DMD 2016

Minuty pomaličku ubíhají.
Přes zavřené dveře nic neslyším. Nevím, jakou mají zkoušející náladu, nevím, na co se slečny, která šla přede mnou, ptají...
Přichází mladý muž. Mile se na mě usměje, já vykouzlím jakýsi křečovitý škleb. ,,Někdo je asi uvnitř že?"
Přikývnu. ,,A vy jdete další?" ,,Jo..." ,,Snad nejste nervozní," znovu se usměje. Odpovědí je mu další škleb.
Posadí se vedle mě. Povídáme si. ,,Já chci pryč, co nejdál..." ,,Ale jděte! To zvládnete."
Po chvíli už se i smějeme. Nervozita rychle mizí.
Dveře se otevřely. ,,Prosím," pouští mě dovnitř. Oplatím mu úsměv.
,,Kolegové, omlouvám se za zpoždění..."
Úsměv mi ztuhl.

Místo panenek jsem lítala po lese a místo dívčích románků hltala Štorcha a Maye.
Ve snech jsem vzývala Manitua: “Jít tam, až na samý kraj světa.“
A pak to přišlo.
Jednoho dne jsem obula pohorky, oblékla staré manšestráky, flanelovou košili, na záda hodila tátovu tornu a vyrazila stát se trampem.
Jaká radost.
Beskydy plně vynahradily širé pláně a Skalnaté hory.
Dobrovolně, poslušný nováček, jsem se nabídla vynést odpad do vykopané jámy za boudou.
A nemehlo se ozvalo. Já, namísto odpadků, do jámy umístila sebe.
Pomohli mi, kamarádi, ovšem smíchu bylo plno.
Od té doby hrdě nosím své nové jméno: Mamut.

Když udatný Tjarden s rodem svým na lodicích konce zálivu dosáhl, spatřil trosky sídliště jakéhosi. Tu obydlí pobořená v troskách stála a hrstka lidí zubožených zde se skrývala. Vyhladovělí zjevně byli a strachem roztřesení, blekotajíce zmateně cosi o mohutných vlnách z moře, obludných vírech vzdušných a strašlivém ohni z nebes. I ujal se jich Tjarden z dobroty srdce svého, nakrmil je a přijal laskavě do družiny své, za což mu tito nehynoucí vděčnost projevovali, bezmála nohy jemu líbajíce. Místo to, jež slulo prý Brias, zvolil novým domovem lidu svého a nazval jej Tjarbriasdenem, z čehož později jméno Triaseden vznik vzalo.

Vzbudila se sama ve své posteli.
Když pohlédla na svatební šaty na věšáku a sbalené kufry, nahrnuly se jí slzy do očí.
Nemůže se stát jeho ženou.
Kdyby to byla věděla dříve.
"Jano?" Ozvalo se zaklepání na dveře. Otevřela, klopýtla o práh a spadla mu do náruče.
"Můžeme žít spolu. Jako bratr a sestra." Navrhl další nesmyslné řešení.
"Ne, pane Rochestre." Zmohla se jen na krátkou odpověď.
"Jano, musíte mi věřit. Odpusťte mi, prosím. Kde byste byla šťastná?" Nervózně obcházel místnost.
Cítila, že propukne v pláč.
"Musíme se rozdělit. Prosím, pošlete mě třeba na konec světa, pane Rochestre." Nesměle špitla.

Kdo jsme?
Ženy!
Vzácné geny!
Co chceme? Nevíme!
Jen matně tušíme!
Kdy to chceme?
Přece hned! Na to klidně vezmi jed!
Život máme v malíku,
dokážem být v balíku
i bez chlapa lovce,
což je tupá ovce!
Nám vřou v mozku informace, vžžn a vžžn a ratata,
rozhodně nám nepřísluší vařečky a košťata.
Proč máme prát, žehlit, vařit a domácnost cídit,
když umíme rozhodovat, plánovat a řídit?!
Vyšší level Boží tvorby, schopné matky rodu,
jsme bytosti dokonalé, skvělé v každém bodu.
Prostě božská nátura, k tomu boží figura.
Mužům se vyhneme velikou oklikou
do doby než přijdou problémy s technikou.

„Oči, oči, očička, nejlíp vidí kočička!
Čelo, čelo, čílko, šup tam, násobilko!
Počkej, počkej chviličku, uhnětu tě, rohlíčku!“
„Proboha, co to meleš, tragéde?“
„Principálek mě pověřínkoval vystoupeníčkem pro dětičky,“ sdělil namol zpitý tragéd.
„Musí to být slušnínkové a vychovávankové. Tak se učínkuju povídánky pro děťulánky… abych raníčko předstoupinkal před ty milunky a miláčíčky a pěkňoučce jim povykládínkal, aby neměly traumíčko,“ mlel tragéd svou.
„Copak principál neví, že tragéd děti nesnáší?“ optal se kulisák.
„Děti,“ odfrkl satirik. „Dyk je to osmá třída! Víš, kam ho s těma básničkama pošlou? V nejlepším případě na kraj světa. V tom horším… do konečníčku světíčka.“

Ve dnech vlády císaře Sakuramači, bydlel poblíž Otari starý muž, kterému říkali Masutākoronī.
V té oblasti žil také kupec Nemakačin.
Tomu se zalíbil sakurový sad a úly o které se stařec staral.
Vyslal tedy vraha, aby starce zabil.
Neuspěl.
Nemakačin se tedy rozhodl starce zabít sám.
Vydal se jednou večer setnout mu hlavu ve spánku.
Když však sekl čepelí své zbraně do starcova lůžka, zpod pokrývky vyletěl roj včel, těsně obklopil Nemakačina a vzplanul.
Od hořícího pohltily plameny i chýši a stromy.
Roj netknutý odletěl neznámo kam a starce již nikdy nespatřili.
K starcově památce se v Japonsku sadí sakury.

8:46
*ťuk ťuk ťuk*
"Dobré dopoledne, Dane, co byste potřeboval?"
"Taková otázečka, nevíte náhodou, kde teď zastihnu pana učitele Kecala?"
"Moment, kouknu do rozvrhu... Je v budově B na simulátorech."
"Jo, to se mi hodí, já ještě potřebuju do knihovny."
9:42
*ťuk ťuk ťuk*
"Copak, Dane?"
"Nevíte, kde má kabinet paní učitelka Oráčová?"
"Taky na druhé budově. Úplně nahoře, ve třetím patře, v rohu, musí se přes zadní schodiště."
"Tam jsem byl minulou přestávku!"
9:56
*udýchané ťuk ťuk ťuk*
"Pane učiteli, ona tam není."
"Dane, vy jste se mne neptal, kde je teď, ale kde má kabinet."
"No jo vlastně."

Na ospalom sussexskom vidieku bolo všetko večne rovnaké. Nič sa nemenilo. Nikoho nezarážalo, keď sme sa nemenili ani ja s Watsonom, hoci mne tiahlo na osemdesiat a on sa cez túto hranicu už prehupol.
Skôr či neskôr sa budeme musieť od zvyšku ľudstva oddeliť.
Watson položil sentimentálny zväzok lúčnych kvetov na Mycroftov náhrobok. Nenamietal som, irónia plebejskosti kytice ma pobavila.
„Kde ste boli v noci?“ opýtal sa Watson po pietnej chvíľke ticha.
„Vkradol som sa do vládneho archívu a spálil ostatné memorandá,“ odvetil som popravde. „Ani Mycroft so svojím výnimočným géniom nemohol tušiť, že niekto pre jeho predpovede bude zabíjať.“

"How do these rules apply to this sentence? You, give it a try," vyzvala profesorka studenta během hodiny.
Ticho. Vytřeštěné oči. Úsměv na tváři akademicky posvěcené hlavy. Ticho. "And your colleague?" Vytřeštěné oči. Vnitřní svět studentstva se roztéká do kaše představující základní vzdělání. Pobíhají kolem. Ječí. Ječí. JEČÍ. Bolest. Nekonečná bolest. Někdo mne odtud dostaňte. Jak mohou za okny chodci tak klidně přecházet?! Třeba vy pane! Studenti ječí. Ječí. JEČÍ.
Do tiché místnosti opět zazní hlas vyučujícího: "Stop thinking about what your elementary teacher told you. Use your brain! Your teacher was no god to tell you that!"
Konec světa.