Moje články

Ženicha vybrali rodiče, jí se nikdo na nic neptal. Proč taky, očekávalo se, že poslechne na slovo.
Viděla ho až na svatbě a lehko jí nebylo. Pánovitě na ni shlížel a samolibě se usmíval, zřejmě byl spokojený.
Potom to začalo. Nic mu nebylo dost dobré, ať udělala cokoli. Neustále jí předhazoval, jak je hloupá, ale má štěstí, že je tady on, ten nejmoudřejší, který nejlépe ví, co je pro ni dobré. Pořád ji poučoval, jako kdyby byla nesvéprávná. Dokonale se jí zhnusil.
Když ji na zdůraznění svých slov začal bít, rozhodla se.
Hořká chuť arseniku se v pivu dokonale ztratí.

Ten lístek ho zaujal. Vzkaz, že má přijít na letiště, datum a čas. Podpis žádný.
Asi někdo chce, aby napsal nějakou reportáž. Nezaváhal.

Na letišti ho neznámý muž zavedl do místnosti, odkud viděl na přistávací plochu. A vida, nikde nikdo, jen první ministr s doprovodem. Tajné setkání?
Po schůdkách letadla schází muž v cizí uniformě. Objímá se s ministrem.
Najednou záblesk a rána a pak šílený křik hořícího člověka.
Otřesený z letiště málem utíkal. Tak tohle měl vidět?

Reportáž napsal. Šéf ji ovšem zakázal uveřejnit. Prý na letišti popřeli, že by se cokoli z toho stalo.
O co tady jde?

„Prý jste zatkli nového faráře?“
„Ano, je to tak.“
„Proč? Jistě máte nějaké důkazy.“
„Samozřejmě. To nebyl žádný duchovní, bylo to krytí. Skoro dokonalé. Dosadila ho sem jistá organizace.“
„Jaká?“
„O tom zatím nemůžu mluvit.“
„A zrovna když zemřel předchozí farář. Byla to náhoda?“
„Žádná náhoda. Dodatečně se zjistilo, že mu s odchodem na onen svět někdo pomohl.“
„Hm. Souvisí to nějak s těmi nedávnými vraždami?“
„Vidíte tu schránku?“
„To je kasička, kam lidé házejí peníze na podporu kostela.“
„Ano. Ale kromě toho měla ještě další určení.“
„Opravdu?“
„Byla to mrtvá schránka. Házeli do ní vzkazy pro faráře. Jména obětí.“

Byl to muž jejich snů. Takhle si představovala svého ženicha. Vysoký štíhlý krasavec, který k nim nastoupil do práce. Hned se s ním dala do řeči. Měl hluboký hlas a byl k ní velice zdvořilý.
Začala přemýšlet, jak by se dal sbalit, i když ji kolegyně od toho kdovíproč zrazovaly. Určitě jí jen závidí. Pořád se na něho usmívala, nosila co největší výstřihy. Věděla, že vypadá dobře. On však byl vždycky korektní a choval se zdrženlivě.
Pak přišel blesk z čistého nebe. Náhodou zahlédla, jak se drží za ruku s nějakým mladým mužem.
Smích kolegyň slyšela v hlavě ještě dlouho.

Byl vyčerpaný a zraněný, cítil, že spolu s krví z něho uniká i život. Schoval se v jakémsi sklepě. Byla tam tma a kupodivu ticho, slyšel jen svůj vlastní sípavý dech. Ruce si tiskl k ráně.
Takže tohle je, zdá se, konec. Představoval si ho jinak. Kdysi mu někdo řekl, že život odnesou motýli na svých křídlech. Ta pověra tehdy vyvolala úsměv.
Najednou se mu zdálo, že něco ucítil. Nepatrný vánek na tváři.
Motýl. Zcela jasně ho viděl před sebou, pomalu se vznášel nad jeho obličejem. Jak to, že je tu najednou světlo?

Na studené tváři mrtvého seděl lišaj smrtihlav.

Velevážený pane,

moje nepatrná maličkost se doslechla o vaší velkorysé nabídce směřované na náš podnik. Ráčil jste se uvolit vybrat si mezi námi, slečnami z Rozkvetlé pivoňky, svoji společnici, která by žila ve vašem ctihodném domě.
Odvažuji se proto skromně nabídnout svoji osobu. Již několikrát jste mne ráčil poctít svou návštěvou v našem podniku a osměluji se říci, že jste byl s mými službami spokojen. Můj vzhled vám byl příjemný a mé dovednosti jste též milostivě náležitě pochválil, jak si dovoluji pokorně připomenout.
Také zajisté laskavě oceníte, že má povaha je mírná a poslušná.

Co nejponíženěji vás zdraví slečna Růžička

„Žiju už léta sám v podkrovním bytě v jedné z ulic města. Když si stoupnu k oknu, vidím dolů na každodenní ruch. Jak je to dlouho, co jsem se ho také účastnil?

Měl jsem ženu a děti, ale jednoho dne mě přepadl zvláštní pocit a já se rozhodl od nich bez vysvětlení odejít. Chtěl jsem být sám. Nevím, jestli se to dá pochopit.
Jednu dobu jsem je nenápadně pozoroval, myslím, že si nevedli zle. Uběhlo hodně let a dneska už netuším, co s nimi je. Snad jsou šťastní.

Jsem starý a nikdo mě nezná. Umřu osamělý a všemi zapomenut. Dobrovolně.“

Čeká ve tmě, až se vrátím a postarám se o něho. Už to nebude dlouho trvat.

Procházím se, na sobě odvážné oblečení. Uličky těsně u vody jsou domovem té nejhorší přístavní spodiny, ale já se nebojím. Jdu mezi sebrankou podivných existencí a pomalu mířím směrem k vodě. Všimnu si, že pár z nich se vydává za mnou.
Zrychlili krok. Rozbíhám se a utíkám, tady začíná staré molo. Běžím po něm, sebranka za mnou. Těsně na konci skočím do přivázaného člunu. Pak už sleduju, jak se z vln vymršťují chapadla a ti ubožáci jsou stahováni do hlubiny.

Dočkal se své potravy.

Nenápadně sledoval, kdo si rostlinku koupí. Nepochyboval, že se tak stane. Byla krásná. A skutečně, po chvíli uviděl, jak si ji odnáší nějaká žena a spokojeně se usmívá.
Usmál se taky. Vše se vyvíjelo podle představ.

Ženu sledoval, takže i po měsíci věděl, kam má jít. Byt v desátém patře. Opatrně zaklepal, přestože věděl, že nikdo neotevře. Potom dveře vyrazil.
Naskytl se mu očekávaný pohled. Obrovská rostlina právě vysávala z už mrtvé ženy poslední zbytky krve. Zbývá pár hodin počkat, než vytvoří plod a pak sama uhyne. Semena zasadí a zas tu budou malé krásné rostlinky.
Určitě jim nikdo neodolá.

Při automobilové nehodě všichni zahynuli. Jejich těla byla převezena do márnice.
Nazítří přijelo několik mužů a důrazně se dožadovalo vydání jednoho z těl. Žádost byla zamítnuta.
Další ráno tělo zmizelo.
Vše bylo nahlášeno na policii, včetně návštěvy oněch mužů, kteří žádali o vydání.

„…Pánové, jedná se o přísně tajný výzkum. Ano, víme, že policie má své povinnosti, ale pochopte, nikdo mimo ústav se o tom nesmí dozvědět. Museli jsme si tělo odvézt, jedná se o nejpokročilejší model. Ano, zabýváme se vývojem umělé inteligence a ten android se bohužel připletl k nehodě, takže jistě chápete…“

Po několika dnech bylo vyšetřování zastaveno.

Sledovali toho podivného chlápka, jak se vkleče nad čímsi sklání a něco si pro sebe povídá.
„Co to říká?“
„Nevím. Něco si breptá pod vousy.“
Rozhodli se přijít blíže.
Mužovo nesrozumitelné drmolení zrychlilo. Začal se rozrušeně kývat ze strany na stranu.
Zastavili se a uviděli, že před ním leží něco červeného.
„Zdá se, že si povídá s těma věcma před sebou.“
„Asi je to nějaký blázen. Necháme ho být.“
Když odešli, muž se uklidnil. Ještě chvíli něco mumlal, pak se s obavami podíval na devět loutek v červených, zlatem vyšívaných šatech.
Možná se mu tím zaklínáním podařilo jejich moc zneškodnit.

Byl starý, zůstal v domě sám. Manželka zemřela dávno, jediný syn se odstěhoval někam daleko.
Pořídil si psa. Vlastně se k němu přitoulal, voříšek, a zůstal s ním. Jednou mu dokonce zachránil život. Když na zahradě upadl, pes vytrvale štěkal, až se přišel soused podívat a zavolal sanitku.
Zvonek. Šel otevřít a tam… „Ahoj, tati. Přivezl jsem ti ukázat tvého vnuka.“
Syn! A s ním chlapeček.
Pocítil obrovský nával radosti. Ale pak…
„Tati, prosím tě, dej pryč toho psa, malý je alergický. Jinak bysme k tobě už nemohli přijet.“
Pes, který mu zachránil život. Vnuk.
Jak by se měl rozhodnout?

Když budu dostatečně trpělivý, dočkám se ho. Nemyslím si, že bych neměl úspěch. Občas mě nějaký postarší pán osloví s nabídkou na… Řekněme přivýdělek. Za trochu mé společnosti. Proč by ne, peníze se hodí.
Už ho vidím. Zrovna přišel, objednal si pití. Teď se rozhlíží a upíjí ze sklenice. Zaregistroval mě a já se snažím nenápadně upoutat jeho pozornost. Trochu se předvádím ve svém přiléhavém oblečení.
Vidím, že mu nejsem lhostejný, prohlíží si mě dost upřeně.
Najednou ale odchází.
Nevadí. Vím, že se kvůli mně vrátí. Nabídne mi peníze a já s ním půjdu. A pak přijde chvíle pro pomstu.

Přilétáme do Finska, kamarádka a já. Letiště v Helsinkách není příliš velké. Jdeme k přepážce půjčovny, vyzvedáváme zamluvené auto. Jedeme do hotelu, kde přespíme.
V pohodě se domluvíme anglicky, lidé jsou velice ochotní.
Ráno krátká prohlídka centra Helsinek. Pravoslavný uspenský chrám, evangelická katedrála. Trh se vším možným. Přístav s několika obrovskými výletními loděmi.
Vyrážíme autem dále, čeká nás pět set kilometrů. Silnice s kvalitním asfaltem, kolem nekonečné lesy bříz a borovic. Domy převážně dřevěné, nikde žádné ploty.
Za šera přijíždíme do Severní Karelie. Pohled na modrá jezera a okolní stromy s barevným listím je úžasný.
Určitě se tam někdy vrátíme.

Hledím na ni s úděsem. Zdráhám se uvěřit, přesto tuším, že to udělala ona. Moje desetiletá dcera.
Měla jsem tři syny, ale toužila jsem po dceři. Tak hrozně moc, že jsem zašla za jistými starými ženami, aby mi pomohly. Prý jsou opravdové mistryně.
Naučily mě s pomocí několika magických zaříkání připravit nápoj. Podařilo se.
Dcera vždycky byla zvláštní. Nemluví, jen se zajímá o byliny v zahradě. Kdo jiný tedy jimi otrávil mého muže, aby zemřel a my nemohli odjet?
Myslela jsem, že magie těch starých žen je neškodná. Není. Přivolala na svět ďábelské stvoření a není žádná možnost to zvrátit.

„Cože, jaká anti-koncepce? Jaká veverka?“
„Tak to stálo v té zprávě, co jsme ji rozluštili.“
„Nějak se mi to nezdá. Možná jde o dvojitou šifru?“
„Nemyslím si.“
„Opravdu? Takhle to ale přece nedává žádný smysl! Antikoncepce a veverka?“
„Třeba jde o nějakou chemikálii…“
„Biologický preparát, aby se zabránilo množení veverek, nebo co?!“
„Jak to mám vědět?“
„Vidím, že se na to budeme muset podívat sami. Pošlete nám tu zprávu.“

„Hlupáci! Já jsem hned věděl, že jste to zvorali!“
„Ale přece…“
„Už žádné výmluvy! Nechal jsem zprávu znovu rozšifrovat. A vidíte? Jde o nový model pušky AK s kódovým označením ‚Bělka‘!“

Poznal jsem ho. Snažil se být nenápadný, ale já jsem se díval pozorně.
Jeden by řekl, že je to jen nějaký průměrný chlap, co se prochází městem. Ovšem v té době už byly jeho rysy tak vypáleny v mé paměti, že i přes paruku, vousy a brýle jsem věděl, o koho jde.
Mám příležitost k pomstě.
Když přecházel most, byla noc a nikde nikdo. Stačilo pár rychlých pohybů a zmizel ve vodě. Neuměl plavat a jeho křik nikdo jiný neslyšel.
V tu chvíli jsem se cítil jako hrdina. A zítra... Budu zas jen obyčejným člověkem, na kterém není nic mimořádného.

Všichni tušili, že toho poutníka nejspíš zabil on, bohatý kupec. Našlo se hodně svědků, kteří viděli, jak poutník vešel k němu do krámu. A pak ho našli ležet v zapadlé uličce mrtvého, s krvavou ranou na hrudi. Ovšem kupci nikdo nic nedokázal.

Několik lidí zahlédlo, jak další den večer ke kupcovu domu přijel jezdec na černém koni a vešel dovnitř. Údajně byl k nerozeznání podobný onomu mrtvému poutníkovi.

Černý kůň ujížděl temnou nocí. Prý na něm seděly dvě postavy.
Na druhý den ráno našli kupce ležet mrtvého pod strání za městem.
Od té doby se tomu místu říká Čertův sráz.

Co si sedlák kdovíodkud přivedl toho bílého koně, začaly změny. Zpočátku si pochvaloval, jakého získal skvělého soumara. Po nějaké době ale začal sedlák scházet. Nejdřív býval unavený, pak začal hubnout a jeho kůže dostávala skoro bílou barvu.
Ostatní si začali šeptat, že to není samo sebou. Že ten kůň není jen tak ledajaký soumar. Že je prokletý.
Jeden odvážlivec nakoukl sedlákovi do ložnice, aby viděl, jak se mu daří. S křikem utekl, když uviděl u postele jakýsi temný stín naklánět se nad tělem.
Sedlák zemřel, bledý a vyzáblý na kost.
Jeho stáj našli prázdnou. Bílého koně už nikdo nikdy neviděl.

Zůstali jsme jen sami dva ve starém domě a pomalu dochází střelivo. Vím, že jsme obklíčeni. Stačí pootevřít dveře a spustí se palba.
„Kde jsou posily?“ Cítím neklid. „Už měly dávno dorazit.“
„Asi se něco stalo,“ pokrčí rameny. „Možná se budeme muset vzdát.“
Podívám se na něho nevěřícně. „To myslíš vážně? Přece víš, jaké máme rozkazy!“
„Co když nás zradili? Posily nedorazí a my… Můžeme si zachránit život.“
„Ale...“
Vstává a vytahuje kus bílé látky.
„Cože, tys to měl připravené?“
Neodpovídá a míří ke dveřím.
Rozhodnu se. Namířím revolver a střelím. Padne jako podťatý.
Nejsem zrádce. Vydržím až do konce.

„Nikam se dívat nebudu! Nechci tu stvůru vidět!“
„Ale tu mrtvolu jste našel vy, ne?“
„Ano! Ale teď si nejsem jistý…“
„Čím?“
„Jestli je to mrtvé.“
„Leží několik dní v chladicím boxu, prohlédl ji doktor…“
„To nemusí nic znamenat! Viděl jste, co má teď na hlavě?“
„Trochu zastaralý účes, pravda. Krátké vlasy po celé hlavě, jen vzadu dlouhé.“
„Tohle nemyslím! Vidím, jak se hýbou!“
„Možná je rozfoukal ventilátor…“
„Ne! Říkám vám, jsou to hadi, co se na hlavě kroutí!“
„A dost! Teď odkryju plachtu a vy si prohlédnete tvář.“
„Nesahejte na to!“
Dva údery. Jako když se svalí těžké kameny.

Dívám se na starou fotku a vzpomínám. Úplně vlevo nahoře je Al, tváří se zamračeně, ale byl to veselý kluk. Vedle něho Igi, tichý a zamyšlený, jaký byl i ve skutečnosti. A dole jsem já, sedím mezi Martym a Kitem a objímáme se kolem ramen. Tváříme se hrozně důležitě.
I v největší palbě jsme drželi spolu, vždycky jsme si kryli záda. To ovšem z fotky nejde poznat, nejsou na ní vidět žádné zbraně.

Poslední společný snímek nás všech. Já jediný jsem přežil a vrátil se domů. Ale na té fotce, tam jsme ještě byli všichni spolu a už navždy budeme.

„Můžete mluvit. Vaše výpověď bude zaznamenána a založena do spisu.“
„Stalo se to na konci pláže u banánovníkového háje. Byla noc, ovšem měsíc svítil jasně, takže jsem dobře viděl skupinu domorodců, kteří pronásledovali nějakého muže. Běžel směrem k moři, ale oni ho dostihli. Srazili ho na zem a mlátili holemi. Snažil jsem se mu pomoct, utíkal jsem k nim, ale pak jsem upadl a ztratil vědomí. Když jsem se probral, pod stromy nikdo nebyl, jen...“
„Doufám, že na tu legendu nevěříte?“
„Myslíte pověst o žraločím muži? Už ano. Protože pod banánovníky, kde toho muže ubili, leželo zkrvavené tělo mrtvého žraloka.“

Ancient Coffee: Mezi kalinami
Blanca: Touch me!
Evangelista biolog: Kdo má uši, slyš! a Ujídání
Karin Schecter: Smrtelná nákaza a Kamarádi
Kitsune's Sun : Magické proužky
MataPeprna: Kouzelný papírek
Roedeer: Hadí kůže
Saphira: O jídlo se nedělím!
Tlegy: Projev
Tora: Koncert pro dva hlasy a jednu nechápavou a Vyznání

Myslela jsem si, že tě znám. Že poznám, jak se zrovna cítíš, jestli jsi smutný nebo veselý, i když to téměř nedáváš najevo. Každý tvůj pocit byl jako naladěná struna, která se rozezní a já poznám její tón.
Bylo krásné poslouchat zvuky tvých tónů, jak vytváří neslyšnou hudbu, která rozechvívala mé srdce. Každou nepatrnou změnu jsem vycítila, každým vláknem nervů ji registrovala. Bylo to jako cítit svěží vánek a hřejivé sluneční paprsky.

Proč už nic necítím? Utichly snad ty struny v tobě, že jejich hudba není slyšet? Ne. Tvá hudba zní dále, ale už to nejsem já, kdo ji slyší.

Dostal se mu do rukou deník nalezený v pozůstalosti. Právě v něm se dozvěděl o existenci toho kmene kdesi v nejodlehlejším koutě sibiřské tajgy. Prý mluví neznámým starým jazykem. Nikdy o nich neslyšel, proto se rozhodl místo najít.
Deník byl více než padesát let starý, přesto se nevzdal. Neznámý jazyk ho naplňoval nadšením.
Odlehlé hluboké lesy, v nich jakási mýtina. Pár polorozpadlých chatrčí. A ticho. V neblahé předtuše postupně vbíhal do každé chatrče. Prázdno. Teprve v poslední našel starou ženu. V smrtelné agónii pronesla několik neznámých slov. Poslední slova z úst jejich posledního mluvčího.
Zaplavil ho smutek. Jazyk nenávratně zanikl.

Procházel jsem tržiště se zvířaty, když jsem uviděl muže, co bičem švihal koně. Zvíře vyděšeně ržálo.
Neudržel jsem se. „Proč toho koně bijete?!“
„Co se do toho pletete!“ Muž byl rudý vzteky.
Nechtěl jsem ho tam nechat. „Dost! Koupím ho od vás.“
Muž přestal s bitím, podíval se na mě a vyřkl cenu. Souhlasil jsem, zaplatil a koně odvedl domů.
Spokojeně ve stáji žvýkal seno.
Druhý den jsem se z novin dozvěděl, že onen muž byl na tržišti nalezen mrtvý.
Pak jsem článek dočetl do konce. Mužovu smrt způsobilo rozdrcení lebky. Prý jako kdyby ho několikrát do hlavy kopl kůň.

Městem se roznesla překvapivá zpráva. Paní A. byla zatčena. Nikdo nechápal, co se stalo. Ta majetná a vážená žena založila a vedla s velkým úsilím sirotčinec, za což se jí dostávalo všeobecné úcty. Jak je možné, že někdo takový, vlídný a obětavý, věnující se tak náročné činnosti, byl zatčen?
Začaly se šířit fámy, co se vlastně dělo. Pochybnost, odkud vlastně paní A. brala peníze na provoz sirotčince. Byla to skutečně bohatá vdova?
Pravda nakonec vyšla najevo a všechny zdrtila. Pod rouškou sirotčince řídila prosperující podnik, kdy bezbranné děti prodávala pro potěšení bohatým zájemcům a díky tomu financovala svůj luxusní život.

„Jime, co se děje?“
„Nic, Kostro, jsem v pohodě. Nalej mi ještě.“
„Nic? Tak to ani omylem. Pohádali jste se se Spockem?“
„Nejen to.“
„Ani se na tebe nepodívá a ty se tváříš všelijak.“
„Je to tak vidět?“
„Aby ne. Všimli si toho všichni.“
„No potěš.“
„Tak mluv.“
„Kostro, pamatuješ si na Garyho Mitchella?“
„Jistě. Zahynul při výkonu služby.“
„Totálně jsem to zvoral. Kvůli němu se se mnou Spock rozešel.“
„Kvůli mrtvému?“
„No, víš… V posteli, když jsme byli v nejlepším, jsem mu řekl: Gary, ještě…“
„Cože, ty a Gary Mitchell..?“
„Jo. Kdysi.“
„Hm. To tě bude stát hodně odprošování.“

Jako dětem mně a bratrovi matka vyprávěla zvláštní pohádku.
„Na jednom místě daleko odtud vyvěrá z podzemí řeka. Kdo se odváží po ní plavat proti proudu, a takových moc není, dostane se do podivuhodné říše. Slunce tam nesvítí, a přece je světla dostatek. Žijí tam tvorové podobní lidem, že by si je bylo možno splést. Mají krátký život, stihnou mít pouze dva potomky a pak odcházejí a zanedlouho umírají. Nedá se s tím nic dělat.“
Rád na matku vzpomínám. Škoda, že brzy zemřela.
Proč se mi vtírá podivná myšlenka? Otec se kdysi zmínil, že se s matkou seznámil díky řece...

Se zaťatými zuby upřeně hleděla před sebe.
„Zabila jste čtyři muže. Proč?“
Skočila mu do řeči: „Prasata to byla! Hnusná prasata, co si nic jiného nezaslouží!“
„Uklidněte se a odpovězte na otázku.“
Podívala se na něho, pak oči sklopila. „Moje matka se o mě v dětství starala sama. Brávala mě s sebou do práce. V noci po cestě zpátky… V parku nás přepadli čtyři muži a matku znásilnili. Mě si nevšímali, ale já si je zapamatovala. Nikdy jsem nezapomněla. Prasata!“
„Takže jste vzala spravedlnost do vlastních rukou.“
„Ano! A nelituju toho. S jakou radostí jsem si zatančila na jejich hrobech!“

Pracuju na zakázku. Většinou nějakou krádež. Není problém, za ta léta už v tom umím chodit. Vloupat se k někomu do bytu nebo kanceláře, sebrat, co je potřeba, a beze stopy zmizet. Jsem opravdu dobrý, nikdo mě nikdy nedostal. Ale co po mně chtějí dneska…
Doprovod do společnosti. Jsem snad nějaký gigolo? Nejsem. Cena je velice slušná, tak jsem kývl.
Je to krasavice. Ta by nejspíš gigola ani nepotřebovala. A v noci… Však víme.
Ráno se budím sám. Ovšem co mě překvapuje, že ta krasavice si s sebou vzala i moji peněženku, karty a mobil. Jak jsem mohl tak naletět?

Zabloudil v lese. Šel kdovíkolik hodin a padala na něho únava. Slunce dávno zapadlo a tma ještě zhoustla.
Najednou uslyšel štěkání. Přibližovalo se a pak se mu něco otřelo o nohu. Velký bílý pes kolem poskakoval a vesele štěkal. Rozhodl se. Vydal se za ním a dával pozor, aby ho neztratil z dohledu.
Pak zahlédl rozsvícená světla nějakého domu. Byl zachráněn.
Pes zmizel mezi stromy.
Lidé uvnitř ho vzali mezi sebe. Když uviděl na stěně fotku bílého psa a zeptal se na něj, majitel domu smutně zavrtěl hlavou. „Ten pes umřel už dávno. Zakopali jsme ho v zahradě pod stromem.“

Musím se ztratit, než na to přijdou, než najdou mrtvého.
V ulicích svítí světla a ozývá se hudba, lidé mají na tvářích masky. Karneval! Jaká výhoda pro mě.
Sebral jsem někde škrabošku a jdu směrem k nábřeží. Tam zmizím na nějaké lodi.
Zdá se mi, že za sebou vidím postavu v červené masce. Nebyla za mnou už před chvílí? Nejspíš se mi to zdá, je tu přece tolik různých přestrojení.
Konečně moře. Ženu se k jedné z lodí, když tu… Výstřel a já se kácím k zemi. Postava stojící nade mnou si sundává červenou masku.
Proč má obličej toho mrtvého?

„Paní, musím s vámi mluvit!“
„Co se děje? Nevíš, že nemáš křičet?“
„Omlouvám se, paní, ale mám nové zprávy.“
„Tak mluv.“
„Pán si přivedl domů konkubínu. Je mladá a krásná… A těhotná.“
„Mlč!“ Vzteky se jí zatmělo před očima. „A vypadni!“
Služka odběhla.
Tak tohle nedovolí. Jistě, pán potřebuje dědice, a když mu ho nedá ona, zákonitá manželka, přivede si nějakou..! Aby tak nejstaršího dědice měl od konkubíny? Ne, to se nestane.
Po chvíli přemýšlení zavolala služku zpátky. „Pozvi ke mně tu novou na návštěvu. Hned.“
Když dívka přišla, s úsměvem jí nalila čaj.
Byla to směs na vyvolání potratu.

„Je tady,“ starý strážce majáku se obrátil na mladšího. Přistoupili k okénku.
V pravidelných záblescích viděli mezi vlnami hadovitý krk zakončený úzkou hlavou.
„Vylézá z vody,“ roztřeseně pronesl mladík. „To minule neudělal!“
Vyděšeně sledovali, jak z rozbouřených vln vylézá na skaliska protáhlé tělo. Tvor chvíli hleděl na maják, pak se k němu vrhl.
„Musíme pryč!“ Oba muži se rozběhli ke schodišti.
Stihli to taktak. Skryti za skaliskem pozorovali, jak se celá stavba majáku za ohlušujícího rachotu sype k zemi, doprovázená skučením rozbouřeného moře.
Tma.
Trhlinou v mracích vysvitl měsíc. V jeho záři uviděli, jak tvor hadovitým pohybem mizí mezi vlnami.

Proč jsme to tehdy udělali? Proč od té doby nade mnou slunce nesvítilo? Proč i v pravé poledne jsem měla pocit, že kolem je noc?
Tys v té tmě byl jediné světlo naděje, jiskřička v temnotách. Pak přišla strašná věc, tvůj pád ze střechy a smrt. Nemohla jsem se k tobě znát, přestože se mi srdce svíralo, když jsem od tvého mrtvého těla odcházela. Přišli by na náš dávný zločin.
Mé jediné světlo pohaslo. Den se změní v magicky přitažlivé blikající pruhy neonových světel barů nočních ulic. Slunce už mi nikdy nezasvítí a já padnu do černého světla věčné půlnoci.

Kostra stála uprostřed sálu. Byla krásná a impozantní a vzbuzovala zasloužený ohlas. Jen část kostí byla původní, nalezená v sesuvem odkryté vrstvě. Celkový vzhled byl dotvořen pomocí počítačem vytvořené rekonstrukce. Podle zubů to byl dravec asi dva metry vysoký.
„Neměli jste to dělat, vytahovat ho ven. Měl zůstat v zemi.“ Ten stařík působil zvláštním dojmem, ale kdo by mu věřil. Když se v novinách objevila zpráva, že byl nalezen mrtvý, nikdo tomu nevěnoval pozornost.
Dnes ráno kostra vypadala nějak jinak. Nepohnul s ní někdo? Snad není poškozená? Ne. Vypadala nepoškozeně, jen zuby… Ty dlouhé, špičaté zuby pokrývala vrstva zaschlé krve.

„Pane, to přece...“
„Pochybuješ snad o mém příkazu?!“
„Ne, pane, to bych si nikdy nedovolil! Ale není to příliš...“
„Jistěže. Jen ty nejsilnější dojmy podnítí vznik nejlepšího uměleckého díla.“

Malíř se před vládcem uklonil.
„Chci, abys mi vypodobnil jistý výjev. Nepochybuji, že to bude tvé nejlepší dílo.“
Vydal pokyn a služebníci odběhli. Když se vrátili, malíři se hrůzou zatajil dech. Několik mužů drželo jeho syna, spoutaného a bezmocného.
„Namaluješ mi obraz smrti. Tvůj syn bude modelem.“ Pokynul rukou a jeden z mužů vytáhl nůž.

Vládce si obraz zálibně prohlížel. Teď, když malíř spáchal sebevraždu, bude mít dílo ještě větší cenu.

„Pořád křičel, že ho ty rostliny slyší. Co si o tom myslíte?“ Hlas v telefonu zněl znepokojeně.
„Těžko říct. Nejspíš trpěl nějakými bludy,“ odpověděl doktor.
„Našli ho mrtvého ve skleníku, omotaného liánami,“ znělo z telefonu. „Teď si vzpomínám, taky mluvil o nějakém splynutí, že snad schopnost fotosyntézy nějak souvisí s vnímáním zvukových vln...“
„O tom pochybuji. Slyšení a fotosyntéza přece nemají stejnou podstatu. Jak by tohle mohlo funkčně splynout?“ podivil se doktor.
„Nevím, nejsem odborník. Prostě se mi to nezdá.“
Doktor se pro sebe usmál a přitom si za ucho zastrčil pramen vlasů. Opatrně, aby nepoškodil právě rašící zelené pupeny.