Doctor Who

„Vůněmi, jež v plamenech šlehají krví, své síně jsem nadech. Tys nešla.“
„Páni, tady se i moje feromony cítí bezbranně. Nevyužiješ toho?“
„Zaklínal jsem tě magií Vůle, jež prostorem sálá.“
„Tvoje vůle mi zabírá celý displej. Máš ještě něco tak velkého?“
„Kdo tě potkal a svedl z mých zahrad?“
„Jsem kapitán Jack Harkness, omnisexuál. Líbí se mi tvoje jméno. Nechceš na ně certifikát od experta? Provádím všechny druhy testování.“
„Rty slunce mého dýchají blízkostí opojnou. Ve zmatku touhy zrychluji všech srdcí zdvih a pád. Květy, jež rozkoše bouří se lámou! A do kosmu svou vášeň vykřiknout, sfér tajná pásma proletět.“

Kradmé kroky. Šouravé, těžké.

Obličej skrytý ve stínu, páchnoucí kovem a krví.

Stále dokola se ptá.

Zoufalý.
**********************************************************************************

"Ubožátko maličké, pojď, dovedu tě do bezpečí. Maminka tě již určitě hledá. Taková zlá doba, pro všechny matky, viď, Margareth! Jak se vlastně jmenuješ?"

Ale když se otočí, jen ticho.

****

"Co děláš na tak ponurém místě, zlatíčko? Ztratil ses mamince? Dovedu tě! Vezmi za ruku tady mého Johna, ať se neztratíš."

Ale když se otočí, jen ticho.

****

Desítky zmatených matek, které místo dítěte vidí jenom stín.

A malý krysař v plynové masce udává takt, když nemrtvé pozůstatky války skandují, "Are you my mummy?"

„Nemůžete dovnitř bez průkazu,“ vysvětloval voják.

„Tak mi tohle, chlapče, podrž.“

Doktor vojákovi přehodil šálu přes pušku, sundal si kabát a otočil se. V kabátu otevřel tajnou kapsu. Nahmatal kartotéku a než našel správný šuplík, byl uvnitř až po rameno.

„Dvacáté století,“ mumlal přejížděje rukou po složkách. „Česko.“

Vytáhl tlustou složku, oblékl kabát a šálu.

„Jste v UNIT nový?“ prohodil konverzačně listuje ve složce.

„Aha,“ Doktor podal vojákovi aktuální průkaz totožnosti.

„Doktor Jára Cimrman, vědecký poradce,“ přečetl voják.

Podíval se překvapeně z dokladu na Doktora a zpátky.

„Na tyhle si věci zvyknete,“ poplácal ho Doktor po zádech, když procházel kolem.

I přes zavřené dveře TARDIS bylo ještě slyšet výstřely. Rose se skulila na podlahu a snažila se popadnout dech.

„Proč?“ zasýpala nakonec.

Doktor zvedl hlavu od konzole: „Proč co?“

„Proč jsme to vejce museli krást...“

„Já ti to neřekl?“

„Ne.“ Pomalu se vyškrábala na nohy. Vejce se už vyhřívalo v košíčku pod žárovkou. „Řekl si, že je to tajemství, a pak už nás chtěli zabít.“

Zavrtěl hlavou: „Pořád zapomínám, co všechno vám vláda zatajila...“

Než se Rose stihla urazit, vejce se pohnulo. Diamantová skořápka se zatřásla a praskla. Na světlo vykoukl nejdřív zlatý zobáček a pak růžové křišťálové…

„Fabergého kuřátko.“

Doktor fascinovaně hleděl na rozmazaný obrázek - první pozemskou fotku černé díry. Soustředil se na nejjasnější část akrečního disku. Měl podezření, že ten nebyl způsoben jenom relativistickými efekty.

``Pětapadesát milionů světelných let,'' zamumlal. ``To by odpovídalo.''

Doktor si povzdechl. Procházel data z Event Horizon Telescope, která opatrně ukradl minutu po zveřejnění fotky. Důkaz, i když rozmazaný, se zdál nezpochybnitelný.

Roztržitě se opřel o centrální konzoli, přičemž zavadil o několik spínačů. Tardis sebou trhla a zvuk materializace naplnil řídící místnost.

Doktor nezareagoval včas.

Poslední, co viděl, byla silueta Pařížšké katedrály.

První, co viděl, když se probral, byly plameny ve středověce vypadajícím podkroví.

Vesmírnou stanicí se rozlehly úpivé zvuky oznamující přílet TARDIS. Dveře modré budky se otevřely a vylezl Doktor.

"Rose Tylerová, dovol mi přivítat tě ve vesmírné restauraci, kde můžeme vidět nejjasnější hvězdu ve vesmíru!"

Rose vykročila ze dveří. Bylo tu pár stolků a několik převržených židlí. Protější stěna byla nahrazena oknem, které poskytovalo nádherný výhled a nejjasnější hvězda se nacházela přímo uprostřed. Ale na restauraci to tu bylo dost vylidněné.

"Doktore, proč tu nikdo není? A nepřipadá ti ta hvězda větší?"

Pán času zbledl. "Doufám, že sis výhled užila, protože jsem špatně nastavil čas a tuhle vesmírnou stanici odpálí kometa. Zdrháme!"

Z ničeho nic se řídící místností ozval nepříjemný zvuk alarmu a začala blikat červená světla.
Rose přiskočila k obrazovce. "PaVOUK? Doktore, píše to nějaký nesmysl!"
Jmenovaný se přihnal z druhé strany místnosti. "Cože? Ne, ne ne. PaVOUK ne!"
Rychle zatáhl za brzdu a Tardis zastavila na místě.
"Co to je? Ty to chápeš?" překřikovala Rose alarm.
"Paralelní Vesmírný Obloukový Urychlovač Kvarků. Slyšela jsi někdy o CERNu ve Švýcarsku?"
"..."
"Dělali tam takový odporný fyzikální pokus. Ale nebyli první. Jedna rasa už to kdysi zkoušela. A taky se jim to... povedlo."
"Co se jim povedlo?"
"Vytvořili černou díru, která pohltila jejich svět."

„Tak jsme spolu století,“ usmál se Doktor.

Krabici postavil na stůl a zahrál veselou písničku na flétnu.

Tardis se najednou otřásla.

„Vyhladit!“

Doktor si povzdechl.

***

„Tak jsme spolu tři století,“ usmál se Doktor.

„Doktore!“ ozval se brigadýr Lethbridge-Stewart zvenku.

„Hned jsem zpátky, má drahá.“

***

„Tak jsme spolu 1500 let,“ usmála se Doktor. „Plus mínus pár století.“

Láskyplně pohladila centrální konzoli a z kabátu vyndala velkou krabici, kterou slavnostně otevřela.

„Tadá!“

Řídící místnost zaplnil nepříjemný zápach.

„Má Tardis“, oslovila Doktor prázdnou místnost. „Zdá se, že jsme tu oslavu odkládali příliš dlouho.“

Zavřela a odsunula krabici plnou plísně.

„Tak alespoň šálek čaje?“

„Ti dva? Jsou jako dvě srdce, pořád spolu!“ smáli se všichni, když přišla řeč na Thetu a Koscheie. Nikdo si neuměl představit jednoho bez druhého. Vesmír měl ale jiné plány.
Byli dvě strany jedné mince, které se nikdy nesetkají někde uprostřed. Nepřátelé na život a na smrt. Hašteření přecházející v nenávist. Jeden druhého házeli vlkům. Jeden byl stále krok za tím druhým. A celou dobu byli tak strašně sami.
Došli až na konec, zdálo se, ale tehdy se Doctor rozhodl, že se vysměje vesmíru a jeho úkladům. Vzal ji s sebou a zavřel do tisíciletého vězení. Doufal, že udělal správně.

„To... by... snad... stačilo...,“ funěl Doktor a přestal šlapat. „Takhle... si... akorát... propotím... svůj... krásný... patchworkový... kabát.“

„Říkám ti..., že mám výbornou fyzičku,“ pokračoval, když popadl dech. „Utíkal jsem před Daleky a Cybermany dlouho předtím, než ses vůbec narodila!“

Mel vešla do řídící místnosti a Doktor znovu začal šlapat.

„Říkal jsi něco?“ usmála se Mel a podala mu skleničku.

„Už... zase... mrkvová... šťáva?“ zafuněl Doktor a slezl z rotopedu.

S odporem se napil, zatímco Mel si ho kriticky prohlédla: „Výdrž slušná, ale s tím břichem musíme něco udělat.“

„Tohle?“ ohradil se Doktor. „To nejsou tuky, to je můj... periferní bicáček.“