DMD č. 3. pro 3. 4. 2024. Téma: Velký flám

Země je disk s polárním kruhem uprostřed a gravitace vzniká soustavným pohybem zemské desky směrem vzhůru.
Nenechte se opít modročerveným rohlíkem! Budete svědky potvrzení mojí neprávem zneuznané teorie, která převrátí chápání celého světa.
3. dubna 2024, symbolicky poblíž bývalého Stalinova pomníku, nechám jednoho z četných stínových nohsledů vystřelit v raketě rychlostí 800 kilometrů v hodině do vesmíru, aby nekompromisně vyfotil disk zvaný Země.
Hrdinně vyvrátím spiknutí a proměním pomluvu v realitu. Posunu hranici poznání.
Neváhejte a zajistěte si nejlepší místa! Staňte se součástí historie!
Počet vstupenek je neomezený.
Za hnutí pro všechny blbý lidi a FLAM (Flat Earth Movement)
Předseda

„Opravdu nemáte na sobě nic magického?“
„Nemáme, Filippo. Stejně si myslím, že si děláš starosti zbytečně.“ Róza pohodila hlavou, zaklesla se do Doriana a společně s ostatními vstoupili do Sálu shromáždění. Už nebyl ponurý. Zrcadla odrážela desítky plamínků svíc, zlaté rámy zářily do daleka.
Než se stačili rozhlédnout, z davu se ozvaly výkřiky. Kolem Doriana proběhla téměř nahá žena, přidržujíc si zbytky prádla. A druhá. A třetí neměla ani… Co se to…
Róza vyprskla. „Tak je pravda, že sál vysaje každé kouzlo!“
„To je nápad, vzít si sem na hostinu vyčarované šaty,“ konstatovala lakonicky Filippa.
Dorian zamrkal. Kdyby jen šaty!

Magdeburg je splněnej sen. Všecko, co sem si moh‘ přát. Cejtim se dočista jako vo masopustu. Tendleten měšťanskej barák ví, jak uvítat vyhladovělýho vojáka. Viď, krasotinko? Ale počkej, nevrť se, nebo si tu dýku vytáhneš! Zase se k tobě dostanu, neboj se. Jen si ještě párkrát přihnu, ách! Máte móc dobrý víno, pravdaže? Donutil sem tvýho tatíčka vytáhnout sud a pak sem ho picnul rovnou do palice, aby nás nevobtěžoval. Prásk, bum! To by ten zasranej Prušák čuměl, kdyby mě viděl. Prej koho uvidím ubližovat civilistům, toho osobně zastřelím! Cha!

Dveře se otevírají.
Rána.
Záblesk.
Nevěsta je mrtvá, svatba končí.

Hluboko v noci zněly z kovárny údery kladiva. Toto byl spokojený. Zatímco si Mikael vyrazil do města, zvládl to nejtěžší – ořezat a opilovat naštípnuté kopyto, aniž by poškodil citlivé části. Bublinka poklidně spolupracovala.
Teď vytvářel speciální podkovu, která urychlí hojení rohoviny. Najednou nadskočil úlekem – někdo rozrazil vrata do kovárny.
Mikael.
„Semtu! Dejemje Ublinka?“
Toto bleskově odložil žhavé železo a posadil potácejícího se mládence na stoličku.
„Ty ses ale zřídil. Jak, když nemáš ani floka?“
„Kademieseůžejítbodnout! Simělpravdu!“ Vítězoslavně se zasmál. „Lidiměchtěj! Čilimimandolinu ajahrál!“
Nešikovně Tota objal.
„Těmilju!“ A usnul.
Toto ho zamyšleně uložil.
Průšvih nebo cesta z otroctví? Kdyby tak věděl!

"Sibylo, potřebuji tě na chvíli ve své pracovně. Mohla bys přijít prosím?" poprosil Albus Brumbál profesorku Sibylu Trelawneyovou. Ta požádala studenty, ať na ni v učebně počkají.

"Sibylo, že ty jsi pila?" zeptal se podezřívavě Brumbál.

"Jenom trošku whisky jsem si cucla," odpověděla profesorka Trelawneyová.

Na Brumbálův podezřívavý pohled odpověděla: "No, možná trochu víc jsem si ucucla."

Brumbál odvětil: "Severus si stěžoval, že ty tvoje opilecké písničky byly slyšet až ve sklepení."

"No dobrá! Vypila jsem půl lahve whisky," přiznala se profesorka Sibyla Trelawneyová.

"A proč, Sibylo?" zeptal se profesorky Brumbál.

"Potřebuji si něčím pročistit vnitřní oko," odpověděla profesorka Trelawneyová.

Ani jedno světlo. Jako bych probíhal labyrintem!

Vyšší i nižší důstojníci v polohách, co zcela jistě odporují fyzickým zákonům. Co do sebe, u všech svatých, lili, že se tak zřídili? Kapitán Kuchiki by to nikdy nedovolil!

Zkosili spoustu hollow, to se rozumí, že se oslavit musí, ale až takhle velkým flámem?

Světlo na konci tunelu! Místnost pro hodování! Další důstojníci s konzistencí třesoucího se želé, kloužou po podlaze. A uprostřed jídelního stolu… se zanpakuto líně opřenou o rameno… s pohrdavým úšklebkem a pokrčenou nohou…

„Podkapitáne Abaraii! Kde je velitel šesté divize?“

Mrk doleva, mrk doprava.

„Chlapi! Další bojovka! Najděte kapitána!“

Dobrý den, milí studenti, vítám vás opět v oddělení ptáků. Ulička hrabavých je momentálně uzavřena z důvodu rekonstrukce, navštívíme vedlejší uličku. Nachází se zde několik zachovalých exemplářů z řádů tučňáků.
Podívejte se na tyto vycpaniny. Samec tučňáka císařského a jeho mládě, kteří čekají na návrat samice z lovu.
Kýčovité, avšak pravdivé. Samice tučňáka císařského předá po nakladení vejce samci, který ho na svých nohou inkubuje ve speciálním kožním vaku. Samice poté vyrazí na lov. Vrací se zhruba za dva měsíce, kdy už je mládě vylíhnuté.
Ano, s trochou fantazie to lze považovat za velký flám. Jenomže tučňákům jde o přežití.

Manžel přijde v devět ráno domů z flámu. V kuchyni ho načapá manželka:
„Tak kdepak jsi byl celou noc, ty supermane?“
Manžel: „Byli jsme s kamarádama v hospodě.“
Manželka: „V hospodě zavírají o půlnoci, ty supermane.“
Manžel: „My jsme pak šli ještě do baru na sklenku.“
Manželka: “Nelži mi, ty supermane, v baru zavírají ve tři ráno.“
Manžel: „My jsme pak šli ještě do takovýho tanečního klubu.“
Manželka: „Aha, takže náš superman si užíval s ženskejma v bordelu!“
Manžel: „Ne! Jak bych mohl? Jsem ti věrný. A proč mi furt říkáš supermane?“
Manželka: „Protože ten taky nosil slipy na kalhotech!“

Gwen se hihňá naprostým nesmyslům a není to hihňavou vodou. Taky se kouká ke stropu, mává si před očima rukou a brouká: „Rozmarýna, rozmarýýýýna, roz-ma-rý-na.“
San si mě použila místo anglického výkladového slovníku, načež vyplivla několik středně vulgárních slov, hystericky se rozesmála a na plné pecky začala vykřikovat: „Já bych nikdy Padesát odstínů nečetla! Takovou urážku ti nezapomenu! A tohle je horší!“
A to z nás snese nejvíc.
A já se asi po osmé vracím ze záchoda, nebylo mi nic, je mi lépe, a uvažuji, jestli se FAKT můžu otrávit vodou.
My jsme tu My Immortal drinking game neměly hrát.

“Obklíčili nás a došly náboje. Má to, ale výhodu. Kam bodneš, bodneš nepřítele.”
“Jsi blázen, Crevane.”
“Učím se od nejlepších, velmistře. ” Ušklíbl jsem se,protáhl ramena,trochu to křuplo, a protočil dýky.
“Dnes je krásný den piknik, ale já bych radši večeři v kapitule.”
Odpověděl mi drsný smích. Usmál se i velmistr a ostatní rytíři. Když naděje umírá, je tu vždy černý humor. A když rytíř ztrácí naději, je tu jeho seržant.
Guiliom se ještě jednou zadíval to těch vážně nevážných ocelových očí a kývl.
“Dobře pánové, tohle bude dlouhý flám.”
S tím vyrazili.
A písek zas jednou zrudl krví.