Letopisy Narnie

Když se v narnijských lesích poprvé objevili vlci, on byl v čele odboje. Vyhnali je jednou, dvakrát. Potřetí se to nepodařilo. Nepřátelé ho oddělili od ostatních, zahnali do kouta a div nezabili. Nakonec rozdrtil třem z nich lebku a utekl. Potrhaný a chromý klesl do svého doupěte. Tam se velká šelma rozplakala.
Ještě nikdy s nikým neprohrál. Nikomu neotročil. Až teď.
Lítost nahradila zuřivost, pokusil se vyběhnout znovu ven, ale při třetím kroku mu nohy vypověděly službu, takže prudce dopadl na bok.
Už se nepohnul. Víčka mu klesla a medvěd usnul.
V čerstvě napadlém sněhu zůstaly jen otisky Lvích tlap.

Bylo to na podzim, když se náhle emancipační spolek psice Ingrid stal neobyčejně vlivným. Samice do něj houfně vstupovaly a co týden rokovaly o současné situaci a možném zlepšení.
Zrovna se stmívalo, když kdosi zabušil na dveře paní Bobrové. Jakmile otevřela, zaplavil ji vodopád slov.
"Zajímáte se o náš spolek?"
"Nezaujal vás náš program?"
"Přijďte se podívat na naše setkání!"
Paní Bobrová nevěděla, kde jí hlava stojí, když se šik znenadání zavlnil a prudce roztrhl, jak vešel pan Bobr. Špinavý, mokrý a velmi ubručený.
Dámy ho sledovaly znechuceným pohledem.
"Jak to můžete trpět?!" vyčítaly šeptmo.
"Protože mě potřebuje," řekla prostě.

V mládí jsem byl zaskočen Radostí, ale ztratila se mi.
"Napiš mi knížku," řekl Lev.
Napsal jsem jich hned sedm. V té době jsem už miloval ženu jménem Joy.
"Zde je tvá Radost," řekl Lev.
Než jsme se stačili vzít, onemocněla rakovinou. Dostali jsme krásné čtyři roky k dobru, ale pak Radost opět odešla.
Kdy zase, Lve?
"Už brzy," slíbil.
Avšak až po trpkých třech letech řekl: "Brzy je teď."
V té chvíli se stará kulatá Země rozvinula jako koberec a přimkla se k Nové Narnii. Z vrcholků hor mávali Joy a Pevensovi.
"Tak už konečně běž," usmál se Lev.

Pištíkovi jsou nekomplikovaní a spořádaní. Každý rok vyvedou pod mezí nový vrh. Každý rok jim polovina mláďat zemře, protože věčná zima není nic pro myšátka. Když přijde Lev a s ním závan jara, vydají se za ním bez váhání, oni i holátka se sotva proloupnutýma očima. Jdou v jeho stopách, v kterých rozkvétají sněženky, až ke Kamennému stolu. Nedokáží nic udělat a nemohou ho opustit. Noc stráví schoulení hrůzou k sobě. Ráno začnou přehryzávat provazy poutající mrtvé tělo, protože jinak truchlit nedovedou. Co milovali, nesmí být potupně svázáno. Když praskne poslední vlákno, zlaté víčko se neznatelně zachvěje. Stůl pukne vedví.

"Jsi trapnej, Petře."
"Jak to mluvíš se svým starším bratrem?"
"Ty mě taky nech."
"Co ti zase přelétlo přes nos?" Nechápala Zuzana.
Edmund naštvaně odcházel ze zahrady. Už to dělali zase. Připisovali si zásluhy za všechny věci, co udělali společně, zvlášť jeho nadutý blonďatý bratr.
Když vešel do domu, přiběhla za ním Lucinka. "Edmunde, chceš vidět, co jsem nakreslila?"
"Ne."
Malý andílek se zatvářil smutně. "Ty se na mě zlobíš?"
Zastavil se na schodech, nadechl se a otočil se k ní. "Jak bych se na tebe mohl zlobit?"
Oba se pak začali smát a Edmund svou mlaší sestru pevně objal.

První dítě kreslilo trávu. Pěst pevně sevřenou táhlo pastelku po papíru a v jejích stopách se rodila zelená pláň.
Druhé dítě kreslilo oblohu. Pečlivě obkreslovalo mráček, který mu předkreslila jistější ruka.
Třetí dítě kreslilo řeku. Množství roztřesených tahů se slévalo do jediného toku, jen občas probleskla jiná barva, kterou dívka do řeky namátkou přimísila.
Čtvrté dítě kreslilo slunce. Zlaté paprsky křižovaly papír od jednoho konce k druhému, div že nevyzářily až na zem, na které chlapec seděl.
Všem dětem se tváře rozzářily úsměvem, když pocítily dech Lva, který stál nad nimi.
Aslan se vždy díval na dětské kresby, než zpíval.

Na úplném konci cesty zůstala jen zářivá zeď, tráva, obloha a oni tři. Starý Eustace by řekl, že počítá jen děti, protože Beránka – Lva není možné do celkového souhrnu zahrnout, ten nový chápal, proč to udělat nelze. Pak Lev mluvil o cestách, řekách a mostech, a taky o tom, že pro dva z nich narnijská putování končí, ale začínají nová, v jejich světě, mluvil o hledání, o nalézání a poznání. Nový Eustace cítil smutek Lucinky a Edmunda. Cítil sílu, když Lev hovořil. Cítil drobná rašení naděje. A cítil taky malý osten obavy, že zůstane sám. Dokud nepohlédl Lvovi do očí.

Zuzana je krásná. Vždycky byla moc hezká, ale teď je krásná.
Kluci se za ní otáčejí. Za mnou se nikdo neotáčí. Chtěla bych být jako Zuzana.
Vlastně nevím, jestli chci být úplně jako Zuzana.
Už s ní není taková zábava.
Už se tolik nesměje.
Je zodpovědná.
Občas má starosti. O nás.
Ale je tak krásná. Chtěla bych být jako Zuzana.
Stojí to vůbec za to?
Ta trocha svobody, kterou prý poskytuje dospělost, je jen zdánlivá.
Musím dohlédnout na mladší sourozence. Musím se postarat.
Vzpomínky na báječné chvíle blednou, až se zdají být jen pouhým snem.
Dveře se navždy zavřely.
Navždy?

Samozřejmě ho mezi sebou nechtěli.
Snažili se ho vyštípat, byli hrubí, vypustili na něj divoké zvíře, pokoušeli se ho zabít, umořit žízní.
Protože nebyl jako oni.
Protože byl jiný.
Lepší.
Odešel ve vzteku, sám.
Nevěděl, kam jít. Se strachem se vrátil.
Kupodivu ho přijali.
Snažili se mu pomoci, ulevit v bolesti, těšili ho, když ronil horké slzy, dumali, jak ho zachránit.
Nikdy necítil větší vděčnost.
Byl přece úplně jiný než oni.
Byl drak.
Svléct dračí kůži bolelo.
Lví drápy drásaly tělo, duši obnažily až na dřeň.
Křičel strachy, a potom radostí.
Když se vrátil, byl zase jiný.
Jiný než dřív.

Rick se nudil. Už týden jim opravali dům a on si kvůli tomu musel hrát venku. Jenže co dělat na zahradě kde je jen tráva a jáma po pařezu, co ho včera vytáhli? Naštvaně kopal do hroud kolem díry když tu se v hlíně něco zablýsklo. Žlutý prstýnek? Proč je tady-
Les? Co dělá v lese? A co ta jezírka? Jak se sem dostal? Vůbec se mu to nelíbilo. Musí se dostat nějak zpátky, jenže kudy? Po chvilce zmateného pobíhání totiž naprosto netušil, z kterého jezírka se vynořil. Tak třeba tohle. Rozběhl se, vyskočil, zacpal si prsty nos a
Tma.