Moje články

Na břehu říčky, na břehu z kamení
tam Štěstí stojí a dává znamení
tomu, kdo na křídlech létá jen
a nyní se snáší na pevnou zem.

Tak vedle sebe jsou. Štěstí o vratké holi
sotva se vleče na dlouhé cestě svojí,
zatímco Neštěstí, v černý šat oděné
křídla svá rychlá na zádech složené.

„Dnes v noci se dítě narodí.
Půjdu tam přát mu, ať přihodí
se mu v životě štěstí jen. Proto tě varuji,
ať křídla tvá dnes tam nesměřují.“

„Ty než se dovlečeš o holi své,
stokrát dřív tam křídla přinesou mě.“
Neštěstí křídla rozprostřelo,
dítě jen jednou zaplakalo.

Paní hor na svých cestách jednou zahlédla krásného mladíka. Velice se do něho zamilovala, ale on ji odmítl. Uražená vládkyně se rozhodla, že mladíka unese, aby jí navždy sloužil.
Žije u ní v paláci vysoko v horách. Když paní odchází, má strach, aby jí neutekl, proto mu při odchodu nožem otevře srdce. Tak mladík upadne do jakési podivné smrti nesmrti. Po návratu mu srdce uzavře a on znovu ožívá.
Pod horami v údolí se na břehu říčky občas nacházejí rubíny. Říká se, že jsou to ztuhlé kapky krve, které mladíkovi vytékají z otevřeného srdce a vodou doputují až k lidem.

Leží zády na posteli a hledí do tmy. Čeká.
Neví, jestli jeho čekání bude nakonec korunováno úspěchem. Neví, jaká bude reakce na jeho vzkaz.
Potkali se nedávno. Skoro spolu ani nepromluvili, ale věděl, že to nemůže nechat jen tak. Nemůže nechat toho druhého zmizet ze svého života. Propaloval ho pohledem a cítil, jak mu celým tělem prostupuje chtíč.
Proklínal se, že tehdy mlčel, že nedokázal vyslovit své přání.
Chci tě ještě vidět. A nejen vidět.
Proto ten vzkaz. Proto čekání.
Tiché klepání na dveře, které skoro přeslechl.
„Můžu dál?“
Když se ho dotkla ruka příchozího, roztřásl se.
„Ty můžeš všechno.“

„Nemívalas psa?“
„No jo. Už nemám.“
„Jak to? Přece jsi ho tak moc chtěla, roztomilého jorkšírka.“
„Ano, chtěla, ale…“
„Co se stalo?“
„Začal nám okousávat boty, když jsme byli v práci.“
„Nechali jste ho celý den samotného?“
„Jinak to přece nešlo. A taky občas udělal loužičku.“
„Nediv se, tak dlouho sám doma.“
„Všude po bytě plno chlupů. A to krmení bylo dražší, než jsem čekala.“
„Kvalitní krmení není zadarmo.“
„A co teprve veterinář! Když mi řekl částku, myslela jsem, že si dělá legraci.“
„Takže ses psa zbavila? Nenechalas ho, doufám, někde venku napospas?“
„To ne. Vzali mi ho do útulku.“

„Zase tam šel?“
„Jo. Zase. Blázen.“
„Zkusil jsem se ho zeptat. Víš, co odpověděl? Prý volání hlubiny.“
„To určitě. Huláká do studny a slyší ozvěnu.“

„Pojď se mnou. Stalo se něco hrozného.“
„O co jde? Vypadáš, jako kdyby na tebe sáhla smrt.“
„Skoro ano. On…“
„Neříkej mi, že spadl do té studny! To se dalo tušit. Moc si zahrával.“
„Však uvidíš sám.“

„Co to… co to je?“
„Kosti. Jeho kosti.“
„Jak je to možné? A ta krev kolem okraje…“
„To není žádná studna. Je to ústní otvor.“
„Ale…“
„Žije tady pod zemí. Nějaký tvor. A tím voláním láká svou kořist.“

“Proč jste za mnou přišel?”
“Vím, že píšete do rubriky o módě.”
“Je to moje práce.”
“Chci, abyste ode dneška pochválil každý outfit značky X., ve kterém se na veřejnosti objevím.”
“To ale nebude zadarmo.”
“Jistě víte, že jsem žádaná celebrita. Vaše články můj obraz ještě vylepší.”
“Jak jsem řekl...”
“Vidíte tuhle fotku? Ojíždíte na ní nějakého kluka.”
“Co to má dělat s naší dohodou?”
“Bylo mu čtrnáct. Jistě nechcete, aby se to někdo dozvěděl.”
“To je nějaký špinavý trik?”
“Kdepak. Na té fotce s vámi jsem já. Komu asi policie uvěří?“
“Cože?”
“Takže domluveno. Dneškem začíná naše... řekněme spolupráce.”

Možná jsem tomu mohl zabránit, kdybych tehdy...
Ne. Nemohl. Víš dobře, že jinak to udělat nešlo.
Ano, tehdy se to tak jevilo, ale dneska...
Dneska máš akorát tak výčitky svědomí. Myslíš, že bys v té věci postupoval jinak?
Nevím. Kdyby se dal vrátit čas, třeba bych všechno lépe uvážil.
O něčem takovém nemá smysl vůbec uvažovat. Už se stalo. Nic nezměníš. Na všechno je pozdě.
Těch pochybností už se asi nikdy nezbavím.
To máš pravdu.
Přece jsem měl ty nejlepší úmysly!
Takové dláždí cestu do pekla.

Koutkem oka zahlédl záblesk. Pak nastala tma.
Popravčí sekera právě dopadla na jeho krk.

Slíbil jí, že dostane nějaké peníze, když za ním v noci přijde na parkoviště. Zamíří k jeho dodávce.
Muž vystoupí ven a usmívá se na ni. "Takžes přece jen přišla."
"Kolik mi dáte?"
"Co bys řekla..." a vysloví částku.
"Nevím... Není to málo?"
Muž ji najednou chytne a vtáhne dovnitř. "Copak, myslela sis, že ti někdo něco dá jen tak?"
Začne se divoce bránit. A pak... Rána. Muž chroptí a z hlavy se mu řine krev.
Dívá se na něho, pak začne prohledávat auto. Teď už to málo nebude.
Vypadat na čtrnáctiletou holku, co utekla z domova, může dopadnout všelijak.

"Legenda říká, že v městě stojí kostel s neobvyklým vitrážovým oknem. Jen v jeden den v roce, když vitráží prochází paprsky slunce, vytváří na podlaze barevný obrazec připomínající květiny.
Celý svůj život hledám to místo. Chci vidět květy na kostelní dlažbě. Pohání mě neklid, který si nedokážu vysvětlit.
Jsem zde. Konečně! A teď, teď slunce prosvěcuje vitrážové okno. Jak jsou ty květy krásné!"

Našli ho ležet na dlažbě polorozpadlého kostela. Blouznil a křičel něco o květinách z okna. Žádné okno ani květiny tam ovšem nebyly. Pod dlažbou, kde muž ležel, však byl nalezen starý hrob s dávno ztraceným zlatým pokladem.

10.1.20..

ráno: Dneska v noci byl u mě v pokoji. Cítil jsem každým vláknem nervů jeho přítomnost, ale neodvážil jsem se rozsvítit. Mám strach.

poledne: U oběda stál za mou židlí, přísahal bych, že slyším, jak dýchá. Prudce jsem se otočil, ale nikdo tam nebyl.

večer: Přítel, který mě odpoledne navštívil, tvrdí, že se mi jen něco zdá a nikdo další tu není. Co ten může vědět.

noc: Bojím se usnout, proto pokračuji v psaní. Musím něco udělat, abych se ho zbavil. Teď! Zaslechl jsem něco jako neslyšný smích a tiché kroky. Blíží se ke mně! Panebože, ne................................................................

Zdravím tě, člověče. Jsem moc ráda, že jsem u tebe, a věřím, že i ty jsi mou přítomností potěšen. Dalo mi opravdu velkou práci se k tobě dostat, ale konečně se vše povedlo.
Býval jsi osamělý, ale ty časy jsou pryč. Už jsi ani nedoufal, že se ti dostane mé společnosti, že? A vidíš, stalo se.
Dáš mi jistě to nejlepší, co jen bude v tvých možnostech, aby se mi dobře dařilo. Věřím, že v tomto jsme zajedno. Chci se mít dobře.
Určitě spolu budeme vycházet co nejlépe.
Vynasnažím se, abych tě nikdy neopustila. Budu tou nejvěrnější fanynkou.
Tvoje tasemnice.

Čeká v cele a hlavou mu běží události dnešního dne. Tak je tedy rozhodnuto. Odsoudili ho k smrti upálením. Co taky jiného.
Nechce se mu umřít, to rozhodně ne. Ale má snad jinou možnost?

Vtom si všiml, že dveře cely nebyly dovřené. Pomalu otevřel. Nakoukl do chodby, nikde nikdo. Že by stráže někam odešly? Vyšel ven a plížil se podél zdi. Schodiště, po něm dolů. Nádvoří, a tamhle brána vedoucí ven z hradu. Ke svobodě! Rozběhl se.

Chytly ho dvoje silné paže a za hlasitého smíchu táhly zpátky do cely.
Nikdy by neunikl. Jen ho nechali, aby si to myslel.

Zrzavý skřet jednou za čas schází z hor dolů do nížiny.

Žije sám na odlehlém místě vysoko v lesích, kde, jak se říká, ukrývá velké poklady. Sám však vypadá jako nejposlednější žebrák ve svých roztrhaných, špinavých šatech. Zpod přikrývky na hlavě se derou chuchvalce ohnivých vlasů, podle nichž si ho není možno splést.

Je starý, tak starý, že i nejvěkovitější lidé z nížiny si ho ze svého dětství pamatují stejného, jako je dnes.

Nikde není vítaným hostem, ale běda člověku, který se odváží mu cokoli odmítnout. Mějte se před ním na pozoru. Má temné čarodějné schopnosti a umí přivolávat neštěstí.

Ležím tu na studené zemi a dívám se zespodu do větví. Vane mírný vítr a větve se v jeho dechu pohybují. (Pamatuju si tvůj tanec na louce, připomínal ladný pohyb vln nebo trávy. Znovu ho vidím v těch větvích.)
Už nebude trvat dlouho a větve se zaplní bílými, lehce narůžovělými květy. (Budou jako tvá tvář, bledá a jemná.)
Jak je to dlouho, co jsem tě viděl naposled? Chci se s tebou zase sejít.
Ležíš tady, přikrytá temnou zemí. Neboj se, prosím, a vejdi do kmenu jabloně nad svým hrobem. V jejích květech tě poznám. Tak se zase ke mně vrátíš.

Nervózně přecházela po otcově draze vybavené pracovně.
"Už to zašlo moc daleko. Tohle jsme přece nechtěli!"
Otec na ni tázavě hleděl.
"Jen jsem chtěla, aby o sebe dbal! Zaplatila jsem mu posilovnu, trenéra... Nechtěla jsem, aby jen seděl u televize a cpal se chipsama!"
"Jistě, chtělas někoho reprezentativního, hodného naší rodiny," povzdychl si otec.
"Ano! Někoho, kdo by se k nám hodil!" skočila mu do řeči. "A jak se odvděčil?"
Zakroutil hlavou. "Dcero, možná jsi ho předělávala až moc."
"Všechny kamarádky se mi smějí!" propukla v pláč. "Nastěhoval se k naší uklízečce. U televize a s chipsama teď sedí spolu!"

"Podívej, ta dáma v červených šatech. Není to Eva?"
"Eva? Nevím. Už jsem ji dlouho neviděl."
"Dobře si pamatuju, když si je koupila. Než odešla."
"Tak za ní zajdi a uvidíš."

"Co se stalo?"
"Poznáváte ho?"
"Ano, můj kolega.
"Kdy jste ho viděl naposledy?"
"Včera na večírku. Byla tam žena, kterou považoval za Evu, svou manželku. Před časem zmizela. Myslel si, že od něho odešla."
"Neměla ta žena na sobě červené šaty?"
"Jak to víte?"
"Tu jsme zadrželi. Nezapírala. Prý zabila nejen jeho, ale i jeho manželku Evu."
"Ale proč?"
"Kdysi jí slíbil manželství, ale pak ji opustil. Kvůli Evě."

Jak jsi krásná! Dívám se do tvé tváře a pořád se nemohu vynadívat. Tak bílá a čistá, jako okvětní plátky růže. Pod dotykem prstů cítím její hladký povrch.

A co teprve hloubka tvých očí, velkých a široce rozevřených. Pod nimi lícní kosti, které dávají tvé tváři nezaměnitelný výraz. Ten bych si nespletl s žádným jiným.

Zuby, to je něco, co také nelze nechat bez povšimnutí. Pravidelné, mléčně bílé, bez jediné chybičky, jasně září v tvém úsměvu.

Jsi stále se mnou a navždy budeš. To vím ode dne, kdy jsem tvou hlavu zahrabal do mraveniště a pak vytáhl tuhle úchvatnou lebku.

Měl všechno, na co si vzpomněl. Jeho rodiče mu nic neodepřeli. Když přišel s tím, že chce být zpěvákem, všechno mu zařídili. Stal se slavným.

Lidé k němu vzhlíželi jako ke svatému. Byl pohádkově bohatý a ženy si mohl vybírat. Začalo mu to stoupat do hlavy.

Jednou mu nějaká dívka řekla, že se jí nelíbí. Odmítla jeho návrhy, které považoval za neodolatelné, zasmála se a odešla. To ho rozzuřilo. Co si to dovolila! V záchvatu vzteku šel za ní a v odlehlé uličce ji uškrtil. Mě přece musí všichni zbožňovat!

V nitru se začal ozývat slabý hlásek pochyb. Opravdu všichni?

Zdál se mu sen. Šel lesem, kde stromy byly velice vysoké a on neviděl oblohu. Vůbec to místo neznal, přesto věděl, že musí jít dál.
Pak v hustém podrostu něco zapraskalo. Vyděsil se. Rozhlédl se kolem, ale nikde nikdo. A znovu zapraskání, tentokrát blíže. Rozběhl se jako šílený. Za sebou slyšel nějaké zvuky, přibližovaly se. Panebože. Najednou půda pod nohama někam ujela a on cítil, jak padá.
Probral ho vlastní křik. Rozhlédl se kolem a zjistil, že to nebyl sen. Ležel svázaný na zemi a ze skupiny jakýchsi divochů se k němu jeden z nich blížil. V ruce držel nůž.

Dívala se z okna na lavičku pod stromem. Jak krásné to je místo! A kolik vzpomínek ji s ním pojí. Ráda tam sedávala v letních vedrech ve stínu stromu. V zimě strom i lavička zapadaly sněhem a vyzařovaly klid a mír.

Kde jsou vzpomínky? A co lavička pod stromem, kam zmizela? Proč jsem zavřená v téhle místnosti a okno nejde otevřít? Proč se mi v noci zdá o červech? Lezou po dřevě i dovnitř, tisícem chodbiček ho rozežírají…

Už si na nic nepamatuje, sedí a nepřítomně zírá do zdi. Vzpomínky jí rozežrala nemoc, tak jako červi lavičku z dubového dřeva.

Začalo to jeho změněným chováním. Pozdní příchody, služební cesty, večírky s kolegy. Jistě, věděla jsem, že má náročnou práci, ale stejně. Nezdálo se mi to.

Svěřila jsem se kamarádce a ona mě hned začala nabádat, že to nemám jen tak nechat a proklepnout ho, že za tím určitě něco je.

Mobil, který nechal jen tak ležet na stole, i když jindy ho nedá z ruky. Prostě jsem se musela přesvědčit. Kdo hledá, najde. Třeba esemesky.

Poslední kapka byla, když mi lhal do očí, že náruživé líbání s tamtou… jsem si vymyslela. To si naběhl. Na nůž v mé ruce. Několikrát.

Utíkal, co mu síly stačily. Někde vpředu se zaleskla hladina řeky, neváhal a rozběhl se tím směrem.

Viděli, jak zamířil k řece, a zaradovali se. Tam ho dostihnou, už neunikne. Teď již pomaleji se blížili.
Kam zmizel? Jasně zahlédli, jak se ponořil pod hladinu. Čekali, ale ven nevyplaval. To přece není možné, že by se zachytil někde v hluboké vodě? Váhavě vstoupili do vodního proudu.

Vylezl na břeh a zasmál se. Potěšilo ho, když viděl, jak pronásledovatelům z úst unikají bubliny vzduchu, když je pod vodou přidržoval. Pak byl konec.
Opatrně si límcem zakryl žaberní štěrbiny na krku a odcházel.

Potkal ji na maškarním plese jakési firmy. Upoutala ho na první pohled, vysoká, štíhlá krasavice s bílou porcelánovou pletí a jako uhel černými vlasy.
Povídala si s ním a neodmítla, ani když ji pozval k sobě.
Doma se jí zeptal, co vlastně představuje její maska?
Odpověděla, že by to měl poznat.
Nechápal, má to snad být postava z nějaké známé knížky?
Možná, zasmála se a rozhrnula mu košili. Vidíš, za mých mladých let nosili všichni na krku křížek. Proto mám ráda dnešní dobu. Lovit je o moc snadnější.
Vzápětí ucítil, jak se mu do kůže na krku zakously ostré zuby.

„Řeknete mi, jak to děláte? Vím, co dokážete.“
Přešel ke stolu a zadíval se do černých očí. „Tak co?“
Odpovědí mu bylo jen ticho.
„Mlčíte, tváříte jako neviňátka, ale ve skutečnosti...“
Nic.
Roztřásl se. Ne, nenechá se jejich mlčením zastrašit. „Poslední šance!“
Žádná reakce.
Přece to nemůže nechat jen tak být!
„Už vím, jak na to,“ ušklíbl se a vytáhl z kapsy zapalovač. „Oheň vás naučí.“

Z domu se ozýval nelidský řev. Když sousedi vtrhli dovnitř, našli hořící tělo svíjející se v posledních křečích. Ze stolu na ně shlíželo strnulým pohledem temných očí devět loutek v červených, zlatem vyšívaných šatech.

Cvak.

"Vidím, žes smrt manželky zvládl."
"Jistě, je třeba žít dál."
"Ještě se napijeme."
"Už mi to pití leze do hlavy, pomalu nevím, co mluvím."
"Dědictví tě jistě utěší, všichni víme, jak byl tvůj tchán bohatý."
"Právě proto jsem si ji vzal. Tchán na ni přepsal většinu majetku."
"Většinu? To se tedy vyplatilo."
"Ovšem toho přemáhání... Dost se mi hnusila."
"Nikdy jsem tě neslyšel takhle mluvit."
"To byl... velice výhodný sňatek. Těch prachů..."
"Hlavně nezakopni."
"N-neboj. Ona taky nezakopla."
"Cože? Přece jí ujela noha, hlavou spadla na kohoutek..."
"Ale před kohoutkem jsem ji po hlavě praštil já."

Cvak. Konec nahrávání.

Odemkl dveře cely a vešel dovnitř, zrak mu přitom padl na věc ležící na zemi. Dřevěná, nyní trojnohá židle. Vězeň klečel u ní, ruce svázané za zády, ústa rozedřená do krve.
„Proč jsi tu nohu ukousal?“
„Je živá! Jen vypadá jako židle!“ Zarudlé oči šílence na něho zíraly. „Musím ji zničit!“
Povzdychl si. Je to s ním ještě horší, než čekal. Zavolal ošetřovatele.
„Zničte ji, zničte, jinak bude zle!“ Vězeň sebou prudce zmítal, když ho táhli ven.
Vyšel za nimi. Židli nechá odklidit později.

Okénkem padalo dovnitř světlo měsíce. Židle se pohnula a nejistě se postavila na své tři nohy.