Letopisy Narnie

Pan Bobr přešel po ledu k horní části hráze, aby se podíval, jaké škody zima napáchala. Plnými doušky hltal svěží vzduch a užíval si slunečních paprsků, které ho hřály do zad. Díky Aslanovi se konečně všechno vracelo do pořádku. Většina sněhu už odtála, takže mohl snadno poznat, kde strop příliš povolil a je třeba ho vyspravit novým materiálem. Za odpoledne se mu podařilo nanosit k hrázi dostatek větví a jiného dřeva, aby se mohl pustit do díla. Všechno šlo hladce, když najednou zaslechl podezřelé zapraštění. Když si uvědomil, co se děje, bylo už pozdě.
Šplouch! Dlouho očekávané jaro ho zaskočilo.
Poznámka: Tímto bych se chtěla omluvit Rebelce za stejný nápad, přísahám, že jsem si její drabble přečetla až po publikaci toho svého -.-"

Pan Bobr utíkal lesem a nohy se mu bořily do závějí. Hlavu měl sklopenou jako všichni, co už nevěří ve velké štěstí.
A toho zamrzlého jezera si ani nevšiml.
Zapraskal led.
Pan Bobr sebou trhl.
Náhle cítil vzduch, jak slaboučce voní čerstvou hlínou. Slyšel stromy, jak si cosi naléhavě šustí svou tajnou řečí. Viděl paprsky slunce, jak se zakusují do sněhu.
Led křupl. Pan Bobr taktak uskočil na břeh a chvíli nevěřícně pozoroval svoji mokrou tlapku.
Potom zaklonil hlavu a bláznivě se rozesmál.
Kdesi vysoko nad ním zaštěbetali ptáci.
Rozběhl se a nechával za sebou hluboké stopy.
„Taje! Lidičky, taje!“

A/N:
Kůň a jeho chlapec.
Uvědomuji si, že je to sentimentální klišé, ale já bych ty koně jinak z hlavy nedostala.
Když jsme se s Winkou rozhodli, že je načase rozmnožit rodinku, šlo to rychle a samo.
Naši malou klisničku jsme pojmenovali Bríza. A hřebečka Walek.
Když oba dorostli, Bríza byla pořád malá a slabounká. Walek, který byl mladší, ji převyšoval o celý kohoutek.
Proháněli jsme se s ní po loukách, aby jí zesílily boky.
Krmila se tou nejlepší trávou.
Ovsem. Křišťálovým ovocem.
Nepomáhalo to.
Byli jsme z toho s Winkou nešťastní.
Pak ale přišla krvavá bitva.
Šli jsme tam všichni.
A slabounká hubená Bríza byla jediná, kdo mohl malou princeznu Lunu, dceru Kora a Aravis, pronést uzounkou soutěskou do bezpečí.

Věnováno milovníkům neviditelných koček
Noční hádka ,vztek, ta nešťastá facka, Katiny slzy. Ráno nenáviděl sebe i všechny ostatní lidi. Kočky ovšem miloval. Proto vlezl do skříně, z níž uslyšel zamňoukání.
„Čičí?“
Ocitl se v lese, zadní stěna skříně zmizela v mlze. Veliký lev se něho díval smutnýma očima.
Poklekl a opatrně vytáhl trn z tlapy. Zaplavila ho směsice pocitů: bázeň, stud, radost. Vděčnost, že mu směl prospět.
Aby se z doho dostal, poplácal zvíře po krku.
„Hodná čičinka!“
Lev varovně zavrčel a muž utekl.
Spěchal. Především musí odprosit Kate a pak – přemýšlet. O svém životě.
Aslan běžel lesem a tiše se pro sebe smál.

Na téma Běsnění...
Profesor byl poslední dny velmi neklidný. Věděl, že na potomku Kaspianovy tety záleží osud celého království. Avšak, poslední dobou se nedokázal soustředit na to, aby prince ještě připravoval. Už ne. Doufal, že ty roky učení postačí.
Postavil se k oknu a zahleděl se ven. Byla obyčejná noc, ale z dálky slyšel nárazy mas vody na útesy při pobřeží. Celá příroda působila klidně, jen vlny dávaly najevo, že se něco chystá. Čekaly. Čas se vlekl. Běsnily pro osud. Když pak najednou všecho ztichlo. Jakoby kolem Cornelia oněměl svět. Věděl, co se právě odehrává o několik komnat dál...
„Gratuluji, je to syn!“

Rípčíp se díval z přídě Jitřního poutníka do vln a broukal si písničku, kterou ho naučila dryáda. Přemýšlel, jaké to bude na konci světa, v Aslanově království. Nedokázal si to tak úplně představit, ale nejasně tušil, že nebe tam bude modřejší, tráva zelenější a slunce jasnější. Protože tento svět je jenom stín toho pravého světa, po kterém tolik toužil.
Taky by mě ale fakt zajímalo, jestli tamní nepřátelé budou ještě zákeřnější, napadlo ho, když ho Eustác chytil za ocas a zatočil s ním ve vzduchu.
Pak zaklel, vytasil meč a začal bojovat o život. Jako už tolikrát, teď a tady.

Vlny najednou nebyly vysoké jako on sám, ale nanejvýš jako lezoucí batole. Kdyby se Eustác někdy modlil, myslel by si, že se stal zázrak. Ale to mu, jak víme, ani na mysl nepřišlo.
Celou dlouhou plavbu od Osamělých ostrovů, a vlastně ani před nimi, se něco takového nepřihodilo. Poprvé po mnoha dnech mu přestalo být špatně od žaludku. Pookřál, konečně se pořádně najedl, a nálada se mu zlepšila tak, že byl skoro spokojený.
To Edmund s Lucinkou a všichni Narniané si dělali starosti. Eustác nechápal proč. Tak bez větru, poháněni jen vesly, pojedou trochu pomaleji. No a?
Pak to začalo.

Trinian užasle hleděl na tváře postav před sebou. Zdá se mu to? Ta krásná mladá dáma uprostřed je opravdu Jill? A vedle ní... usměvavá dívenka s lahvičkou a dýkou za pasem. To může být jedině královna Lucie. Takže je to sen. Štípl se do paže. Nic. Zavřel oči. Znovu se štípl, tentokrát do ucha a otevřel je. Žádná změna.
"Opravdu se vám to nezdá, milý Triniane. Jsme to my", usmála se Lucinka.
Před ním stáli Jill, Eustace, Petr, Edmund, Lucie, Polly a Digorry...
"Ale nemá vás být víc? Kde je královna Zuzana?"
"Naše sestra...", odvětil Petr, "už není přítelkyní Narnie."