé. Pohádali jsme se.” 
„Začals mít noční můry?”
„Nespím vůbec.” 
„Myslíš na... divné věci?”
„Ty ano?”
Roman se zavrtí. „Občas. Ve tři ráno. Klasika. Neodpověděls mi.”
„Nemyslím na nic. Jednoduše nespím.”

Testovací drabble si nasadilo bezpečnostní přílbu a s hlubokým nádechem, který mohl být jeho poslední, vykrčilo vstříc nemilosrdným strunám Jsoucna, rozladěným tak, že řezaly do reality s vervou kráječe na vajíčka, který nechal speciálně v Toledu vyhotovit hlavní inkvizitor.

Drabble si stáhlo do očí klobouk mstitele. Vzápětí ho zase povytáhlo, protože mu širák značně omezoval rozhled.

Jsem samo, uvědomilo si testovací drabble.

Takový už je úděl laboratorních literaturních pokusů.

Málokterý najde druhy po svém boku v almanachu, věrného přítele v časopise, který rok za rokem bojuje o čtenáře, finance a jehož redakce se dušuje, že se na to příště vykašle...

Přichází skrytě, tajené v koříncích v hlubinách země, a přesto již znělé, jako když se ladí struny citery guqin, jako první tóny flétny, dosud bez zřetelného rytmu.

Až slunce gongem paprsků odměří začátek skladby, je rychlá, dramatická v růstu, působivá v květu, barevná a živá.

Víří na jevišti záhonů a trávníků, pod vedením Mistra Jeřábí šat přechází z chaosu do řádu. A Mistr sám uprostřed všeho – tvář jako děsivá maska bojovníka, v duši vyrovnaný klid. 
Rukama podpírá nebe, nohama pevně zapřen v zemi. 
Je červ i drak.
Je jin i jang.

Je v dokonalém souladu se sebou i se světem.

Přecházel po pokoji sem a tam a přemýšlivě si mnul bradu, jak se na komisaře v zácviku slušelo a patřilo. Na rameni mu při tom seděla Kanárek a ruce měla v bok - vílu nejspíš nikdo nenaučil, jak se správně dumá. 

"Máme tady nesmírně složitou vraždu. Čtyři hudebníci, čtyři smyčce... a takoví velcí kamarádi! Jistě, hosté tvrdili, že jím to včera trochu skřípalo, ale přece by... taková hnusná smrt!"

Víla se napřímila, až to s Klouzkem zacloumalo, a významně se nadechla. 

“Ty víš, kdo to udělal?!” zvolal, protože neviděl její výraz.

Zavrtěla hlavou. "Dalo by se říct, že jim to... neladilo."

Kdysi kdosi vymyslel heslo: hladce oholen, dobře naladěn. Přiznám se, že tu první půlku hesla ne vždy dodržuji. Koneckonců, při této virtuální formě kontaktu s ostatními účastníky DMD to nijak nevadí.

Dobře naladěn se však snažím být. I když nepochybuji, že tato akce přinese alespoň občas chvíle, kdy budu mít ze zadaného tématu těžkou hlavu a náladu zhoršenou. Ovšem věřím, že to dám, stejně jako v předchozích letech.

Zrovna dnes jsem si uvědomil, že v tomto tisíciletí jsem prožil více dubnů s drabblaty než těch bez nich. Je to tedy pro mě už určitý rituál a snad jsem naň naladěn.

Naslinila si prst. Vyzkoušela odkud vítr vane. To, že by mohla být cítit, teď nevadilo. Vítr vál přesně jak předpokládala. Řez na ruce provedla mělce, lehce. Potřebovala jen pach krve. Ruku zvedla a několikrát s ní zamávala. Rychle se podívala na monitor. Tečka označující tvora se lehce pohnula. Žádná rychlá reakce, kterou očekávala.

Vztekle praštila do plechové konstrukce a rozmázla krev po hladké ploše. Zvuk se rozezněl výstrahou. I vábením. Záleželo na tom, na které straně dotyčný stál.

Rychle vyběhla ke dveřím na konci chodby a stejně rychle je i za sebou zabouchla. Pohled na monitor nezklamal. Bod se blížil.

Líbací Ropucha vymlaskla z bažiny. Nafoukla břicho, zaklokotala a nastavila měsíci ošklivě zkrabatělé puchýře. Zelené tělo slizce světélkovalo. Zazněl hluboký žabí nádech. Všechno ztichlo.

Ropucha poskočila, nespokojeně se zavrtěla a sklapla papulu.

“Dělej, začni!” kolem ropuchy proletěla můra. Přistála v bezpečné vzdálenosti a nedočkavě zatřepetala křídly.

Ropucha se ošila.

Jazykem pečlivě přeměřila vzdálenost od nejbližšího leknínu. Posunula se. Natáhla pařátek, narovnala hřbet a zaujala svůdnou pózu. Našpulila pysky. Mlaskla. 

“Na co čekáš?!”

Ropucha překontrolovala přesný úhel dopadu měsíčních paprsků. Svěsila hlavu.

“Neladím,” kvákla. “A na líbání nemám náladu.”

Zalezla do vody a zhrzeně zatáhla rákosí.

“Ať si princ políbí šos!”

Strašlivé zvuky, ozývající se staré garáže, je nepřekvapily. Že je vyluzuje Felix na kytaru trochu. Dech jim vyrazilo až Felixovo: "Trénuju na Portu", kterým odpověděl na jejich tázavé pohledy.

"Šibe ti?" zajímal se Vincenc. Felix ho ignoroval a dál bušil do strun.

"Nechceš si to nejdřív naladit?" nadhodila Klaudie jemně. "Existují různé aplikace..."

Felix se zatvářil dotčeně, ale kytaru trápit přestal.

"Ladit byste měli vy,"  podal jí pomačkaný papír. Přihláška na sobě nesla jména všech čtyř.

Přeskočilo ti? ujelo tentokrát Klaudii. Walter jí nahlédl přes rameno.

"Bohužel, ač nerad, musím souhlasit s předřečníky," vydechl smutně. Oblastní kolo v Brně? Sérieusement?"

Bylo to takové jeho klasické ráno. Svižný běh do lesa, snídaně, horká káva.

Nasadil si brýle, přistoupil k oknu a pohled upřel na louku před kostelem. Někoho totiž vyhlížel. 

Dnes se měl přijít Kieran podívat na kostelní varhany. Velmi dlouho se na ně nehrálo, ale chtěl zase slyšet jejich zvuk. Ten, ze kterého až mrazí.

Několikrát se zhluboka nadechl. Zase přijde pozdě. 

Zaslechl kroky a pak ucítil dotek její ruky na rameni. Sjela o kousek níž. Vlastně mu to opoždění najednou nevadilo.

Pousmál se a pokýval hlavou. Jako vždycky měla pravdu.

Předtím bylo potřeba poladit ještě něco jiného...daleko zajímavějšího.

Ilja věnoval Shanovi povýšený úšklebek. Ten musel soustředit veškerou sílu, aby nezavrčel. Povýšený hajzl…

Na okamžik svět zamrznul ve zvláštním intenzivním momentu očního kontaktu. Pak se puk dotkl ledu a vše se rozpohybovalo jako dobře promazaný stroj.

Montreal si připsal zaslouženou výhru. Hollander se ani nepokusil skrýt pyšný úsměv. Byl to opravdu dobrý zápas.

Ale nic proti tomu, co se později toho večera dělo za zavřenými dveřmi. Nikdo nebyl takhle sehraný.

“Chci tě slyšet, Hollandere,” řekl Ilja Shanovi hlubokým hlasem, zatímco si ho přidržoval proti zdi s nohama kolem pasu. Shane poslušně zasténal. Ilja zavrčel. Jako dva perfektní kousky skládačky.

Tóny se proplétaly mezi stromy a tančily s potokem. Dívka šla v jejich stopách až na kraj polomové mýtiny, tam se zastavila.

Na padlém kmeni, zahalený ve vířícím hejnu motýlů, seděl muž a hrál na flétnu. Melodie ladně plynula.

Muž na okamžik sklopil hlavu, melodie utichla. Než ji probudil, motýli se rozletěli pryč. Nová melodie už nebyla tak lehká, její rytmus byl zemitý, motiv přeskakoval k motivu.

Dívka ucukla, když se jí o kotník otřel zaječí běh. To muže vyrušilo. Otočil se a přes tvář mu přelétl zvláštní výraz.

Melodie se znovu změnila. Zajíci se rozprchli a dívka udělala krok.

O kúzelníkoch majú ľudia predstavu, že lusknú prstami a stane sa zázrak. No... ehm.

V škole mágov sa stávalo "zázrakov" požehnane, obzvlášť v druhom ročníku.V prvom ste totiž naučili decká, jak sa kúzlama nezabiť, a v druhom mysleli, že sú nesmrteľní.

Trieda E2 v overovaní tejto teórie úplne excelovala. V podstate sa dalo odhadnúť, kde majú "výuku" podľa ložiska aktuálnej katastrofy. 

Napriklad výuka stopovacieho kúzla. Na predmet umiestnite runu a zviažete ju ideálne s kompasom, aby ste vedeli smer. Jednoduché, nie?

E2? Nejakým spôsobom celý experiment vyladili tak, že na dverách vzniklo zo streliek umelecké dielo familiárne nazývané "hustý sústrel"...

Znovu se narodil. Nevybral si tohle povolání, protože by bylo snadné. Nevybral si ho vůbec. Vychovali ho k němu.

Přetáhl si župan (o kterém předstíral že je kimono) a vyšel na ulici. S sebou si vzal jen několik samolepek a pásek. Byly výrazně žluté. S nápisem: SHINOBI EXECUTION.

Na ulici se rozhlédl kolem sebe. Když uviděl rikšu, vyrazil tím směrem a usadil se.

"Kam to bude?"

"Jako posledně."

"Nevyšlo to?"

"Ne." Odmlčel se. "Můžu poprosit o písničku? Ať cesta líp ubíhá."

Rikša se v rozběhu naladil: "Ale jistě...

Když se u nás chlapy poperó
tak jenom katanó
a nebo sekiró..."

Marek Přibyl zírá do stolu a prsty vyťukává rytmus. Jedna, pauza, dva, tři, čtyři. pořád to neladí. Zvedne oči. Pousměje se. Malinko. Nora Dauschingerová přece jen přišla.

Má s sebou dva ramenaté zřízence. U nebezpečných pacientů není opatrnosti nikdy příliš, že ano. 

Nora kývne k bubnujícím prstům. „Funguje to?“

"Moc ne. Proč jsi přišla?"

"Zeptat se na tvůj grandiózní plán."

"Nechala ses naverbovat UBRMem?"

"Ne. Ale můžu oznámit nadržování."

"Nepovídej." 

"Ještě jako lovec jsi odhalil sériového vraha a zatajil to." 

"Cože?!"

Povzdech. "Potřebuji jména tvých... obětí." 

"Co z toho budu mít já?"

"Takže nespolupracuješ." 

"Budu. Jen poprosím o drobnou laskavost."

My rostliny také máme lovecké strategie. 

Ta moje je obzvlášť vyladěná. Žádné čekání, až si na mě náhodou sedne moucha! Kdepak, cílím na větší úlovky. 

Terčíky do akce! Dobře se o ně odráží netopýří ultrazvuk. Je to pro mě červená značka, která znamená kemp. Tedy pardon, zelená, jsme na Zemi. 

Jsem spacák de luxe. Akurátní velikost, chladivé stěny pro pohyb během horkého dne... 

A už letí! Pořádně napucnuté břicho. To bude vysoká platba. 

Netopýr zalézá do láčky, pohodlně se zavěsí a spokojeně usne. 

Čekám. 

Ráno vstává, protahuje se, zvedá ocas, poulí oči, před odletem odhazuje zátěž. 

Pořádná porce výživného guána! 

"Dobře, jdeme na to, Kájo Maříku."
Rádio zapraští.
Úúúúíííúúúááá... CVAK!
Non, je ne regrette rien...
"Teď ne, Vrabčáku."
Óóóííííóóáááúúúíííí... CVAK!
Z rádia zazní cosi wagnerovsky německého.
"Dej to pryč, Francoisi. O jízdu valkýr teď opravdu nestojím."
Úúúúúííííúúúú... CVAK!
Já mám devět kanárů, kanárů, kanárů, ti mi nejdou do páru, ne a ne a ne...
CVAK!
"Proboha Pierre, kam ses to napojil?"
"Já nevim!"
Úííííííúúúú je teď opatrnější. CVAK!
Bodré podoledne... pozorně poslouchejte, nebudu to víckrát opakovat...
"Přepni, to sou Angličani."
Óóóóííííáááá... CVAK!
"Pánofé...?"
"Hansi! Rádi tě zase slyšíme!"
"Já fás také. Pržes prásdniny se to chrosně rozladilo."

Radiopřijímač okupoval parádní stoleček uprostřed salonu. Byl vykládaný dřevem a vážil jako dobře živený předškolák. Pan Smith zpocenýma rukama kroutil knoflíky toho pekelného přístroje a mručel. 

"Krucinál!"

Paní Smíthová ho třepala kapesníčkem. "Hudbu!" Mrzela se na pana Smithe, a dokonce krátce pouvažovala, proč si ho brala. Ani rozhlas nenaladí!

Konečně se ozvaly libé tóny. Rodinnou idylu Smithových však záhy utnul kovový hlas zpravodajce. 

"Dámy a pánové, přerušujeme náš taneční program kvůli naléhavé zprávě - "

Spolu se statisíci Američanů našpicovali Smithovi uši. A jak hlášení pokračovalo, paní Smithová se rozvzlykala, a nakonec se stulila se do konejšivé náruče hrůzou strnulého pana Smithe. 

Básník naložený v lihu
pokouší se napsat knihu. 
Ladí tečky, ladí háčky,
málem sere do zatáčky.
Touží aby po něm zbylo 
jedno dokonalé dílo. 
Píše, škrtá, sprostě kleje, 
stižen tíhou beznaděje. 
Marně doufá, že ten list
bude někdy někdo číst. 
Vpřed ho žene bez ustání
jeho pošetilé přání. 

Třídou spěje k svému stolu
pan učitel na bižolu. 
"Pro prevenci neřestí
chci vám něco předvésti. 
Copak nám tu, školáku, 
naložili do láku?"
Žáček skrze lahev hledí, 
marně hledá odpovědi. 
Pak zahlédne štítek skrytý: 
VZOREK ČISTÉ NAIVITY. 
"Spisovatel, co nevydal ani jednu knihu, 
tak nám ho tu pro výstrahu vystavili v lihu." 

Většina obchodů zavřela už před dvěma lety, lidé se stěhují mimo město. TESCO Express však bojovalo v budoucím hipsterově dál. Stíny se pomalu šířily přes rušnou ulici, kde každý den projížděly desetitisíce aut. „Pípáš, dej košík třeba do hajzlu,“ podotknul pokladní. Brzy tady nebude ani to poflusané Tesco. Čtvrť, kde v posledních desetiletích žily tisíce Romů, se změní. Bytovky s kancelářemi nahoře vystrnadí poslední rodiny z bývalého ghetta. Byt bude stát 10 milionů, podobně jako ve zbytku Prahy. Zatím ještě symfonie vlků nezní, ještě ne. Ale už začalo ladění notiček, aby se nic nezadrhlo. Zítra se strhne půlka celé čtvrti.

“Svoboda!”

Přeskočil zídku a rozeběhl se. Letní soumrak hřál do zad. Kolem uší mu pískali komáři. Odhodil batoh a svalil se do trávy. Zíral do koruny pokroucené lípy. Do nosu ho udeřila vůně. Větve se prohýbaly pod tíhou květů. Obloha potemněla.

Jemné zašustění udalo první tón. Květy synchronizovaně mávly okvětními lístky. Rozhýbaly se. Vzlétly. Kmitaly, třely se o sebe a proplétaly se ve smyčkách.Tančily. Zlověstně šeptaly. Hledaly společnou melodii a křídla jim skřípala nocí.

Zježily se mu chlupy. Roztřásl se. Od úst mu stoupala pára. Dětskými prsty křečovitě sevřel jmenovku připevněnou na prsou: M. Orf.

Můry odstartovaly a vytvořily roj.

Dobře, měla jsem si tu flétnu pořádně prokouknout a profouknout. Ale na to první jsem moc spěchala po práci domů a to druhé… dělá se to vůbec? Nechali vás před covidem foukat do fléten?

Míša měla flétnu do hudebky, a to bylo hlavní.

Jasně že ji musela hned vyzkoušet.

A flétna spustila o tom, že ji zabila starší sestra ze žárlivosti (jak jinak?) a že ji utopila. Pak ji našel zaměstnanec výrobny hudebních nástrojů a z její kosti vyrobil flétnu.

Nejspíš bude pět lidským hlasem, dokud ji nepomstíme.

Ale mezitím si docela ráda brouká písničky Chapelle Roan a Paris Palomy.

"Cože?" 
Muž vyděšeně couvl od dveří, kde stál František, místní strážník VB.
"Nečuč a dělej. Kde máš ženu? V tomhle marasu sanitka nevyjela Bílovečák, tak vás mám dovézt."
Motor služební octávie se naladil do otáček, na tomhle opatrně.
U dveří již čekala sestra s lehátkem. Přeložila pacientku a mířila chodbou dál.
"Tak si dáme, ne?", muž nabídl strážníkovi cigaretku.
Náhle se z chodby ozval pronikavý pláč ohlašující nový život.
Po chvíli se u dveří objevil doktor: "No, Vláďo, málem jste ji měli v autě. Krásná holka, sice trochu malá, ale bojovnice to je. Gratuluji."
Byla neděle, 27. března, pět ráno.
 

Odložení čaje, usednutí na stoličku a otevření krytu klaviatury. Nádech, výdech.

Jeho letitý rituál. 

Jemně přejel prsty po klávesách a s prohlédnutím do not poprvé stiskl. Tón byl o kapku mimo. Na čele se objevila vráska. Zkusil znovu. Stejně. Prosím!?

Pohlédl na vzdálený telefon. Hrdost šla stranou.

„Ano, to jsem já. Chci se pozeptat, odkdy je volný Gustav? ...O půl tónu.”

„Nepočkám měsíc. Maximálně týden. Jak... Ne.” Zavěsil. 

Zprvu zoufalý pohled se změnil v odhodlaný. 

Došel pro náčiní, začal v ladění sám. Vždy u toho Gustava pozoroval, to nemohlo být tak složité...

Ač... Bylo. Velmi. A on právě dělal chybu.

Dvacet tři lidí stojí v půlkruhu kolem kláves. Sbormistryně už podeváté zastavuje skladbu ve stejném místě.

„Tenory samy,“ zní rozkaz a pánové poslechnou.
A znova je zastaví ve stejné části.
„Tam je F, proč zpíváte E?“
Prý že to lépe zní. Což je pravda, ale některá díla obsahují disharmonické části záměrně.
Znovu.
Na to, že jsou tam pánové jen tři, to zní jako pětihlas. Možná bylo lepší, když byli všichni stejně blbě.

„Nebude lepší, když budeme zpívat stejně jako soprány, jen o oktávu níž?“ ozve se smělý dotaz.
„Ne. Bude nejlepší, když se to naučíte.“

Tohle bude hodně dlouhá zkouška.

Vzduch byl plný tónů a on je chytal chtivými prsty jako děti loví mýdlové bubliny. Snažil se je pokládat jeden vedle druhého, ale rozplývaly se mu. Veselé, melancholické, zbožné, dojemné, útěšné, vznešené, nádherné… 

Přitom pro Něho to bylo tak snadné. 

Stačila jediná myšlenka na Něj. Na toho spratka, co jen bezuzdně przní vlastní talent.

Tóny přicházely samy. Závistivé, vzteklé, trpké, bodající, řezající, pálící, spílající, vyčítající, obviňující.

Ten spratek by měl umřít. Ne umřít, moc vznešené. Chcípnout. Rozpadnout se na prach.

Tóny hnily, plesnivěly a plnily se červy. Páchly.

Bylo to Salieriho nejlepší dílo.  Bohužel osmnácté století ještě nedokázalo pochopit punk.

Existenci ladím jako rádio 

Rano jóga, večer kardio

Jsem vrcholový sportovec

Šest pásů vyhraju

Než bys řekl švec

Trénink nikdy nevynechám

Svaly v zrcadle se kochám

Disciplína těla i mysli

Moje OCD to jistí 

Jistě bylo prokázáno 

Pro duši je prospěšná hra na piáno 

Proto občas složím skladbu 

Jako v ringu skládám protivníky 

Na zahradě pěstuji si fíky 

Umění mi domov zdobí 

Interiérem ctím své předky

Když někoho knock outuju

Má to svědky 

U obrazovek valí lidi oči 

Občas se mi po pár ranách ten svět točí 

Zkušenosti jak ty fíky sbírám

Už na mě křičí žena 

Já hlavou kývám

Ke klaviatuře ho posadili, když mu mohlo být tak sedm, možná osm let. Jak přesně je chlapec starý, nikdo nevěděl. Vdova Glückaufová syna přivedla do Klárova ústavu, protože už se nezvládala starat o nevidomé dítě, ale přiznala vychovatelům, že syn není její, jen se jej z lítosti ujala. 
Talent malý Kilian projevil v okamžiku, kdy poprvé stiskl klávesy. Brzy si osvojil nejen hru na klavír, ale také na varhany, křídlovku, klarinet a obstojně zvládal i hru na housle. Měl absolutní sluch a brzy se stal z žáka učitelem. Na přelomu století nebyl v Praze nástroj, který by nenaladily jeho ruce. 

Stal jsem se druhootcem. Už tomu bude bez mála rok. Do našeho rodného hnízda se vylíhnul malý Červenka. V současné době spolu s naším malým Ledňáčkem začíná objevovat svět. Ponejvíce zobáčkem. Tedy v jeho případě čtyřzubou pusinkou, ale zůstaňme v ptačí analogii. A zatímco plazivý plenochod vykazuje stále větší rozsah pohybu a nic mu není svaté, Rodič 1 a Rodič 2 zjišťují, že dno není vůbec dno. Že je to jenom tlustá vrstva bahna, do které se dá nořit ještě pěkně dlouho. 
Myslel jsem, že přechod z jednoho kousku na dva nebude strašný. Je. Ale potřebujeme se prostě jenom sladit.

Lepšíš se.
To byl hlas v jeho hlavě.
"Lepšíte se, Alfrede."
Tohle byl doktor Köstl.
Pacient se usmál.
"Znamená to, že v rohu je židle, ale nesedí na ní kočka?"
Teď se pousmál psychiatr.
"Kočka tam je. Leží na stolku."
Pacient se chytil za hlavu.
"Je to rozhodně pokrok..."
Další diagnostiku přeslechl. Přehlušil ji řehot. Vedle kočky seděl skřítek a plácal se do stehen. 
"A ty mě taky..." zamumlal si choromyslný pod vousy.
Se hned nečerti, Ferdo, odbydeš si tu rok jak nic a potem, to ti slibuju, nebude v celý Monarchii nikdo, kdo pozná strašidlo od halucinace jak ty.

Trochu se milujem, hodně tě nenávidím. Že s tebou pořád jsem, se vlastně trochu stydím. Asi jsme vyrostli, až když jsme měli děti - možná jsme neměli čekat do čtyřiceti.

Paradox života a téhle domácnosti, je že jsem jak pes, co olizuje kosti. Vězeň i bachařka - mám přece pevnou ruku. Co na tom že taky cítím řetěz na krku?

Všechno je o tobě a o tom co si myslíš, říkáš mi miluju tě, přitom si mě nevážíš. A tak tu ladíme to životní štěstí, ječíme na děti a já ti chci dát pěstí.

Nechcem už konečně přiznat, že jsme to posrali?

Kde jsi, Hospodine?
O tvou pomoc volám, je v nedohlednu,
v Tvém jméno doufám, nemohu ho vyslovit.
Vysvoboď mě z mojí temnoty.

Bojím se smrti.
Každý den na mne útočí, sápe se po mých blízkých,
každý den blíž a blíž.
Kolik zbývá dnů mého mládí?

Mé otázky zůstávají bez odpovědi,
struny k svatebnímu tanci nenaladěné,
místo veselice jen tesklivé skřípění smyčců,
pohřební sál.

Přijď mi na pomoc, úpěnlivě volám,
dej světlo mým dnům, naději zkroušené duši,
obejmi moje zesláblé tělo,
dej napít žíznivému hrdlu,
přikryj pokojem zneklidnělé srdce,
Pane, vládce všeho.

V Tebe doufám,
tys mé věčné vysvobození,
má spása.

Koncertní pedálová harfa musí být úžasný nástroj. Velká, težká, struny vydají za osm kytar...

Je dvacet minut před začátkem, diváci se trousí dovnitř, a harfenistka se zabývá laděním. Hned na začátku má důležité sólo, a naladit, nebo alespoň zkontrolovat, musí každou strunu. Naštěstí doba pokročila - má k tomu elektroniku.

Dívám se, jak harfenistka zkušeně postupuje od těch nejhlubších strun k nejvyšším, brnkne, a na displeji se zobrazí frekvenční odchylka, v ideálním případě 0.

Konec je ovšem nervydrásající. Nejkratší struny jsou nejhorší...

Brnk 

"Odchylka -5 Hz"

Malý šroubováček pohne kolíčkem snad o setinu milimetru.

Brnk

"Odchylka +5 Hz"

"DO PRČIC UŽ!"

představ si
jací bychom byli
kdybychom méně měli strach
a víc odvahu ptát se, riskovat a milovat

tančili bychom všem na očích
na střeše divadla
hráli na schovávanou
v třešňovém sadu
líbali se
na nádvoří Hradu
pod Petřínskou rozhlednou
i na Letné u kyvadla

zpívali bychom na ulici
i když nám to zrovna neladí
častěji říkali promiň
mrzí mě to
odpustíš mi?

postavili bychom se bezpráví
udělali víc, než jen šli volit
začali konečně žít bez odpadu
zeptali se té paní v tramvaji
jestli je v pořádku

a tak o tom sníme
čekáme na správný okamžik
život zatím utíká
promarněný

"Žóva, to je lejzrovka?"

"Jo."

"Kdes k ní přišel?"

"Přeci v TAMTĚCH katakombách, TOHO hradu, v TÝ tajný komoře."

"To si ňák nevzpomínám," podrbal se Klíšťák na holé bradě.

"Ta divná rozteklá pryskyřice - byla v tom, nechal jsem to ve městě identifikovat v magicshopu."

"Funguje?"

"Fleuriot nabil ty krystaly…"

Klíšťák s:  "Tak já to zkusím…" lejzrovku popadl.

Vzzíí! Aaaauuu!

"Co to?" křikla z vedlejší cimry Jorcha.

"Ale, Klíšťák, nemehlo, střelil se do nohy."

"A má jí pryč?"

"Ne, jen se tak ňák popálil. Je to zjevně kurevsky rozladěný."

"A dá se to odrozladit?"

"Vim já? Jsem snad ladič starejch krámů?"

Stojím v dešti, pozoruji její okno. Světlo za ním je příliš ostré. Neladí s mými představami. Takhle by to nešlo. Nejen tohle se bude muset změnit. 

V kapse pohladím útlý svazek nově vyrobených klíčů. Dávají mi jistotu. Až najde ty své v trávě před vchodem, ani ji nenapadne, že je sama nevytrousila. 

Jestlipak si všimla srovnaných obrazů?  Jestlipak si pustila rádio a podivila se, že je přeladěné na šum? 

Znechuceně přešlápnu. Tohle místo mi nevyhovuje. Nevím, co se uvnitř bytu děje. To mě rozčiluje. Ale nevadí. Vždyť právě začínáme. 

Dnes jsem potají vnikl do jejího bytu poprvé. 

Ale ne naposled.

Co taková kapka deště? Malá, mokrá, padající shůry. Pád jakési mrňavé bobule vody, nenáviděné i životadárné. A následné nepostřehnutelné šplouchnutí, které slyší za ruchu města jen malý pavouk na zdi domu. A co teprve, když je kapek více! Za mrholení to je jen taková předpříprava hudebních nástrojů – jemné zabarvení tónů, takové náznaky, potvrzení, že vše hraje, jak má. Ale za deště, to už orchestr vyhrává cvrnknutím o okap, odrazem od střechy nebo rozplácnutím o okno. To už musí být naladěno. A jak nadpozemská řeka nabírá na síle, tak i improvizované hudební nástroje, které se řítí do finále za zvuků hromu.

Na mapy a papíry rozložené po stole padne stín.
"A sakra."
"Neklej."
"Spala jsi dobře?"
"Možná moc dlouho. Bolí mě rameno."
"To je určitě od tkaní."
"Co děláš?"
"Ladím letopočty."

Autorka nenápadně schovává seznam postav a životních dat pod mapu.
Mladou dámu v karmínovém šatu naštěstí zaujal tlustospis u autorčina opačného lokte.

"Krásná kniha, co je to?"
"Diplomka, moje."
"Napsala jsi knihu!? Mohu si ji přečíst?"
"Spoilers! Ehm... budu ji v dubnu potřebovat."
"A potom?"
"Myslím, že už tak máš problémů dost. Ještě vidět do budoucnosti a udělají z tebe čarodějku než se stihneš vdát... ups!"
"Já se vdávat nebudu!"

Když se řeklo zázrak, Ireně se vybavil jeden letní večer. Našla Ryka u okna jídelny, jak ladí loutnu. Zapadající slunce mu propůjčovalo zvláštní záři, až připomínal dračího pána.

„Už jsem nehrál roky,“ řekl. „Až se miminko narodí, bude se to hodit.“

Sklonil se ke strunám. Nakonec spokojeně pokýval hlavou, zadíval se na západ slunce jako by hledal inspiraci, a začal hrát.

A svět se zastavil. Irena zatajila dech. Čeledíni nechali práce a zvedli oči k oknu. Ptáci ztichli a zaposlouchali se. Tichem teplého večera se linuly jen tóny loutny.

V Tristenolu se dračí páni nevyskytovali – zázraky museli obstarat obyčejní lidé.

"Mathieu! Ten tvůj podivný pes mě dovede k šílenství!" úpěl Sylvain a zacpával si uši. 
Matthew ležel na divanu, přes oči měl mokrý ručník a nemohl se zbavit dojmu, že on sám už se zbláznil. V rukou svíral stélu a přemýšlel, zda už je na čase použít iratze. Kdysi se zapřísáhl, že jej skutečně bude používat pouze na vážná zranění, ale pokud ho hlava bude bolet ještě chvíli, něco vážného se nejspíš stane.
Příčina všeho chaosu, zlatý retrívr, seděl před gramofonem a kvílivě vyl. Gramofonová deska dávno dohrála, ovšem Oscarovi to bylo jedno. V čtyřdobém taktu otáčel čumák ke stropu. 

“Zkus to ještě jednou, prosím!”

Člen štábu za volantem znovu otočil klíčkem v zapalování. Auto zakvílelo, zakuckalo se, a ztichnulo.

Richard prohlásil něco, co budou muset vystřihnout. Projel si rukou nervózně vlasy. Babral se s tím už snad dvě hodiny, motor byl zoufale rozladěný, a štáb  se nechal slyšet, že dochází čas. 

Jeho kolegové, posedávající u krajnice s benzínkovým kafem, se zdály být v mnohem lepší náladě.

“Tentokrát už se náhradnímu vozidlu nevyhne,” ušklíbnul se Jeremy.

“Smí se s tím vůbec na dálnici?” přemýšlel James.

Peel P50 se zlověstně lesknul na slunci.

“Miniaturní auto pro miniaturního moderátora. Aspoň budou ladit.”

Toho dne se slečna Inkognita rozladila. Úsměv i obvyklá slunná nálada se skryly za mraky, semknutými rty, kolmou vráskou nad kořenem nosu.

Kočka Mína ji znepokojeně sledovala z nejvyšší skříně, pan Grenadin z ušáku.

Kousek uzeného lososa by jí udělal dobře, přemítala Mína. Stejně jako mně! Jí málo ryb.

Určitě četla noviny, strachoval se pan Grenadin. Poslední dobou jim trochu propadla. Sledovala, co říkají politici, co činí vláda. To nemůže být zdravé!

Proměnil se v jemný vánek, rozvoněl pokoj jarem, pohladil ji po tváři.

Zašeptal.

"Zase bude..."

"Tak tohle ani nevyslovuj!" zastavila ho Inkognita.

Ale přece jen se maličko usmála.

Devadesát devět, sto, sto jedna, sto dva… COŽE??!! 

Dvě přebývají! 

Jak to? 

Vždyť to bylo přesně! 

Tak to teda ne, přepočítat!

Ach ne, je to tak!

Co smažu? Vždyť je to takhle dokonalé! 

No, třeba tahle spojka… a tohle příslovce by se taky dalo…

Tak jo. Devadesát osm, devadesát devět… NEEEEE!!!!!

Jedno chybí. Co vrátit? 

Vlastně, sem by se dalo dát „a“.

Uf. Hotovo.

No jo, ale kde je téma? Je tam vůbec? 

Sláva, je! Ale docela schované… Co když ho kontroloři nenajdou? 

Závěr! Vysvětlím ho v závěru! To zabere!

Další geniální dílo! Nebo ne?

Ale co, bod je bod!

Blonďatá dívka vstoupila do testovací místnosti č. 7B. 

„Vítej subjekte 368,“ uvítal ji neosobní počítačový hlas.

„Tvé výsledky jsou zatím uspokojivé – na primáta tvé inteligence…“ neodpustila si GLaDOS jízlivou poznámku.

„Tato místnost testuje chování subjektu v letu a stavu beztíže. Před tebou je odrazová plošina. Můžeš na ni vstoupit.“

Děvče se nervózně rozhlédlo a opatrně na plošinu došláplo. Ta se vymrštila neuvěřitelnou silou, ale místo ladného oblouku odpálila dívku kolmo vzhůru. Krvavá skvrna na stropě se opět o něco rozrostla. GLaDOS na ni znechuceně zamířila kameru.

„To potřebuje doladit…“ pomyslela si.

„Wheatley, povolej úklidovou četu… a… probuď testovací subjekt 754…“

Paprsky ranního slunce se proplétaly listím staré višně, z jejíchž větví se ozval ptačí hlásek. K němu se pak postupně přidávaly další vytvářející lahodný souzvuk. To se probouzela rodina vrabečků. Všichni se těšili na nový jarní den naplněný pilným sháněním zrníček a přátelským hašteřením.

Maminka Vrabčinka si spokojeně protřepávala peříčka, pak si ale náhle uvědomila, že jeden hlásek tak úplně do ranní písně nezapadal . Ano, jeden z jejích synků, veselý Čajdáček, se naučil zpívat stejně jako jeho milovaná Perutinka z vedlejší zahrady.

Je hezká, milá, má dobré srdíčko, ale co naplat, svěsila křídla maminka Vrabčinka, přece jen je to... kosice.

S trhnutím jsem se probudila.

Šum rádia...

Nic.

Zdálo se mi, že slyším rozkazy.

Na syčení reproduktoru se dalo přivyknout, sluchátka jsme neměli. Ale co, přišlo to vhod. Kdyby služba usnula, přeci by musil někdo jiný zaslechnout vysílání!

Nouzové osvětlení co chvíli ponuře problikávalo. Hodinky mi ukazovaly čtyři ráno, hodinku do střídání. 

Adam jemně prsty na kolíku přejížděl osu sem a tam, tu šipka na 67 fm, tu na 70 fm. 

Usmála jsem se a spokojeně se ve spacáku svinula.

„Adame,“ — chtělo se mi zašeptat...

Jeho přítomnost mě držela na živu. Ve skutečnosti to nebyla naděje v armádu, ne jen.

Laděnka Nováková se mračila. Její blog s názvem Ladění volal po novém článku. Inspirace ji ale nechávala na holičkách už víc než týden. Chtělo by to nějaký nový impuls. Možná vyrazit někam na výlet? Reportáže z návštěv hradů v zahraničí vždycky mívaly úspěch.

Nespokojeně listovala nabídkou zájezdů na Googlu. Tady už jsem byla, tady taky, to je profláklé, o tomhle píše kdekdo… Najednou se zarazila a začetla. Zajímavé! Tohle by možná stálo za pokus: Pobytový a poznávací zájezd… romantický hrad v srdci skotské vysočiny… inspirativní obyvatelé… zvláštní jméno - Bradavice… Jo! Jedu!  Najela myší na Koupit zájezd a zmáčkla levé tlačítko. 

Seznamy. Seznamy všude. Podseznamy seznamů.
Pouzdra, vaky, hromady věcí. Taky všude.
Připisuješ do seznamů. Škrtáš. 
Přeskupuješ věci. Rveš věci typu A do vaku určeného pro věci typu B, protože… má hezčí barvu.
Všechno vážíš. Váhu si píšeš.
Utemuješ všechny vaky a pouzdra do batohu a sekundárního zavazadla.
Dle seznamů!
Vejde se to tam tak tak.
Zvážíš.
Oddechneš si.
…
Pak ti oči padnou na náhradní boty. Které nebyly v seznamu a výsměšně se válí pod křeslem.
Zavyješ a vytáhneš větší batoh.
Už nevážíš nic. Vezmeš, co potřebuješ a gramy jsou ti nakonec ukradené.
Tvé letadlo letí zítra.
West Highland Way čeká.

Drahoš pečlivě pozapínal knoflíčky košile. Natáhl si svetr. Zastrčil límeček. Vytáhl límeček. Znechuceně se na sebe zašklebil do zrcadla, sundal svetr i košili a oblékl si staré oblíbené tričko. Jestli se jim nebude líbit, jak vypadá, tak… Tak mají smůlu, uzavřel s mnohem větší rozhodností, než cítil. 
Jedno klepnutí na dveře, pauza, dvě rychlá zaklepání hned po sobě. Slávka je tady. Možná by si přece jen měl vzít tu košili. 
„Co se tváříš jak sedm drahých časů?“ zasmála se Slávka. „Všechno je jinak. Táta nastydl a potí se v posteli. Sejdeme se jen s mámou v její cukrárně. Hrachovka nehrozí.“

Rozladěný pavouk spřádá svoje sítě

Krokodýl se žárovkou tváří se rozpačitě

Do pavučiny chytil se medvěd polární

Medvěd nic nesněd a krávy nahání

Medvěd medvědovi do pavučiny

Osobně doručuje včerejší noviny

Pavouk sežral růži, sedmikrásku

Na ocásku povozil trošku hrášku

Ryba rybě darovala vodu v prášku

Na Vánoce humor s blbcem srážku

Na oblaku anděl s bruslí přiletěl

Do rybníka smutně se zahleděl

Sladěný smysl pro nesmysl

Zaútočil krysám na výmysl

Jednoduchým strojem páku sladil

Přesto hlodavce dobře nenaladil

Tragické vskutku bylo vloček ladění

Do týden trvajícího letního sněžení

Ten den Slunce šlo do tulipánu spát

Gravitační nastal proto nesoulad