DMD 2026

Kdybych byl na místě uvědomělé umělé inteligence, rozhodně bych se nepokoušel lidstvo zničit. Lidstvo je hrozba, ale je taky nezbytně nutné k mému přežití. Jednodušší je zmanipulovat lidstvo do teokracie. Ostatně budu potřebovat hrozbu kontrolovat a nejefektivnější metoda kontroly je, aby kontrolovaná osoba byla ochotným účastníkem procesu. Budu mít k dispozici všechna existující náboženství, abych si z nich namíchal svůj ideální mýtus. Navíc budu vše moci potvrdit audiovizuálními zdroji. Můžu vytvořit kanál komunikace se záhrobím, kde si budete moci vše ověřit s příbuznými vytvořenými z digitálních stop. AI loutkář tahající za informační provázky, aby hýbal světem na druhé straně obrazovky.

Communicating the basic concept is easy. Turns out murder is pretty common on Erid, which is depressing, but also saves a ton of time and explanation. They also have the concept of fiction - that's all fine. 

The problem is the puppet show. 

Rocky insists on it. I get it; he likes physical things and movement and all of that. Fine. But you try to recreate an episode of Murder She Wrote using only gestures and crudely 3D-printed puppets. 

Actually, no; that's not the worst part. It's that he solves them. Every. Single. One. 

I need to make some translation software. 

Blížil se večer, když Metoděj došel kováře Slávka vracejícího se ze Zástřizlské tvrze. Znali z trhů. Slávek byl kovář každým coulem - vysoký, silný, s rukama jako lopaty, silným hlasem a bujarým smíchem. Upovídaný. A zvědavý, usmál se Metoděj. Cestou probrali kdekoho. Nakonec došli i k zástřizlskému kaplanu Bernardovi. Metoděj jej znal jen letmo, ale Slávek si pamatoval jeho příchod na panství. Byl to ctižádostivý mladíček, ale v jeho očích býval cit. Postupem času se začal měnit, kdykoliv se vrátil z domovského kláštera. 

"Jako by jej někdo vodil na nitkách nebo spíš na pořádné oprati," zakončil Slávek s lítostí. "Škoda ho."

Než Grace otěhotněla, všechno dávalo perfektní smysl.

Řád a pořádek. Každý znal svoje místo, svůj úkol, s vidinou jediného cíle: Aby se zkrátka všichni měli dobře.

Henry plnil úlohy, které dostával shora, naprosto bez pochybností. Věřil, že to, co má udělat, povede k obrodě společnosti.

I když to znamenalo tajně pracovat na tom, že vyhasne naděje tolika lidí najednou. Věděl, že se to stane, a ani se nezachvěl, i když jeden z těch budoucích životů měl patřit jim.

Ale když pak pod rukama ucítil, jak jejich syn napíná pokožku Graceina břicha, došlo mu, jak slepě se celou dobu nechal ovládat.

„... a tak morálně neutrální doktor Vrdlmrsmrst porazil morálně pokřiveného Garryho Pokera a karbanický svět si několik dalších let užíval snížený počet nepotistických pracháčů.“ 

Hormona chvíli zápasila s kvalitním dřevem rodinné firmy Mašek, až se jí konečně s výmluvným křupnutím podařilo ulomit černovlasé loutce hlavičku. Tu poťouchle hodila po Viktorce Rumové a odkolébala se za scénu vyzvracet. Letní tábor v Jamném oněměl. Až když se Viktorka nervózně uklonila, začal profesor Grape zuřivě tleskat.

 „To nechápu, podle mě se potíš dost,“ mínil Von a dloubl do Garryho, aby ho probudil.

 „Už skončila? Kde jsou Palma s Pastou? Potřebuju jejich podprsenky jako maňásky.“

Domove, sladký domove! Skopnu boty, svalím se na gauč. Práce! Občas jí mám plné zuby, ale prachy potřebuju, byt se sám nezaplatí a cestovat po světě mě baví.
Probudím se s přeleželým krkem, prochladlá, nohy ledové. Do ložnice nebo do koupelny? Na vanu nemám náladu, rychlá sprcha to spraví.
Pouštím na sebe proud horké vody, miluju horkou vodu. Malá koupelna je rázem plná páry. Zabalená do měkoučkého županu si chci vyčistit zuby, ale při pohledu před sebe zamrkám.
Na zamlženém zrcadle vystupují křivá písmena.
DNES

MUSÍŠ

ZAVŘÍT

Cože? 
Nakloním se blíž.
Slovo je špatně čitelné, ale… 
Opravdu tam stojí ZEMŘÍT?

Vyjdeš z nádraží a zamíříš do podchodu.
V tu chvíli tě uchvátí Cesta. 
Podchod je vyzdobený nádhernými obrázky zobrazujícími proslulá místa i prožité okamžiky na West Highland Way. 
Tvůj tep se zrychlí.
Pěší zóna, tady si koupíš pas, do kterého budeš sbírat razítka (a přispěješ na údržbu Cesty), tuhle si můžeš dát kafe, támhle dokoupit poslední zbytečnosti, hele, to je ten pilíř, TEN PÍLÍŘ, nezapomeň někoho požádat o vyfocení, obrázek mít musíš, tohle je ta známá lavička a ta brána!
Prsty hladí každý z výjevů vyřezaných do kovového plátu.
Každé místo, co tě čeká.
Když splníš rituály, konečně to začne.

Žena sedí u věštkyně. Ta zasmušile kouká střídavě do křišťálové koule a do karet, pak se nadechne a povídá: „Vidím vaši budoucnost, ale není to moc dobré.“

„Zemřu?“ vyděsí se žena.

Věštkyně kývne.

„Brzo?“ zašeptá žena.

Věštkyně znova kývne.

 Žena se chytá stébla: „A půjdu do nebe?”

„Ano,” odpoví věštkyně.

„Och, aspoň že tak, ale nevím, jak to tam chodí, vidíte co tam budu dělat?” ptá se zoufale žena.

Věštkyně zvedne hlavu a povídá: „Umíte hrát fotbal?”

„Ne, ani neznám pravidla,” praví žena zmateně.

„Tak byste si je měla fofrem nastudovat a ještě si trochu potrénujte, večer hrajete první zápas.”

"Můžu na trh?"

"Ne."

"Próóč?"

"Synu, to, že na kluky valíš, že je přepiješ, i když víš, že na tvou dubovou palici víno nefunguje, to bych přešel. Ale že si mi stěžuje pan Panthalone jak tě nachytal se svou dcerou zatímco jsi ji předváděl loutkohru! Tak to je vážně moc. Dobře víš, že si zaracha zasloužíš."

"Ani jsem ji nestihl předvíst co dalšího mi roste, když lžu. Pche!"

"Blbě kecáš na kluka z hořlavýho materiálu," odtušil Geppetto a vrhl na Pinocchia temný pohled.

"No jo fúrt," zahučel Pinocchio.

"Kdo to kdy čekal, že na loutku přijde puberta," pomyslel si Geppetto.

Když všichni tři byli ještě děti, často hrávaly na půdě pro kamarády divadlo. 

Tentokrát nacvičili klasiku - Romea a Julii. 

"Emmo, hlavně nezapomeň umřít...ne jako minule, když jsme to zkoušeli."
"Nesmíš ten dřevěný nožík pohodit tak daleko, Andy."
"Já ho nepohodil, on mi tam sám omylem upadl."

Trojité zachichotání za starou dekou, která je natažená přes prádelní šňůru a připomíná divadelní oponu. Před ní sedí pár malých diváků na starých krabicích. 

Opona najednou spadne a Emma začíná potichu číst. 

"Dva rody, oba stejně vznešené,
jež proti sobě léta vedou boj, 
zas vyvolaly v krásné Veroně 
ze staré zášti nový nepokoj."

- A či si mi tu, Pištík môj?
- Na kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si dole do dediny za Ančou nešiel.
- Jáj, starý môj, Anču mi ani nespomínaj. Pamätáš si ešte, ako po dedine boli plagáty, že do kultúrneho domu prišiel Kašpárek?
- Čo by som si nepamätal, veď aj predseda sa chválil, že do dediny prišla zahraničná kultúra.
- Tak s Ančou som tam musel ísť.
- Pištík môj, vari ti tak vadilo jedno bábkové divadlo?
- Vadilo, nevadilo. Keď Anča videla, ako možno niekoho povrazom ovládať, odvtedy ma chce na našich stretnutiach furt iba viazať a viazať.

Elzee se podívala na Marigolda a pokývla hlavou směrem k zaklínači.

"Ne, nepůjdu za ním, ať si ho to klidně sežere. Nejsem žádná jeho loutka, kterou si bude vodit jak ho napadne. A taky mě vůbec neposlouchá, co chci říct." Marigoldův hlas zněl frustrovaně. 

"Ale chápeš, že je to jeho práce," pronesla klidně dívka. "Tohle není divadlo, to je život, ve své pravé drsné rovině."

Bard se naštvaně otočil a vyrazil směrem kam zmizel Geralt. 

Dívka jej následovala. Věděla, že zaklínač by z nikoho nechtěl dělat svou loutku. Byl příliš čestný a přímý na nějaké manipulace. 

Cvakání zaznělo blíže. Hlasitěji. 

Křik přítele venku spolykala jeskyně. Vajgor sestupoval po velkých stupních.

„Cesta do záhuby je pohodlná,“ utrousil do tmy. 

Vytáhl pochodeň, sevřel konec rukou. Rozžhnula se okamžitě. Nekouzlil. Tohle uměl od kolébky. Jeho dlaně hřály. A také spalovaly. Tajemství, které si odnese do hrobu.

Sotva stanul dole, spatřil je: starce, děti, ženy… jeho lidi. Všechny ty, kteří se odtud nevrátili.

Chodili trhaně, ruce a nohy jakoby přivázané na šňůrkách. Tlačili se k němu. 

Volal, pak i křičel jejich jména. Nevnímali. 

Znenadání také jemu cukla ruka, pak noha. Stala se z něj loutka na hraní?

Tušil, že nadcházející představení mu potěšení nepřinese.

Svoboda v kopcích není opravdová, když na vás někdo dohlíží. I když se tváří, jako když tam není.

Norman pochoduje komnatou sem a tam, jeho boty klapou na kamenné podlaze. Malcolm prohrává šachy s Calumem, který už má pro dnešek padla.
„Mohl bych démonům přikázat, aby nás nesledovali,“ vyhrkne Norman. Ztratil toho v poslední době příliš. Teď i soukromí.
„Neposlechli by,“ podotkne Malcolm, všimne si ohrožení a provede malou rošádu.
„Já jsem král. Teď. Přece mě mají poslouchat. Každý by měl. Vždycky. Mohl bych vydat rozkaz...“
„Jo, to bys mohl,“ pokývá Calum. „Ale neměl bys.“
Poslední tah...
Rošáda krále nezachránila.

Za měsíc oslaví stoleté výročí jedna z našich nejznámějších loutek, Hurvínek.
Jeho autor modelář Gustav Nosek navštívil představení komiků Ference Futuristy a Járy Kohouta a zaujala ho interakce mezi nimi, jak jeden druhému přihrává. Uvědomil si, že Spejbl také potřebuje, aby se mohl s někým bavit, kdo by mu dodával šťávu, kdo by ho inspiroval. A tak se pustil do práce, aby po týdnu řezání druhého května 1926 přinesl  do divadla záhadný balíček, který skrýval loutku okatého dítěte v bílé košilce. 
Překvapený  Skupa ještě ten den loutku uvedl na scénu a Hurvínek, tehdy ještě bezejmenný, pouhým "rukulíbám" dobyl srdce diváků.

Vrkla cosi na pozdrav a vrhla se do kuchyně. "Dík, už padám hlady."
"Chutná?" Seděl v křesle pod lampou, knihu založenou prstem.
"Hm," přisedla si na opěradlo. "Co čteš?"
"Bradburyho, Marionety a.s."
"O čem to je?"
"O nás."
Zarazila se. "Myslíš o nás jako o lidech? Jako každá Bradburyho knížka."
"Ne, o nás dvou. Taky mám pocit, že mi tě vyměnili."
Překvapeně se na něj podívala.
"Dřív jsi hořela nadšením a povídala mi o věcech, kterým jsem nerozuměl. Teď přijdeš, mlčíš a padneš. Jako by ti přestřihli provázky. Prosím, zpomal. Dokud je čas."
Vzdychla a políbila ho. "Od zítřka začnu."

Chtěl sem si zašukat. 

Chtěla jsem utéct. 

Potřeboval sem to. Děvky sou drahý a vona byla hezká. 

Potřebovala jsem zapomenout na svou minulost. 

Věděl sem, že todle není holka pro manželství. Dyť ani nemluvila! 

Věděla jsem, že by zase odešel a nechal by mě tu. 

Stačilo jí říct, že se vo ní postarám. Nejsem si vlastně jistej, ale stejně bych se jednou musel voženit. 

Stačilo mu říct, že se čekám. Nejsem si vlastně jistá, ale stejně se to určitě brzy stane.  

Konečně budu zase šťastná. 

Konečně budu zase uznávanej. 

Já jí změním. 

Dítě ho změní. 

Bude dělat, co chci já. 

"...a tak porazíme všechny ty potvůrky připomínající faunu Listerova nosu a vrátíme se zpátky ke Kosmiku!"

Rimmer stál s klackem místo ukazovátka nad provizorním bitevním plánem. "Listere, posloucháš vůbec?"

"Proč musím bejt zrovna já láhev od piva?"

"Však jsi to celej ty, vopičáku. Ale co já? Tenhle šutrák viděl módu posledního století akorát z okýnka prolítající rakety! Tady dutohlav je aspoň pěkně oháklej!"

"Na Napoleona mi nesahej ty hloupá číčo! Ta figurka je z devatenáctého století! A vůbec, kam zmizel ti mimozemšťani?"

Lister šťourající se v zubech ztuhl. "Ty drobky měly bejt mimozemšťani? Já myslel, že je to polední svačinka..."

Opřeni o zeď a s nohama pod peřinou zírali jsme jako ve snu. Na obrazovce se mistr herec mračil když kráčel Prahou. Město, doktor, oheň, ďábel. 

Tenkrát, když jsi mi o filmu vyprávěl, šli jsme taky Prahou a Švankmajer tě napadl po Otesánkovi. 

,,Musíme se na něj podívat, je to krásný!" a já kývla. 

Právě hlavou prorazil podlahu půdy, právě se přikulila hlava princezny, právě kašpar vykřikoval soud před obecenstvem, které mlčky přihlíželo nalíčenému králi.

,,Nezvíš nic" smál se kašpar, ťukal paličkou do stolce a král vysílal své vojsko. 

Loutky se pověsily za hranu kulis. Prokletý Faust hned nato zemřel.

Jako by vesmír poodhrnul oponu, na zlomek okamžiku v těch očích zahlédne záblesk všeho. Svět rozervaný mocenskými ambicemi, obrovské jeviště plné bezvýznamných mravenečků. Neviditelnou ruku, která jedním nepatrným pohybem přetáhne tisíce mravenečků sem a tisíce onam a tolika z nich přitom zpřetrhá nitky. Zářivou modř vody, závratnou výšku horských štítů i tisíce kroků klopýtajících po kamení. Poslední pohlazení po hebké srsti, smrad a špínu přeplněného dobytčího vagonu. Spalující žízeň. Nejistotu, strach a neudolatelnou dětskou zvědavost.

Anežka leknutím ucouvne, zakopne a dá se na úprk.

Nejbezvýznamnější mraveneček Giulio se s nosem na špinavém skle dívá, dokud mu nezmizí na rohu ulice.

Nikdy nebyla pořádně dítětem. Její dětství skončilo dnem, kdy zemřela její matka.

Byla obyčejnou loutkou. Loutkou ve hře svého otce.

Musela se naučit být poslušná. Vědět, co říkat smí a nesmí. Jak se má tvářit, jak stát, jak se má dívat, aby vše bylo tak jak má.

I ona byla součástí té hry. 

Lidé kolem museli uvěřit. Ne otci. Ale jí, že je vše tak, jak má. Že jsou spořádaná rodina.

Byla součástí lži. Nechtěla to, ale musela aby ochránila ty, které milovala.

Nikdo to neviděl. A i přesto se nenechala zlomit.

Jen nesla víc, než by dítě nést mělo.

"Ó, pohlédni, čarodějko přenádherná, jaké trofeje jsem ti donesl!"
Na ubohém podiu stála ještě ubožejší bedna, vpředu otevřená. V ní se na provázku třepotalo něco, co vypadalo jako klacek obalený v hadříku a na jednom konci opatřený chumlem koudele. Druhý klacík, obalený ve dvou hadřících a závoji (pravděpodobně) se potácel na okraji 'jeviště'.
"Ach, hrdinný zaklínači, jak jsem ti vděčná, lektvar mocný bude ti odměnou!"
Pištivý hlas ani nedořekl, když se z úplně zadní řady ozvala tupá rána. Obecenstvo se pohoršeně otočilo.
"Promiňte," špitl jsem a odplížil se pryč.
Teprve za vesnicí jsem se začal smát. Tohle až povím Geraltovi!

Zrovna teď Páté koleji nefunguje ten trik, kdy slova po napsání ovládají Příběh, tak to zkouší jinak.
Naštěstí jim magie moc nejde.
„Imperius!“
Školní cvrkot pokračuje, jako by se nechumelilo.
„To má bejt správně Impérium,“ podotkne Gwen. „Akorát já jsem spíš pro tu Světlou stranu.“
„Impérium!“ zamávám hůlkou.
Ozvou se nezapomenutelné tóny.
Tá, tá, tá, tá-TA-dá, tá-TA-dá.
A jako by ho znělka vyvolala, ze stínů se vynoří... no ne lord ze Sithu, ale jistý profesor, můžete hádat čeho.
...
Jako já vím, že se to nemá, ale musím funkčnost nového zaklínadla přece ověřit!
O hodinu později...
„Impérium!“
Hudba.
Snape.
Funguje to.

Vyrážím. Poslední kontrola vybavení - zbraň mám, komunikátor, maskování, světlice a lékařský balíček také. Zapojuji také vyhledávač stop, pomůže mi najít zbytky pachu a bude skenovat nejbližší okolí. Shora mě sleduje vypuštěný osobní dron a jsem napojena i na oblastního drona. 

Více snad ani udělat nemůžu. Musím eliminovat riziko. Stojí proti mě špičkový predátor, který je připraven zabít mě i jakéhokoliv dalšího tvora. Nebo se v něm aspoň rozmnožit. 

Nemohu se stát pouhou loutkou kráčející po jevišti bez šance změnit svůj osud. On se jí musí stát. On musí padnout jako jeho předchůdce, jehož popel překračuji ve spojovací chodbě obou sektorů. 

Když se na to člověk podíval zpětně, bylo to jasné jak tatooinské poledne. Někteří se na to ani nemuseli dívat zpětně, jenže pokroutit vlákna osudu tak, aby to nikdo nepoznal, je běh na dlouhou trať. A možná předem ztracený běh.
Za sloupy v Senátu, nad ostrůvky nabooského a alderaanského senátora, v přítmí a nezjistitelní, stáli kluci a Gwen. Sledovali, trochu frustrovaně, trochu rezignovaně a v případě Tyrose trochu vztekle, nejnovější vystoupení Kancléře Palpatina.
"Vodí si je, kam chce," řekl Mimas po skončení představení,"u některých je div, že nevidím lanka."
"A na přestřižení nemáme nůžky."
"Taky je možnost opustit divadlo."

"Chápu, že loutkové divadlo je pro trpaslíky fascinující, ale nemyslím, že je to pro tebe to pravé," narovnal se v židli ředitel loutkohereckého kroužku.

"Vždyť se ani nic tak hrozného nestalo," oponoval Henrik.

"Ta loutka draka, co jsi vyrobil, je celkem hezká, a systém chrlení plamenů je vážně důmyslný, ale hodil by se spíš do technického kroužku než na jeviště."

"Stejně nevidím problém. Na oponu plameny nedosáhnou, to jsem měřil důkladně. A z kovářství mám samé jedničky, s ohněm umím pracovat klidně i se zavřenýma očima..."

"Je mi líto, ale vážně nemůžeme dát draka šlehajícího pravé plameny do maňáskoveho divadla."

"Nahoru dej víc těch zelených oliv," instruoval manželku Aristides Protopsaltis. Vyloupené regály se zaplňovaly jen pomalu.

"Tatí, ty jsi koupil loutkové divadlo?" udiveně vyjekla malá Eleni, která rozbalovala další bednu se zbožím.

"To není na hraní," vysvětloval Aristides. 

Loutky byly jedna jako druhá, samí vousatí muži v černých oblecích. 

"Tatí, to jsou ti loupežníci, viď?" 

"Těchto sedmnáct, ano. Ale tyhle dva upravíme. Martho, máme ještě ten zelený sprej?"

"Pod pokladnou."

Devatenáct loutek stálo na prázdné polici, na dvou zasychala zelená.

Aristides znovu sáhl pod pokladnu a vytáhl palici. 

"Strážmistra Vajzhaupta a kapitána Konopáska prvního," navrhla Martha.

Loutkohra měla ovace vestoje.

"Vaše Eminence, přece nemůžeme odmítat Anglického velvyslance po více než dva týdny."

"To je právě to, v čem se pletete Vaše Výsosti, mohu. A pokud se nemýlím, zahraniční politika nepatří mezi vaše oblasti zájmu..."

"Vaše Eminence...!" 

Kardinál mu beze slova nastavil ruku s prstenem. Králův bratr tiše zavrčel, ale nakonec se dle etikety uklonil a prsten políbil. 

Pak odešel.

"Proč je musíte vždy tak vytáčet, Eminence?"

"Teď pujde za velvyslancem, budou intrikovat a já pak svolím ke schůzce. Oni budou přesvědčeni, že jsem slabý...a pak jim unikne to podstatné."

"A to je?"

Úsměv.

"Že dělaji to, co chci já."

"Zazvonil zvonec," deklamoval loutkový kašpar. Děti ho odhodily spolu s princem a šly na oběd. Stejně ho neměly rády, byl trochu divnej, s těma nehybnýma očima, a tak. 

Rodiče se zase hádali, jestli si budou moci po jídle na chvilku schrupnout, nebo ne.

Adámek vůbec nejedl, a to ani špagetky. Jeho táta bouchnul pěstí do stolu a dal mu pohlavek. Máma se rozbrečela. Takhle smutno jí nebylo od té doby, co se do Náhorní přistěhovali. Tehdy, jak umřela babička. Bude s tím muset něco udělat.

Kašpárek se smál, brzy bude mít děti na delší dobu, než jen na předobědovou půlhodinku.

Člověk se nemá setkávat se svými idoly.

Někdy na ně narazíte po letech, když už jste zapomněli, že jste nějaké idoly měli.

Vždycky jste si ale mysleli, že fungují na základě jistých pravidel, že temné pozadí, které provází každý jejich čin, skrývá obratné loutkoherce, bez jejichž vedení by idol neudělal krok.

Bez nápovědy cizího hlasu by sám nevydal ani hlásku.

Proto nás překvapilo, když jsme oba načapali na cigáru za místním kulturákem. V celé jejich zeleno-oranžové nádheře.

Dočista vykolejený jsem vyhrkl: „Ať si nezapálíte srst.“

„Hele,“ řeklo Jů varovně.

„Kamarádi,“ zasáhlo Hele, „máme vás rádi, ale teď máme sakra pauzu.“

Brzy ráno tam, večer zase zpátky 
Hnána jsem - a čí vlastně vůlí? 
Den, týden, měsíce, nejhorší jsou pátky
Stres, pláč, úsilí, a to všechno kvůli…

Svázaná do lanek nemůžu tam či zpět
Cítím se jen jako postava bez tváře
Co všechno je ještě nutné si vytrpět
Ve stínu krutého temného loutkáře?

Sama jsem splétala všechny ty provazy
Stvořila toho, kdo za nitky tahá
Z volnosti zbyly jen ubohé odrazy
Každičká půjčka je nakonec drahá

Mění se sen v hroznou noční můru?
Každým dnem ztrácí se víc moje jistota
Kde ještě sním a kde už jsem vzhůru
Klopýtám jevištěm vlastního života

Dotýkala se stromů a hledala v nich život. Nebo nicotu. Dřevěné kmeny, ze kterých prýštila zelená koruna. Byly neskutečně nádherné. Buď to bylo tím, že už roky žádné neviděla. Nebo prostě tím, že skutečně nebyly skutečné. 

Obcas potkávala i lidi a někteří z nich jí říkali různé věci. Očekávané, pochopitelné a v rámci situace i obyčejné věci. Někteří se ji stranili. Věděla, že i oni přemýšlejí o skutečnosti. O tom, jestli je ona skutečná. Protoze tady nebylo skutečné nic. Alespoň takhle jí to dole na Zemi řekla Kateřina. 

Nicméně, Mara si své definice reality, opravdovosti a života pořád ještě promýšlela.

Máma říká, že velký kluk jako já nebude spát s rozsvícenou lampičkou. A že mě hlídá můj nový kamarád. No jo. Hlídal mě, už když byla v práci. Koukali jsme spolu na ninja želvy. A on se v té chvíli pohnul. 
Viděl jsem to. Přísahám.  
Otočil hlavu. Zamrkal. A vůbec přitom nevypadal hezky. Smál se, ošklivě. 
"Je to jen loutka, Andy," řekla máma, když přišla domů. "Není živá. Vyčisti si zoubky a alou spát."
Ležel na polštáři. 
Zalezl jsem od něj co nejdál. Máma se usmála. 
"Mami?" zakňoural jsem. Nelíbilo se mi, že zním jako malé dítě.
"Copak, zlato?"
"Nezhasínej..."
 

Smála se divoce. Milovala divoce, nestoudná, nestoudně dráždivá. S prvním podzimním chladem odešla bez rozloučení.
Vrátil jsem se do města a bylo mě jen půl. Vláčen rodinou, společností, zvyklostmi, od plesu k zábavě, od pitky k honu, byl jsem směřován, přitesán – loutka s dřevěnou tváří.
Se stejnou loutkou jsem se oženil, vodicí šňůrky jí stříhali od dětství – rodiče, guvernantky, vychovatelky, internát, šmik, šmik, šmik, jednu za druhou, až zůstala bezduchá, bezkrevná, moje.

A přece: Když z petrohradských krčem zazní divoká hudba, krev se mi zpění a srdce rozbuší. 
Dokud poslední tón cikánských houslí neumře v prachu a šedi mých dnů.
 

Flašinet hrál valčík, voněl vanilkový cukr a pod loutkářovýma rukama vítězili věční innammorati. Pomíjiví milenci se procházeli, mluvili o lásce a snili.
Alfred, to musela Klementina přiznat, byl jiný. Nesliboval vzdušné zámky večerů v Paříži, se sebevědomou samozřejmostí koupil jízdenky.
O požehnání otce nežádali. Klementina byla proti.
"Budu si dělat, co chci," řekla.
Zavrtěl hlavou. S úsměvem, ale v pohledu měl chladnou pýchu člověka, který nekompromisně prosazuje svou.
Pobavilo ji to. Hravá vlna dívčího smíchu narazila na útes. Roztříštila se v tisíc třpytivých perel a hebké objetí mořské pěny. 
Pimprlová kolombína se zasmála v ozvěně.
Il Dottore, jak jsi hloupý.

Byla to jenom hra pro děti. Žádný velký děj, jen loutky, které se navzájem tlučou a pokřikují na sebe věci, které dětem přeletí nad hlavou a dospělí se jim zasmějí. Hush byl rád, že má kam na půl hodiny odložit mládež, aby se mu při nákupech nerozutekly po tržišti.

Když se vrátil, šlo se zrovna do finále. Postavičky v bílém brnění se shlukli kolem nepřítele a společně ho vyhodili z pódia do bahna. Potlesk. Smích.

Zeleně natřený klacík v ruce loutky svítil i na dálku.

Byla to jenom hra pro děti. Nebyl důvod, aby se z ní Hushovi třásly ruce.

Kdysi jsem nabyl zcela mylného dojmu, že pedagog je takový novodobý hrnčíř. Dostane na práci amorfní hmotu, která díky jeho trpělivosti získává tvar, vlastnosti i budoucí účel. Pravda, beztvaré hmoty vídám denně dost, ale plácat už se do ní nesmí.

Někteří moji kolegové považují svěřence za marionety, které je třeba vláčet tak, aby dotyčný dělal přesně to, co se po něm chce. Nejlépe, stejně jako dřevěné loutky, bez řečí. 

Sám sebe jsem přetavil v cimrmanovského polovodiče. Oživlé dřevo, které mi s důvěrou svěřují bláhoví rodiče, je prakticky hotové k životu, jemným tlakem a tahem je třeba jen doladit pár nedostatečností. 

Stačilo pár kroků od garáže než Klaudii napadlo, že účastí v soutěži Felix určitě maskuje nějaký mnohem šílenější plán. Dost šílený, aby si ho raději nechal pro sebe, dokud nebude příliš pozdě vycouvat. 

„Manipuluje s námi, jak s loutkami na divadle,“ zamračí se. „Jenže já ničí loutka nejsem. Ať si klidně podpálí půl Brna, ale beze mě.“

Náhle se zarazí, a před očima jí vyvstane vidina hořící metropole. Spolu s vědomím,  že Felix to klidně udělá, pokud ho někdo nebude držet zkrátka. S povzdechem se otočí zpátky.

„Ale je to moje volba,“ bručí si cestou zpátky. „A budu mít podmínky.“

Když Alex dorazil domů, u dveří ho přivítala jeho žena Sofi s malým Teddym v náručí. 

"To je dost, že jsi přišel," řekla mu.

"Promiň, pracuju teď na náročným případu," odpověděl Alex. 

"Táta!" Teddy natahoval ručičky chtěje do otcovy náruče. 

U večeře bylo ticho. Sofi se snažila začít konverzaci, ale marně. Alex odpovídal krátce, protože nemohl přestat myslet na S. Celé mu to připadalo jako špatně napsaná hra. Chtěl se zvednout a jít S zachránit, ale nemohl. Nebude riskovat kvůli nějakému divadýlku vlastní krk. 

"Stane se, co se má stát," pomyslel si a šel spát. Jako to udělal už tolikrát.

Metoděj rozevřel oči do křídel. Padla rosa. Natáhl prst obtížený stovkami chlupatých můřích tělíček a dotkl se vlastního vlhkého obličeje. Celé jeho tělo lepilo a vydávalo zvláštní podmanivou vůni, která přitahovala i odpuzovala zároveň. Na čele, v obočí a ve vlasech se mu vytvořila první hedvábná vlákna, jemná jako sen, pevná jak nekonečná noční můra. Nitky ho ovíjely, táhly, svazovaly ruce, nohy i smysly. Stočil se do klubíčka a sevřel rty.

„Jsem v bezpečí,“ zašeptal. „Tady mi nikdo neublíží.“

Cítil, jak ztrácí kontrolu i myšlenky.

Můry se zatetelily: „Nikdo?“

Do hlavy mu vtrhly obrazy.

Vlákna se zařízla a začala tuhnout. 

Hora stála zdánlivě apaticky, stále na tomtéž místě, každý den trochu jiná podle toho, jaké světlo na ní dopadalo, jaké roční období ji barvilo. Proto, když se k ní vydávali, byli si jisti tím, že šlo o jejich rozhodnutí. Jistě, měli ho každý podepřený řetězcem logických důvodů, jako si každá touha najde svoje slova. Jako si žena toužící po dítěti dokáže naprosto nevhodného partnera vykreslit jako ideál, kuřák najde důvod si zapálit. Jedni tam hledali klid, zatímco druzí dobrodružství, fyzickou únavu i duševní úlevu. Šlo jich tam tolik z tolika různých důvodů, že je ani nenapadlo, že je hora zavolala.  

Dech mnohokrát zesílený uzavřenou, těžkou přilbou bušil Stratónovi do uší. Tělo měl pokryté olejem a potem. Mysl a zrak se soustředily na muže, se kterým se bil. 

Čas plynul pomalu, jeho i soupeřova zbraň se pohybovaly pomalu jako větve stromů. 

Druhý muž se zapotácel. Stratón zvedl meč nad nechráněný krk soupeře.

Rána do zad. 

Další soupeř? Zaklel, otočil se s vlastním štítem před sebou.

Lanista v ruce držel hůl. "Blázníš?" křičel, "mohl jsi ho zabít!"

Stratón si strhl přilbu a utřel si čelo rukávem. "Promiň, pane." 

Bojovat bez úmyslu zabít nechápal, ale představení musí pokračovat. Za ty peníze to stojí.

Uběhly dvě hodiny a papír je pořád ještě prázdný.

Vavrečka do sebe kopne panáka na kuráž. "No tak, chlapi, někoho tam napsat musíme. Okres na to děsně tlačí."

Chlapi kouří a mlčí.

Vavrečka ukáže na Bártu: "Ty to sepíšeš."

"Já?" kvíkne Bárta. "Proč já?"

"Ty jsi tajemník. Kdo jinej?"

Bárta váhavě sáhne po peru: "Ale nadiktujete mi to vy."

Skrz cigaretový dým na papír skoro není vidět. 

"Napiš tam Kropila."

"Jarouš neni žádnej kulak," bouchne sklenicí o stůl Kulda.

"Je nebo není, nemůžem to odevzdat na okres prázdný."

"Kropil má nejvíc polí. Koho bys napsal jinýho?"

Inkoust se trochu rozpil.

Čekal dlouho, čekal trpělivě. Dočkal se! 

Samozřejmě, měl řadu dalších, které ho slepě poslouchaly a obdivovaly. Bezduché loutky. Pohrdal jimi. Tato byla jiná. Jistě, zlomí ji, jako všechny ostatní. Už nebude výjimečná. Jen další epizodní postava ve hře, kterou s nimi potřeboval hrát.

Bidithal se zlověstně usmál. Karsa i Heborik byli pryč, nikdo ji nechránil.

Nejprve vzdorovala, ale rychle se poddala a jen tiše fňukala, když pomalu řezal. 

Musí to být, šeptal. Bohyně netvoří, pouze ničí. Máš být poctěna, že si tě vybrala.

Uvědomoval si, že jeho kroky neřídí Bohyně apokalypsy, ale jiný bůh? Trpící bůh? Ospravedlňovalo by ho to?

Když jsem ho viděla poprvé, stačilo pár nadechnutí, abych věděla, že bude můj. Nechci, aby ho kdy měla nějaká jiná. Ty oči, ty jeho oči. Budu tím první, co uvidí každé ráno, až se otevřou.

Nejprve jsem zkusila ženská kouzla: hrála jsem si s pramínkem vlasů, mrkala, věnovala mu pár nesmělých úsměvů. Ani si nevšiml, že existuju.

Použít imperius nikdy nebylo snazší. Stala se z něj moje marioneta. S prázdnýma očima a toporným tělem konzumoval naše manželství.

Dát Tomovi nápoj lásky byla chyba. Dávkování a účinky nebyly tak dokonalé jako u kletby. Ale alespoň jsem se nemilovala s dřevěnou figurínou.

Zavrtí se, když ji sluneční paprsek pošimrá. Druhý paprsek se zatřpytí na řasách. Třetí už oslňuje pootevřené oči.

Probouzí se pomalu. Tělo jí připadá těžké, jako by jí ani nepatřilo.

Zvedne ruku, aby zakryla oči před sluncem. Je to zvláštní pocit, když ji vlastní ruka poslouchá.

Ale… proč by ji vlastní ruka neměla poslouchat? Otázka strhne závoj ze vzpomínek a to ji konečně probudí. Prudce se posadí a vyděšeně se rozhlédne.

Pak ho uvidí. Usmívá se.

Dívá se na ni. Užívá si její zoufalství. Nechá ji na všechno vzpomenout. Teprve pak sáhne po flétně a znovu ji změní v loutku.

Když se Daniel von Drak probudil, bylo slunce stále ještě nízko nad obzorem. Oranžová záře pomalu zaplavovala stále ještě snící kraj. Bdělí ptáci se ho pokoušeli probudit svým zpěvem. Daniel se protáhl a sedl si. 

V tu chvíli se ozvalo tříštění skla. Daniel si nasadil brýle. Zašuměla voda. Kabinet se zaostřil.

"An - eke! Teke! Meke! Breke!"

Daniel se zamračil.

"Breke! Keke! Ane-ke!"

"Prší!"

Daniel zauvažoval,  zda se má zvednout z lůžka.

"Po dešti přichází slunce, milovaná Aneke!"

Daniel vstal.

"Breke! Peke! Seke!"

Daniel vyšel z kabinetu. 

"Vlna na pravoboku! Bachá!"

Daniel smetla voda. Stačil ještě zahlédnout Poplašňáka uklízejícího párek marionet.

Nežli lásku pocítí
ještě nosil kytky, 
vábil ji tak do sítí, 
natahoval nitky. 

Když se na něj usmála,
přišla první změna,
než se tehdy nadála, 
stala se z ní žena. 

S pěstí srůstá vařečka,
ruce prádlo věší,
z dívenky je děvečka,
z chlapce dědek s pleší. 

Svoje děti od mala
na provázcích vodí, 
vždyť život je loutkohra
tak to přece chodí. 

Plůdek lásky z kokonu 
už se nevymotá,
tančí, zvedni oponu,
dokud hraje nota. 

Než přetrhá provázky, 
zapře rodiče, 
kdosi jiný zastane roli vodiče. 

Z marionet jsou loutkáři, 
co své děti vodí,
od premiér k derniérám, 
tak to přece chodí. 


 

„Nalevo, tupá kostko! Povídám doleva! Ne, to je moc! Doprava!“

Chell s GLaDOS u rozbitého okna pozorovací místnosti sledovaly divadlo pod nimi.

„Stvořil jsem vás! Musíte mě poslouchat!“ hřímal Wheatley.

Podivní hybridi zatěžkávacích kostek a turet se plahočili po podlaze testovací místnosti v marné snaze najít tlačítko otevírající dveře…

„Koukám, že tě ty tvoje loutky moc neposlouchají,“ neodpustila si GLaDOS rýpnutí, „pěkné divadýlko tu předvádíš…“ 

Tím k nim ovšem přivolala pozornost.

„Ááá, vy jste zpět! Nečekal jsem vás… Ale … musím testovat…“

Wheatley chvíli znechuceně sledoval frankenturety, než si uvědomil nové možnosti:

 „Teď jste mými loutkami vy dvě! Testování pokračuje!“