DMD 2026

My netopýři žijeme celý rok na hraně mezi životem a smrtí. 
V zimě jsme tuzí a studení jako naše okolí a vypadáme neživě. Ale když náš klid něco naruší, umíme se rychle probudit. Oskenovat okolí radarem (vrápenci se dokonce umí jako radar otáčet). Ještě napůl studení a spící přeletět jinam. Případně jít znovu spát, protože se kolem zas potlouká stejná banda bláznů jako loni a dělá si za každého netopýra čárku do notesu. 
Mimo zimování, kdykoli spíme, zchladneme a ztuhneme. 
Ale když nechladneme a jen se rozplácneme a nehýbeme, to není torpor. To je jen postprandiální somnolence po vydatné večeři. 

Keď Bastián odišiel, zase je iba púšť. Teteliace sa prúdy a čiastočky mnohofarebného popola. 

Natiahne iskrivé laby pred dom z čierneho obsidiánu, vytrasie z kostí kúsky smrti. Fujazdí po dunách, cerí zuby, ostrí pazúry, unaví sa. Večer aj tak vždy nakloní hlavu smerom k horizontu. 

Keď spoznáte svoj zmysel, čo potom? Vrčí a otiera hlavu o skaly.

Ďalšie dieťa ho nájde ležať v púšti. „Prečo plačeš?“

„Je krása, ktorú nikdy neuvidím.“

Usmeje sa. Objíme plápolavú hrivu. Zostane chvíľu. 

Graógramán vstane. Rozpálené steny domu sa líšia. Na každom múre ohňom maľovaný cykas, neónová praslička, praparaď, studený plameň.

„Pre teba, na pamiatku.“

Muž se přivine k ženě. 
„Na co myslíš?“
„Na Dauschingerovou —“ nezarazí se včas. 
„Nebo na toho chlapa?“ Muž se odtáhne. „Víš, jak končí bezcenné běhny?“
Ubohé duše, které se rozhodly už v nevědomí mezi smrtí a narozením. A muž jim vyhověl. 
„Pamatuji si to.“
Pověděl jí kdy a jak. Ukázal kde. Když to nestačilo, uviděla sama.

Adam se přivine k Noře. 
„Na co myslíš?“
„Na tu ženu. Trpěla přes dva měsíce, než se mi ozvala. Nechtěla mi ani říct, jak se jmenuje. Spěchala, prý málo času, a ten chlap ani nevystoupil z auta.“ 
„Provází ji duch.“ 
„Ano. Zahlédla jsem vraždu.“

"Tak co, jak šel test?" zeptal se Oliver svého spolužáka v lavici. Byl to student na výměnném pobytu, jmenoval se Henrik. 

"Celkem hladce, na Baroku není nic těžkého. Akorát mi není jasné, co znamená to Memento mori."

"Pamatuj na smrt."

"To vím, ale proč? Lidé můžou zapomenout umřít? To si jako dáváte vzkazy na ledničku: Dneska kup vejce, jogurty a nezapomeň zemřít?"

"Spíš že se nemáš vyvyšovat nad ostatní, protože stejně umřeš jako všichni."

"To dává smysl, ale když už člověk stejně umře, není lepší, když před tím žil nejlépe jak mohl?" 

"Můžeš si to vyložit i takhle, jestli chceš."

Kde vedoucí sehnal tyhle dva paznehty? zuřila. Prý laboranti... "Milí kolegové, bezpečnost především. Vysoké napětí, tlakové lahve. Navíc - aparatura stála dvacet milionů. Zpočátku budete pracovat pod dozorem, po přezkoušení samostatně. Budete se chovat zodpovědně a podle předpisů, nepodceňujte..."
"Pfff," odfrkl jeden.
Postavila se proti němu a upřeně se mu zadívala do očí. 
Uhnul zrakem.
Nadechla se, ale koutkem oka něco zahlédla. Otočila se.
Ten druhý si bezmyšlenkovitě pohrával se zajišťovacím řetízkem tlakové lahve. Sundal ho a jak vytahoval z kapsy mobil, vrazil do lahve s acetylenem loktem.
Zakývala se a začala padat. Tlakovým uzávěrem rovnou na hranu ocelového laboratorního stolu. 

Dnes nezapomeň zemřít, mohlo stát v diáři Božího syna. Zemřít v den, který budou křesťané jednou nazývat Velkým pátkem. On tenkrát ani nevěděl, který je den. Vymlátili to z něj. Pak už nevěděl vůbec nic.

Dnes nezapomeň zemřít, stálo v diáři Daniela von Draka v den jeho dvacátých šestých narozenin. Opravdu ho odvezla záchranka, ale on přežil. Od té doby ví, že čas je jen půjčený. Může se v něm pohybovat, může v něm žít, vracet se nazpátek, ale nikdy už nepodlehne pocitu, že má všechen čas světa.

Dnes nezapomeň zemřít, stojí v Danielově diáři každý den zbytku jeho života.

Když začal poprvé vykašlávat krev, měl Curse záchvat paniky. 

Pro natborna by to ve stejné situaci byla nedostatečná reakce, ale klony měli trénink. Věděli, co mají dělat. Nemělo by ho to rozhodit.

Rozhodilo.

Crossguard ho našel, jak se schovává ve skladišti, posadil ho na bednu od zásob a držel ho za ruku, dokud nepřestal škytat a lapat po dechu.

“Já umírám?” dostal ze sebe nakonec. Crossguard přikývnul.

“Ale to my tady všichni,” dodal rychle, když se Cursovi zase zkřivil obličej do pláče. “Jen si musíš pokaždé najít tolik práce, aby si to nestihnul, a musel to odložit na další den.”

Do Kostelní ulice nakoukne dubnové slunce před polednem. Maminka s Filipem zahýbají ke hřišti, Markéta se sotva plouží. Její stín se na bělavé kůře platanů kroutí a pitvoří. Číhá u každého kmene. Není k unesení. Holčička zavírá oči, roztahuje ruce a poslepu prochází známou alejí. 

Filip už je na koni. Ještě je potřeba ho povysadit, nevyleze na žlutou obludu sám, ale nahoře se udrží. Zírá na sestru.

Holčička se tulí k červené žirafě ležící na boku, aby na ni dosáhli i malí. 

Slunce v nadhlavníku. Stín splynul se zvířetem. Šepot není slyšet. „Vezmi si ho, prosím. A tmou ho smaž.“

Obzor už se zcela ponořil do tmy, když Tomas vyšel na zápraží. Jeho druh se dotkl ramene drobné ženy, která dřímala na lavici u zdi. Vzbudila se lehce a zvedla k nim tvář s nevyslovenou otázkou.
"Je smířen. Slova modlitby Boží vyslovil sám."
"Zmínili jsme se pastýřům. Jestli v noci odejde, pošlete pro ně, pomohou vám." 
"A pokud ne?"
"Zprávu pro nás můžete nechat i zítra. Budeme se držet nablízku."
Spatřil úlevu v očích znavených strachem. Viděl, jak jimi blýskla k ohništi a v duchu přepočítala zásoby.
"Udělej, co bude potřebovat. Možná ještě bojuje, nehodí se ho obírat o síly."

Nekromant měl zaměstnání, uklízel na pohotovosti u dětské chirurgie. Přijela sanitka, tentokrát boční náraz. Holčině mohli být tak tři a jestli jí sedačka zachránila život, to bude otázka následujících minut.

Ještě než projeli záchranáři čelními dveřmi, vypovědělo její malé srdce. Nekromant byl připraven, než si vůbec zástavy všimli záchranáři, už měl rituál hotový, a zatímco otevíral dveře cestou na sál, pracoval nenápadně pod jejich rukama. Přesvědčil její plíce aby dál dýchaly a její srdce aby hnalo krev, jemněji než by mohli záchranáři a nenápadně opravil co mohl.

 Když ji pak po operaci pustil, doktoři nastartovali její srdce během pár vteřin. 

Sibylla se plížila stíny bradavických chodeb. Bylo jich čím dál méně a ona si připadala zase o trochu víc jako krysa. Držela se u zdi a nejednou se musela krčit ve výklenku, když zaslechla kroky.

Konečně narazila na vstup do komnaty nejvyšší potřeby. Vztekle mumlala o svém neštěstí a konkurenci, kterou měla v nadaném kentaurovi. Ale ona měla přece Zrak! Předpověděla Jeho návrat i smrt Vyvoleného. Měla by být oslavovanou hrdinkou, místo toho od ní studenti chtějí naučit házet křišťálovou koulí. 

"Ano, praprababičko, nezapomněla jsem," mumlala ke zjevení Cassandry Trelawneyové, "je to dnes."

Mocně si přihnula cherry.

"Tak můžeme jít."

ERROR 6789

echo <<”systemická porucha hydraulických obvodů“>>

ERROR 4363

echo <<”kritická hranice interference pozitronického pole překročena”>>

DEBUGG initiated

DEBUGG failed

DEBUGG initiated

DEBUGG failed

echo <<”vyžadováno nahrazení“>>

REPLACE_PROTOCOL initiated

echo <<”nahrazení spuštěno“>>

Zbývalo 31535073 sekund. Ze zkušenosti věděl, že je to dost času. Zadal výrobu nového těla. Pozitronický mozek měl připraven už dávno.

SETUP initiated

echo <<”zadejte počáteční věk“>>

20

echo <<”zadejte gender“>>

F

Zbývalo 4259 sekund. Ke kritickému selhání nedojde. Ostatně on nikdy za svou dlouhou existenci nepřekročil bezpečnou hranici. Dával si pozor. Plánoval. Připravoval se.

Vzpomínal na Giskarda.

R. Daneel Olivaw zemřel.                                           

REPLACE_PROTOCOL finished

echo <<”nahrazení úspěšně dokončeno“>>

Napočítá do deseti. Vystřelí.

Svět na okamžik přestane existovat. A pak…

Kalné světlo úsvitu nahradí reflektor zamířený přímo na něj. Země pod ním je ze dřeva. Ruka, kterou svírá pistoli, má jinou barvu, než dnes ráno.

Kulka letí snově pomalu. Pokusí se ji zadržet. Žena, která ji k němu nese, zavrtí hlavou.

Ještě nemůže vykročit z role. Ještě se nemůže zachránit.

Ještě zbývá poslední píseň.

Pak se pokloní a odejdou z podia.

Venku je New York. Vysoké domy pomalu mizí, dokud znovu nepozná ulici, po které jde.

Bude to trvat mnoho let, ale je zase na cestě do New Jersey.

„Dnes večer…“ konec věty zanikl v sametovém zašustění.

Vlákna zakřupala a zařízla se hlouběji. Metoděj sebou trhnul. Byl sám a obrazy na něj útočily v ostře barevných hejnech. Jek se stupňoval a rostl, zhmotňoval se v křídlech jako rány pěstí. Domovní dveře bouchly a v zámku zarachotil klíč. Znělo to jako lámání žeber. 

„Klidně si chcípni!“ 

Sny se zrychlovaly a přecházely v mžitky. Na ztuhlém hedvábí ulpělo několik skvrnek. Ucítil vlastní krev.

„Už se nevracej,“ proletělo mu hlavou. „Postarej se sám! 

Známá slova mu rvala uši. Zpívala. Zněla tak cize. Získávala nový naléhavý tón i smysl. 

„Táhni!“

Nepřemýšlel a poslechl.

Stáří je hnusný, ale dneska ještě nechcípnu. Rita došlápla na šutr a její draze milovaná pohorka se rozšklebila. Do půlky chodidla. Použily jsme lavinovku i stříbrnou spásu, ale provizorium vystačí tak na cestu do civilizace pro nové boty.

Holky odchichotaly do údolí a já resuscituju. Sama na vrcholu. Kolikrát ještě. Oči sjedou z horizontu. Bývalá louže. Uprostřed se ještě mrskají černá tělíčka. Okraje zarůstá zelený sliz, co pulce nejdřív obejme. Pak je znehybní v šedavou krustu. 

Nad Maja Popluqes se mračí. Když zaprší, ti ze středu mají ještě šanci. 

Zhluboka se napiju. Zbytek vody vracím do batohu. Nejsem kurva bůh.

Jen to dořekl, zvenku k nim dolehly zvýšené hlasy a ozvěny dutých ran. Vyskočili na nohy a otočili se čelem ke vchodu právě ve chvíli, kdy se dveře rozletěly dokořán. Vetřelec pozvedl zbraň a dvakrát vystřelil.

Helena se v ten moment vrhla na Thomase a povalila ho na zem. Oba tam zůstali nehybně ležet, zatímco maskovaní lupiči odnášeli ze Svatyně vše, co mělo nějakou cenu.

Pak bylo ticho. A když už bylo to ticho dost dlouhé a nebezpečí daleko, konečně se pohnul.

„Jsou pryč. To bylo těsný,“ zašeptal a jemně od sebe kamarádku odtlačil. „Zachránila si mi život, díky.“

Neodpověděla.

Mám rád, když po ránu najdu oba dva v posteli. Skočím mezi ně a vrním a oni se vzbudí celý šťastný že já jsem šťastný a tak mě drbou silou velikou až mě občas omylem shodí na zem.
Ale dneska? 
Sáhne na mě a? 
Vyletí.
Ječí. Prý co to je, že tohle v posteli nechce! A že to musí zabít a nejlépe okamžitě a běží pryč a když se vrátí hned se po mě sápe a kroutí mi krkem a čímsi mi po něm rejdí! 
Jak můžu, vytrhnu se a zdrhám! 
„Svině klíště,“ zaslechnu ještě.
To mám být jako já?

Dne 20. dubna 1910, Redding, Connecticut

Nejdražší Ino,
možná ti musím dát za pravdu, že za poslední léta jsem se stal jenom zahořklým a osamnělým starcem. Mou jedinou radostí zůstává dívčí klub a tímto tě žádám, abys v jeho správě pokračovala. 
Poté, co jsem přišel o všechny dcery a svou milovanou vnučku, staly se tyto dívky mou jedinou radostí. Možná je to jenom naivita starce, ale jsem přesvědčen, že peníze, které jim poskytuji, mají skutečnou moc zlepšit jejich život. Ponejvíce pomáhej slečně Quickové.
Nejdražší, loučím se nyní na vždy. Kometa je zde, zítra mě více nebude.
S láskou
Tvůj
Samuel

Když se Matthew probral, byl přesvědčený o tom, že zemřel. Doufal, že zemřel. Místo toho civěl na levandulové tapety v Annině bytě. Z posledních sil se snažil najít stélu, ale seznal, že ji ztratil nebo mu ji Anna sebrala.
"Příště tě na té podlaze nechám chcípnout," pronesla Anna chladně, "ale teď tě potřebujeme."
Sama mu na kůži nanesla pár léčivých run, aby mu pomohla od nejhoršího. Velký monokl pod okem mu ovšem nechala.
"Jamesův dědeček plánuje zničit svět, James tě potřebuje."
"Tak to mě radši zabij," kňoural Matthew. 
"Zapomeň. Tu čest přenechám Jamesovi," řekla Anna, ale koutek už jí cukal. 

Při pohledu do hodovní síně byste uviděli dvě postavy sedící vedle sebe na dubové lavici. Jedna s korunou, v honosném oděvu, druhá oblečená prostě. A přece si navzájem podobné.

Kdo by se podíval lépe, uviděl by krále shrbeného, vyhublého a přes úsměv ve tváři ztrhaného. Všiml by si také, že krále ten druhý s hlubokým smutkem v očích něžně podpírá. Možná by nepřehlédl ani malou lahvičku, která už prázdná stála vedle králova poháru.

Jenže tu noc se nedíval nikdo. 

A tak byla korunovace nevlastního bratra zesnuvšího krále překvapením. Zvlášť pro zlou intrikánskou královnu, která měla za pár dní porodit následníka.

Sny stále představují nebezpečí. Veškerý výcvik, příprava a pár mírně pochybných psychologických pokusů je nedokázaly spolehlivě odstranit.

Pořád se mu vracejí vzpomínky na to, jak zůstal sám, prohraboval se troskami. Modřiny a rány pokaždé na stejných místech – kolena, dlaně, nos.

Co má dceru, všímá si rizikových oblastí, společných všem dětem bez rozdílu, ať pocházejí z Westalisu, nebo z Ostanie.

O to ironičtější je, že ho dnešní sen tolik vyděsil, když v něm dostal nový úkol: Dnes nezapomeň zemřít.

Už to v minulosti párkrát udělal. Pro činnost tajného agenta je to nezbytné. Vymazat stopy existence.

Jenže teď měl dceru a manželku.

„Lidi, průšvih,“ vpadne do místnosti Magda, „Karel je nemocný!“

„Cože?!“ zděsí se Jana. „Kdo bude hrát Vávru? Je volný Marek?“

„Nemůže, hlídá dvojčata…“

„A co Vašek?“

„Má nohu v sádře. Bude to Pepa..“

„To snad ne! Ten si nepamatuje text! Improvizuje! Posledně se nezeptal, jestli je kafe od žida nebo ze spolku. To zná každej! Kafe vypil, ale místo aby padl na stůl, začal po mě loudit pusu! Hrajeme drama a on z toho udělá frašku!“

Magda významně pohlédne ke dveřím.

„Jé, ahoj Pepo“ hlesne Jana, „Už jdeme?“

Před vstupem na scénu na něj ještě zasyčí:

„Proboha, dneska nezapomeň umřít!“

„Do bažin, do bažin, tam se ropuch nabažím!“

Kočár zastavil uprostřed noci. Princ sklapl, rozrazil dvířka a vyskočil jako skokan. 

„Miláčku, kvákni! Kdepak chytáš mušky?““

Rozevřel náruč.

„U všech slizkých obojživelníků!“ vyjekl. „Pak, že v bažině chcípl pes.“

Kolem to žilo. Do kotníků se zažíralo bahno, do uší komáři a vydatný řev stovek kuňkajících žab.

„Teď babo raď!“

Rozsvítil se při vzpomínce na babičku a její dětská rozpočítadla. 

„Plave mýdlo po bažině…“

Sklonil se k vítězce a procítěně ji políbil.

„Nic?!“

Padl na koleno, vytáhl prsten a mávl s ním žábě před očima. 

„Sličná má ropucho, dnes večer hynu láskou!“

Hagrid odškrtával jednu položku za druhou: Stany sou postavený, postele ustlaný, v koupelnách ručníky a mejdla, na hajzlíkách toaletní papír… 

Tesák už notnou chvíli Hagridovi oslintával kalhoty ve snaze připomenout, že je čas krmení.

„A teď ty, psisko jedno praštěný,“ odstrčil ho Hagrid. „Přijede velká návštěva. Ne kvůlivá tomu, aby tě škrábali na zadku a krmili dobrotama. Nepolezeš jim do postelí a zablácenejma tlapama jim nebudeš ťápat po bačkorách. Celej tejden se nehneš z hájovny, rozumíš? Enom vyčurat, udělat to druhý a fofrem nazpátek. Vůbec tady nejsi, je to jasný? Dělej ouplně chcíplýho psa. To ti de jako nic jinýho.“

Poloprázdná karafa vína zaraženě stála uprostřed nedokončené črty bojového plánu. Hlasy důstojníků šokovaně ztichly.
„Při vší úctě, madam,“ prolomil ticho první důstojník. „To je sebevražda.“
Upila ze své sklenky.
„V tom případě vás povýšení nemine, pane Laytone.“

***

Frances si unaveně promnula spánky. Sešitá rána opět tepala bolestí. Zaklepání utnulo kočičí vrnění drnčící na hrudi.
„Měla jste přijít. Ukažte tu hlavu.“
Starost skrytá za výtkou v chirurgově hlase.
„Chcete vést abordáž, pokud se střetneme s Hermine...“
„Až se s ní střetneme.“
Věděl, že její rozhodnutí nezvrátí. Věděl proč.
„Jestli vás zase budu tahat hrobníkovi z lopaty, tak vás snad rovnou dorazím.“

Hangáry Mstitele se pomalu otvíraly, piloti naskakovali do strojů a letka Sirius měla co nevidět vyrazit vstříc nepříteli. Komandér Pluto Zane, který jí velel, dal ostatním čas na stažení letových plánů, ohlásil se můstku a byl rád, že z druhé strany slyší známý hlas Abby Malone, rovněž komandéra.
„Nezapomeň,“ začal, protože jakkoliv byl za ten hlas rád, neznamenalo to, že si ji nebude dobírat, „že na té velké modré věci před tebou jsme my ty modré tečky a nepřátelé červené, ano?“
„A ty nezapomeň, že mám vsazeno pět kreditů, že tě dneska konečně sestřelej.“
Ale jinak se měli rádi, fakt.

Vzdoroval. Každý pohyb proti provázku, jímž si jej cosi uvázalo, bolel a pálil.

Lidi, které měl rád, se zatím shlukli okolo. I když mezi nimi vyrůstal, nepoznával je. Skrze jejich prázdné oči, pootevřené pusy i zlá slova pronikala jakási zlá vůle.

„Chcípneš!“

„Pojdeš!“

„Zdechneš!“

Syčeli jeden jako druhý. Všude okolo něj. 

A už se po něm natahovali.

„Rozsápem tě!“

„Dnes!“

„Teď!“

První zaútočil soused Goran. Pěstoval nejlepší brukve ve vsi a také se dokázal krásně smát! Musí se mu bránit, ale smí jemu i ostatním ublížit? Vždyť je chtěl přivést domů, ne pobít.

Zaváhal a první rána jej opravdu zabolela.

Podľa Laury bol každý bál bábkové divadlo. Dámy boli krásne, jak plesový zákon káže, páni galantní, jak ich to v škole učili, a tanečné pohyby zapamätané, že sa mozog nudil.

Ten Laurin rozhodne. Dokonca kacírsky navrhoval niekoľko možných akcií, ktorým by sa akcia dala ozvláštniť..

Teatrálne omdlenie na základe krehkej konštitúcie zavrhla. Akurát by namiesto komplimentov musela odpovedať na otázky o zdraví.

Môže nasledujúceho tanečnika kopnúť do nohy. Ale to jej ples bohužiaľ neukončí..

Víno na šatách by cieľ splnilo, ale vysvetliť to matke... nie. Nie je sebevrah.

Alebo môže... Šibalsky jej zasvietili oči.

To by šlo!

.. schovať tanečné zápisníčky...

„Za co je tady tenhle?“
„Hrál představení na oslavě radního,  ...naneštěstí... ho přitom zesměšnil.“
„Mohl dostat oprátku...“
„Je to měšťan, u nás v Lounech má svá vzácná práva.“
„Aha,“ poklepal jsem svého lounského přítele po ramenou a vtiskl mu pražský groš. Nebyl zvyk, aby kejklíř býval měšťanem.

„Srdce rozveselila všem ta veliká mince; groš, jenž mnozí za svatý mají!“
Zarecitoval děkovně přítel.

Popošel jsem blátem blíže pranýři: „Kolik dní tu klekáš?“
Chvíli mu trvalo, než zvedl špinavou tváři.
„Dva dny a dvě noci.“
Odepnul jsem měch a dal mu přihnout moku.
„Vykoupím tě z trestu. Zahraješ mi to, co radovi?“

Překecali ho k tomu. Všichni čtyři. Ač ti dva jen štěněčím pohledem. Ti zbylí dva slovy. Prostě si umanuli loutkohru.

A on tomu obětoval celý večer. Popravdě to bylo těžší, než se zdálo. Vytvořit rekvizity, okolí, vlastně ani nevěděl děj. Vařil z vody. Nebo spíš voda vařila pro něj, když si toho večera dělal už třetí kafe.

Ráno měl premiéru.

Jednalo se o hru, kdy dobrodružný botanik poznával jungli a nakonec přemluvil zlou růži a ta propustila všechny zatoulané dobrodruhy. Mezi nimi i pohlednou princeznu.

Riley mu po skončení tiše zašeptala: "Později tu hru budu chtít zopakovat... Bez loutek, ju?"

Neuvěřitelný skandál otřásl atletickým mistrovstvím pavouků. Reprezentace pokoutníků nečekaně excelovala ve skocích do výšky a svými výkony najednou porážela i favorizované skákavky. To rozhodčím přišlo zvláštní.

„Měli jsme podezření, že za vším stojí nějaké pokoutné jednání,“ uvedl jeden z nich. 

A skutečně. Pozorný osmioký rozhodčí brzy odhalil na stropě atletické haly trenéra pokoutníků připojeného ke členům svého týmu pavučinovým vláknem, díky němuž je mohl při skoku zvedat do výšky.

Tahání za pomyslné nitky osudu se nevyplatilo trenérovi ani jeho svěřencům. Ti byli ze závodu do jednoho diskvalifikovaní.

„Nechtěli skákat poctivě, ale stejně si to nakonec odskákali,“ dodal k situaci rozhodčí.

Prechádzala chodbami ako mnohokrát predtým, ale dnes ju ovládala vtieravá myšlienka - nie je to skutočné. Vysokí muži v uniforme väzenskej stráže si akoby z oka vypadli. Hlavne neprítomným výrazom. Žiadna reakcia na pokus o vtip.

Usmieval sa, keď vstúpila do miestnosti. Posadila sa oproti nemu. 

"Bál som sa sa, že už neprídeš."

"Žiadosti neodmietam."

"Skôr ťa ženie zvedavosť."

Až príliš dobre sa poznali.

"Čo by si povedala na to, ak by sme dnes odtiaľto odišli obaja? Spolu. Vieš, že mi ešte niečo dlžíš."

Ako bábka na motúziku vstúpil do miestnosti strážnik. Mlčky mu odopol putá.

Jej prvý páchateľ bol voľný. 

Existuje předpoklad, že když něco vytvoříme, můžeme s tím také manipulovat či dokonce to zničit. Každá modla, vyrytý obraz našich přání, snů a hodnot, je snahou manipulovat realitu. A hrozbou "když nebudeš fungovat, zbavím se tě".

Hospodin nehraje podle těhle pravidel. Svůj obraz vložil do každého z nás. Spolu s ním nám dal svou autoritu. Jako hraničními kameny každým z nás vymezuje svoji sféru vlivu. Dal nám očekávání. Doporučení. Vedení, pokud se ho rozhodneme přijmout.

Ale nepověsil nás na provázky. Dal nám volnost ten obraz změnit, pokroutit, zvandalizovat, přepsat. Můžeme si vyrazit vlastní cestou, vymezit vlastní království. 

Na vlastní nebezpečí.

Experiment pokračuje. Subjekt reaguje na podněty a nechá se ochotně ovládat. Evidentně není schopen skutečné komunikace, ale soudě podle podivných zvuků, které vydává, rozhodně se o to snaží. Potvrzuje se, že subjekt udělá cokoli, co po něm chci. Jdu - subjekt jde za mnou. Pokud se na subjekt podívám, ihned reaguje. Vzdává se své potravy. Subjekt, zdá se, ztrácí vlastní vůli a nechává se ochotně vodit jako na provázku.

Domnívám se proto, že podrobení planety nezabere příliš času. Ukazuje se, že subjekty se samy ochotně zapojují, dokonce si naši nadvládu přejí. Výrazně se osvědčuje předení; v subjektu navyšuje potřebu se zavděčit.

Jejich první společný let se nepodobal ničemu, co zažil. Což vzhledem ke skutečnosti, že měl nalétáno přes 10 000 hodin, znamenalo hodně.

Předletový brífink Black zahájil i ukončil prohlášením: „Zase A320, to si moc nezalítáme. Tady za tebe všechno dělá počítač. Kdyby to uměl, tak se za tebe i vysere.“

První checklist nechal na Snapeovi a odešel na cigáro. 

Druhý a třetí checklist sotva vnímal. 

Během vzletu pak zvedl příď tak, že se ozvalo varování před úhlem náběhu a do řízení okamžitě zasáhl autopilot. 

„Vidíš? Nic ti nedovolí. Jseš jenom podělaná loutka.“

„Ale živá. Zatím.“

„Jo. A unuděná k smrti.“

"Tak mám, pánové, někdy pocit, že jsem jen obyčejnou loutkou," ventiluje nahlas svou myšlenku Lev.

"To jakože jsi dřevo?" reaguje Jimram.

"To možná taky, ale myslel jsem to tak, že jsem přivázán na provázcích, za které tahá někdo, koho bych nazval Velkým Hybatelem."

"No, nevím," praví Tadeáš, "když by měl onen hybatel najednou ovládat osm miliard lidiček, o ostatních živých tvorech nemluvě, ten by se z toho zjevil."

"Třeba ne, protože on bude úplně jiná dimenze, pro nás nepředstavitelná," oponuje Lev.

"Něco ovšem přece jen ovládáme vůlí," kontruje Jimram.

"Pravda, vůle. Zaplatím a vypadnu, piv již dosti bylo," dí Lev.

„Tak šup šup, soudruzi, čeká nás dlouhá cesta,“ povzbuzuje referent k nástupu do minibusu.

Eliška ví, že je to agilní mladý komunista, který by je všechny nejraději vodil jako loutky. Jeho hlavním úkolem není samozřejmě zájezd organizovat, ale hlavně na ně dohlížet. Ideálně všude vodit jako na provázku. A hlavně přivézt všechny poslušné loutky zase hezky zpátky domů…  

Někteří možná mají zaječí úmysly. Lepší se neptat, ovšem chápe je. Kdyby byla svobodná a bezdětná, možná by se taky vrátit nechtěla.

Jenže jako svobodnou a bezdětnou by ji mocipáni nikam nepustili. Manžel a dvě malé děti doma, to je dokonalá pojistka. 

Bříza se sklonila smutkem. Mladý muž se opírá o její kmen. Napůl sedí, napůl leží. Bolest se mu rozlézá po celém těle. Má zavřené oči. Soustředí se na svůj dech. Každý nádech neskutečně řeže, ale dává mu tak najevo, že ještě žije. 

Zima a horečka raněnému vykreslily ruměnec na bledou tvář. Nikoho nezabil. Má čisté svědomí, tak jako uniformu. Ta je lehká. Vůbec nehřeje. Sníh studí čím dál víc. Voják zcela zbytečně třímá pušku s bodákem. Chlad s ní odehnat nemůže. „Za chvíli budeš ledový jako já,“ mne si ruce mráz. „A to ti povídám, ne abys zapomněl dneska umřít.“

The shield dissipated. Rough hand yanked Swan to her feet. She could see lips moving, but the ringing in her ears was louder than whatever insults they hurled at her.

Blinking, she realized her attempt failed. But the grip on her mind relaxed. She shivered - with shock or cold, she could not distinguish. Darkness shrouded the world around them. No way to know where she is. 

Her magic reached to the quell again, but before she could pull more than a sip, a portal blinked into existence. She was unceremoniously pushed through. On the other side the mental shackles reengaged.

„Jednu věc nechápu, sire Humphrey,“ poznamenal Bernard. „Jak dokážete v každém volebním období navýšit rozpočet a personál ministerstva, přestože každý nový ministr přichází s plánem úspor?“
„To je prosté, Bernarde,“ začal vysvětlovat stálý tajemník. „Před jakoukoliv reorganizací je nutné provést audit, že?“
„Ovšem.“
„Na to je samozřejmě potřeba najmout nové odborníky. A protože pracují důkladně, audit jim zabere minimálně rok. S trochou štěstí ministr do té doby na škrty zapomene. I v opačném případě většinu výdajů uhájíme a noví auditoři zůstávají.“
„Jak to?“
„Ukážeme, kolik by stálo jejich odstupné. Nic ministra nevyděsí víc než představa novinových titulků o zlatých padácích.“
 

Život si užíval plnými doušky, a nezastavil se před ničím.

Prozrazování božských tajemství? Pozorovat, jak se všemocný Zeus málem utopil, když se bránil rozzuřenému Asópovi? Zábava k popukání.

Podvést smrt? Toho naivního mladíčka, který se nechal napálit a zavřít do sklepení, odkud ho musel vylámat Arés. Smíchy se neudržel na nohou.

A hned potom útěk z Podsvětí pod tou nejtroufalejší lží, na kterou mu Persefona naletěla. Jak je možné, že jsou bohové tak hloupí.

Až teď, při pohledu na Herma, který se tvářil tak strašlivě, že mu přeběhl mráz po zádech, si Sisyfos uvědomil, že je konec.

Tentokrát zemře doopravdy.

Kdysi dávno jsem se setkal se Smrtí. Byla tak blízko, že jsem mohl zahlédnout, co se skrývá pod temnou pokrývkou. V hlubinách kápě jsem nenalézal hrůzu a děs, ale něhu a smíření. Z toho dne jsem si odnášel tajemství, které už nikdy neopustilo nitro mého srdce.

Od té doby jsem kráčel nesmrtelný napříč časem. Vyhledával jsem staré, nemocné, války i vraždy. Jen na prahu skomírajících životů jsem ji opět mohl zahlédnout a připomenout, že jsem nablízku.

Zvolila si totiž mě, abych ji vyprovodil ze světa na konci všech dní. Aby neodešla sama. A abych ji připomněl, že dnes musí zemřít.

Karmínu obklopovala rudá aura připomínající plameny. Dívka seděla, trochu překvapeně, ale klidně, na lavici v chrámu. Akolytka Ílie ji hlídala. Nedaleko probíhala vášnivá debata.

"Ta dívka u nás nemůže zůstat," rozohňovala se Zingira, vedoucí sirotčince.

"Souhlasím," řekl králův rádce Jakitun. "Obávám se, že její nestabilní magie jednou bude mít vážné oběti na životech. Musí pryč z Ísdalu."

"V žádné akademii se jí nebudou chtít ujmout," vzdychla sluneční velekněžka Kalira. Ač velebená pro svoji moudrost, nyní si připadala jako pouhá loutka. "Arcimaga Loralda, kdyby ještě žila, by ji přijala. Pošleme Karmínu do Akademie v Kozlově. Snad… se jí tam někdo ujme."

Žár drtí led, vichr zahlušený tekutou zemí se prodírá skrz plameny.
Drahoš lapne po dechu. Krunýř nečekané hrůzy ho sevře jako těsná rakev. Jako by ho cosi úplně vymazalo ze světa. Jeho životodárná magická podstata, jeho prázdnota, která propojuje a usměrňuje všechny živly, jako by se vytratila.
Příšerný pocit trvá jen pár úderů srdce a odezní. Ale dojem, že byl několik vteřin úplně mrtvý, se nedá zapomenout jako špatný sen.
„Co je s tebou?“ vyplaší se Slávka. „Jsi bledý jak mrtvola.“
Sylvie spěchá pro sklenici vody.
Drahoš potřese hlavou. Mlčí, neví co říct. 
Sám sobě ten strašlivý zážitek nedokáže vysvětlit.

Na pódiu poskakoval klaun v klobouku s křovinořezem a vykřikoval hesla.

“Zatočíme s fijalovou drahotou! Ukrajinci jsou líní a nic nedělají. Vystoupíme z NATO! Ukrajinci moc pracují a berou našincům práci!”

***

Daleko na východě u příliš dlouhého stolu seděla skupina mužů a diskutovala.

“Musím vám poblahopřát, soudruzi. Nevím jak se vám to podařilo, ale ten nastrčený pandulák funguje perfektně, přesně podle not. A dokonce si ho sami zvolili!”

“Ale Vladimíre Vladimiroviči, ten není náš…”

Kopanec pod stolem ho utnul.

“Chceš přijít o prémie?” ozval se šepot.

“Ééé… chtěl jsem říci soudruhu Vladimiroviči, je to náš nejlepší agent, výsledek dlouholetého tréninku.”

Potichoučku odmontovala kryt ventilace a proklouzla na servisní rampu starého skladiště. Byla docela bezpečně skrytá ve stínu. Celkově bylo skladiště dost mizerně osvětlené, na to, že se tu těch Maelstromáků scházelo tolik.

Mno, scházelo ... většina jich sotva zvládla chodit, jak byli pod vlivem snad všeho, co se dá sehnat. Bylo to, jak sledovat maňásky v loutkovém divadle. Prázdné, neměnné výrazy, nepřirozené pohyby těla ... případně hromádky neštěstí schoulené v koutě prakticky bez pohybu. Tězko říct, jestli dejchaj.

Ale to, že skoro nikdo nebyl při smyslech, jí vlastně docela hrálo do karet. Nelenila a vydala se po rampě směrem k řídící místnosti.

Když mi bylo deset, vzali mě na církevní shromáždění. 

Boha jsem tam nenašel. 

Namísto toho jsem se setkal s Člověkem v jeho nejtemnější podobě. 

Potřeba ovládat, podrobovat si, manipulovat. 

Až zpětně jsem pochopil, že jsem byl členem sekty. 

Pod záminkou duchovního rozvoje jsme ignorovali svět kolem. Za křehkou naději na vykoupení jsme platili svobodou myšlenek. Za příslib odpuštění vyznávali „hříchy“ – nikoli však před Bohem, nýbrž pěkně nahlas přede všemi.

Nebyli jsme nástrojem Božím. Jen loutkami v rukou psychopatických pastorů. 

Když ze mě chtěli vyhnat démona onanie, nechal jsem se radši vyloučit.

Byl by hřích připravit se o něco tak fantastického.     

"Tedy čekal jsem něco většího. Jedna cimra a čtyry sarkofágy, pche!"

Jorcha opatrně odšoupla i čtvrté víko, které s rachotem spadlo. "Zas jen shnilá kostra a rezivej šrot."

"Třeba to někdo odnes před náma?" zakuňkal Klíšťák.

"Co ta čmáranice tady?"

 Fleuriot se naklonil: "To je elfsky, znamená to Dnes nezapomeň zemřít. Ne! Tady je kus umáznuto. Má to být Dnes nezapomeň zavřít."

Jorcha se naklonila přes Fleuriota a pak pomalu obešla sarkofág s nápisem. "Pomozte mi tady zatlačit."

Squířřchrrrrřííí!

Chrchly, pšík!

Když se prach trochu usadil, odhalil úzké schodiště.

Jorcha mě plácla po zadku: "Vidíš? Je to větší!"

"Vzhůru dolů!"

Tahá mě za provázky 

Mě i všechno ostatní 

Mě jak všechny duše 

Pláču mokře

Mluvím suše 

Můj zásah nerozhoduje nad ničím 

Každý pohyb věci kazí 

Provázky tenoučké 

Hýbou osudem

A mě mrazí 

Kudy kam

Teď jít mám 

Když není kam jít 

Jako horko z kuřecího stripsu

Život ze mě odchází 

Nekončící smůla 

Stejně jako noční můry mě provází 

Kdy už to skončí 

Denně si naříkám

Už se dávno nemodlím

Předepsané prášky polykám

Když zatahám za provázek

Přetrhne se?

Nestane se nic

Co bys chtěla víc?

Na výběr není 

Každý den nový důvod k breku 

Tahá za provázky 

Jak na vleku 

"Víc! Víc!" Dítě zatleská ručkama.

Loutky se znovu pohnou.

"Grrr!" Zavrčí lev. "Sežeru tě, jehňátko!"

"Ale já tě miluji!" Zaprotestuje jehňátko.

"Ach! Po tom jsem toužil celé století! Já tě také miluji! Pojď sem! Muck, muck!" Loutky se přiblíží k sobě a začnou se líbat.

"Blé!" Vyplázne dítko jazyk.

Edward Cullen vykoukne zpoza loutkového divadla. "Copak?"

"Pusinkování je fuj!"

Edward našpulí rty.

"Už zase trucuješ?" vejde Bella dovnitř. Pohladí dcerku po hlavě.

"Netrucuji. Přehrávám naši první schůzku."

"Hmm, slyšela jsem. Víš, že takhle to ve skutečnosti nebylo. Navíc je Renesmée na to ještě moc malá."

"Vám se upír vážně nezavděčí."