Letopisy Narnie

Myšlenkou polaskal půdu a nechal z ní vyrůst květinu. Pomalu se sklonil a vytáhl ještě rostoucí růži i s kořínky ze země.
Les tiše zašuměl.
Pokýval hlavou.
"Myslím, že si zaslouží tu květinu dostat. Každý by měl dostat šanci."
Usmál se do lesa a přistoupil k jezírku.
"Brzy budu zpátky." Pak skočil.
Chvíli padal tmou. Jaký bude svět pod ním? Ten poslední bez magie.
Dopadl na zem. Tak tohle je... Atlantis.
Vytáhl z kapsy květinu a vydal se do centra města.
Konečně narazil na člověka. Lehce mu poklepal na rameno a podal květinu.
"Magie z Lesa mezi světy. Opatrujte ji."

Co uděláš? Zabiješ mě?
Ne, sama ses připravila o možnost zemřít. To jablko, které jsi snědla, tě učinilo nesmrtelnou. Ani já tě nemůžu zabít.
Když mě nedokážeš zabít ani ty, tak se mě Narnie nikdy nezbaví. Vždycky se vrátím.
Mýlíš se, zabít tě by bylo málo. Já mám pro tebe horší trest.
Jestliže mě nemůžeš zabít, není trest, kterého bych se od tebe bála.
Tedy poslyš můj ortel. Tímto tě vyháním z tvého těla. Tvoje duše bude bloudit po Narnii. Nebude zvířete, kterého by ses mohla dotknout. Neuvidí tě ani neuslyší. Vítr a déšť tě poženou, kam budou chtít.
"Graaaau!"

Občas na Edmunda pozdě večer sáhne studená ruka minulé viny. Tehdy strčí hlavu pod peřinu a tiše si opakuje jméno. Jeho jméno. Někdy to pomůže, pod víčky se mu rozleje zlatá a on usne. Někdy je sevření ledového pařátu příliš silné. Pak musí najít pod postelí trepky a došourat se potmě do Lucinčiny ložnice. Mají dohodu, o které nikdo jiný neví. Natáhne se u ní na postel a ona si položí jeho hlavu do klína. Hladí ho po vlasech a tiše mu zpívá Amazing Grace. I once was lost, but now I am found. Was blind, but now I see.

"Čekal jsem vás, Doktore," pronesl měkkce lev, zatímco dále pozoroval životem hemžící se údolí.
Stařec v těle jinocha se vedle něho posadil.
"Je mi to líto."
"Co se dá dělat. Co se stalo, stalo se."
"Až dneska odejdu, budu muset skuliny do tohohle paralelního vesmíru uzavřít nadobro."
"Už bylo na čase."
"Bude všechno v pořádku?"
"Reziduální časová energie tady dělá divy. Poradím si. Ale poradíte si vy beze mne?"
"Já? Ále. Žiju už přes devět set let, je na čase si zvyknout být samostatný."
"Nemít se s kým podělit o to břímě by vás mohlo jednou zničit."
Doktor smutně přikývl.

Otevřela knihu na dvousté stránce a pomalu začala předčítat kouzlo. Vzduch kolem ní se chvěl a i vlkodlakům se ježila srst hrůzou.
Když skončila, zle se pousmála. Konečně bylo vše připraveno. Armáda stvůr čekala jen na její příkaz. Vystoupila na vůz a majestátně pokynula. Vojsko se pohnulo.
Nikdo ji nedokázal zastavit. Zvířata prchala a vše, přes co její přívrženci přešli, se obrátilo v sníh a led. Byl to den jejího velkého vítězství.
Aslan stál na pahorku a díval se na zemi, kterou stvořil. Viděl čarodějnici na trůně, který jí nepatřil.
Pohodil hlavou.
Dávám ti sto let, Jadis. Jen sto let.

Vlak zasupěl a pomalu se rozjel.
"Proč jedeme po vedlejší koleji?" zeptala se překvapeně.
"Nejspíš ještě nepřijel vlak z opačného směru a tak nás poslali po jiné trati, abychom nenabrali zpoždění," konstatoval mladík sedící naproti ní.
"Aha."
Náhle zaskřípěly brzdy. Vlak sebou prudce trhl. Děti to vyhodilo ze sedadel a všechny popadaly na jednu hromadu na podlahu kupé. Lucka vyjekla. Znenadání dostala hrozný strach.
"Neboj se, mé dítě."
Překvapeně vzhlédla. A najednou bylo všechno pryč. Vlak, koleje, otřesy i strach. Zůstala jen ona a Aslan. Usmál se na ni. Zamrkala a zlatý lev zmizel.
Zachránili se. Byli zpátky v Narnii.

Vůbec netušil, jak se tam octl. Tedy tušil, jen tomu nemohl uvěřit. Nebyl přece mrtvý! Tak proč tu stál mezi kamennými sochami a nemohl se pohnout? To byla moc čarodějnice tak velká?
Stál tam dlouho. Zíral stále stejným směrem na stále stejné sochy. Jen občas nějaká přibyla. Sto let čekal v zajetí kamene.
Pak se cosi změnilo. Jakoby obloha trochu změnila barvu. Jakoby sněhu bylo náhle trochu míň. Cítil, že teď mají naději a věděl, že ostatní to cítí také.
Co byly týdny proti staletí? On přišel. A když lev pocítil, že již není z kamene, zařval nebi své: "Žiju!"

Seskočil z koně a unaveně se svezl na zem. Kůň do něj šťouchl. Nezareagoval. Další šťouchnutí.
"Teď ne, Brí, jsem unavený,"
Kůň prudce odfrkl a pak ho kopl.
"Au! Za co to bylo?"
Otočil se rozhořčeně na svého zvířecího společníka.
"Zapomněl jsi, že nejsem obyčejný kalormenský kůň, se kterým bys mohl zacházet jako se svým majetkem!"
"Omlouvám se."
"No tak dobře. A teď mě odsedlej."
-
"Brí, tak rád tě zase vidím!" natáhl ruku, aby mohl Koně podrbat.
Ten však ucukl a pořádně chlapce kopl.
"Za co bylo tohle?"
"Nemysli si, že to, že jsi král, mezi námi něco mění, človíčku."

Seděla skrčená a útrpně snášela sníh, pod kterým byla téměř pohřbená. Už dávno ztratila sílu bránit se mu. Vždycky, když se ho zbavila, napadl zase další. Celých sto let neroztál. Tak ji pod sebou nakonec celou pohřbil. Usnula. Bylo to to nejlepší, co mohla udělat. Zvířata se smutně šourala hlubokým sněhem a dívala se na stromy, které už po sto let nepromluvily.
Náhle se dryáda probudila. Kdosi z ní oprašoval sníh. Byla by mu řekla, že je to zbytečné, ale zima ji odnaučila mluvit. Tentokrát to ale bylo jiné. Ucítila paprsek slunce. Pohlédla šťastně na svého osvoboditele.
"Aslan se vrátil."

A také jsem ti chtěl říct, že se blíží jaro.
Včera mě polechtalo na tváři, ruce mělo jemné a nesmělé jako víla.
Zavřel jsem oči. Slyšel jsem mízu hučet ve větvích stromů a hlína voněla jako staré vzpomínky. A ptáci, kteří vždycky bývají nejvíce vnímaví, to už nemohli vydržet a křičeli... a křičeli.
Nikomu jsem se neukazoval, ale oni přesto vycítili moji přítomnost a začali zpívat. Možná jsi jim ovládla těla, Jadis, ale jejich srdce stále patří mně.
Vím, že se teď směješ a nazýváš mě hlupákem.
Tak nech hlupáka, aby tě varoval.
Uteč z Narnie, Jadis. Tvá vláda skončila.