DMD č. 3. pro 3. 4. 2024. Téma: Velký flám

Hlava mu třeštila jako blázen. A jak přicházel k sobě, objevoval nové zdroje bolesti po celém těle. Co tohle bylo za flám… Jeho vědomí plazící se z bezvědomí se zamračilo. V životě nebyl na skutečné pařbě. A slovo flám používala leda… babička!
Neville se pokusil vystřelit z lehu do sedu, ale zmohl se jen na mírné zvednutí horní části trupu. Naražená žebra ho dál nepustila.
„Neškubej sebou! Nechci ti způsobit žádný následky.“
Neville otočil hlavu. Ten člověk držel hůlku. Opravdu hodně blízko.
„Kdo… Kde?“
„Nevyděs se.“ To se lehko… „Rabastan Lestrange.“ Raddleův zeť! Do prdele… „A jsi v mém sklepě.“

Večírky u Tolkienů měly svoji atmosféru. Většina byli profesoři. Začínalo se kolem půl sedmé. Hosté si mezi sebou suše povídali u sherry. To trvalo do půlnoci, kdy kočáry odvezli všechny, kdo chtěli domů. Pak začala hrát taneční hudba a podávat se tvrdší alkohol. Pro ty, kdo se neudrželi na nohou, o druhé hodině přijela záchranka. Poté se alkohol začal míchat do pestrobarevných koktejlů, hudba zrychlila a nabyla na hlasitosti a hosté po parketách lítali v šíleném rytmu. O páté přijely máry pro ty, kdo už byli v bezvědomí. To, co se dělo pak, se popisovalo těžko. Pohřebák přijel před svítáním.

Nechal jsem Tondu se trochu vzpamatovat a úplně automaticky jsem začal analyzovat situaci kolem.
Tohle nebyla vražda v hádce, muselo to bejt plánovaný. Několik ran hasákem do zátylku, na obranu jistě nestihl ani pomyslet. A vybranej trezor…
Úplně mě to vtáhlo, jak za starejch časů. Ani jsem si nevšiml, že se u vchodu do dílny něco děje. Probralo mě, až když Tonda zděšeně hlesl: „Míla.“
Na policistovi visela dobře oblečená paní a vzlykala: „Říkal, že jde na pivo. Jen na jedno. A já mu ještě v duchu nadávala, co to je za velkej flám, že do rána ani nedorazil domů.“

"To ti byla pařba. Červenáček dorazil ve vínově rudém tričku. Jarka si povolil vázanku. Jindra si po třetí sklence citronády v Modrém životě vybarvil políčko žlutě, chápeš?! A tomuhle neuvěříš, Mirek přišel pozdě! Jen o dvě minuty, ale rozumíš..."
"A ty?" zeptala se Bětka a dál si nevzrušeně čistila nehty.
"No," zrozpačitěl Rychlonožka. Náhle jako by se zmenšil. "Já jim řekl, že jsme se zasnoubili. Vím, lhát se nemá, ale všichni byli tak drsní a já..."
Haha Bimbi si ani nevšimla, že se bodla nůžtičkami pod nehet. Najednou s ocelovou jistotou věděla, že s tímhle troubou chce zestárnout a umřít.

Drazí pokušitelé Sporotoči, Jeduzábel, Pochlívníku a Mrvosilo,

pojďme si něco povědět o vašich pacientech. Pro jednoduchost je budeme nazývat pouze podle vašich iniciál. Všichni čtyři bydlí ve stejném bytovém domě. Občas se potkávají - na chodbě či na schůzích Společenství vlastníků. Znají se však jen velmi málo.
Vy v nich ale musíte pomalu vybudovat pevné přesvědčení, že přesně ví, co jsou ti ostatní zač. Přesvědčení vybudované na promítání negativního stereotypu do živého člověka. Když třeba S, odjíždějící brzy ráno za zákazníkem, potká u výtahu J, ať si otráveně pomyslí něco nelichotivého o dnešní mládeži a jejích divokých večírcích.

Váš konzultant Zmarchrob

Bylo to jedno z těch probuzení, kdy je člověk v jednom okamžiku v limbu a v dalším zpět při plném vědomí. To bylo spodivem, protože Willi si dost přesně vybavoval množství tupláků prokládaných šnapsem, které včera vypil.

Spréva voněla vlhkostí a slabým pachem rybiny, z dálky zacinkala tramvaj. Potom Svatý Michal odbil čtyři údery.

V tu chvíli si teprve Willi uvědomil, že cestou domů usnul na lavičce. Posadil se tak rychle, že se mu zatočila hlava, ale plot z ostnatého drátu s poctivými betonovými sloupky zapuštěnými středem Fridrichstraße uviděl jasně.

Williho napadlo, že to včera bylo ještě divočejší, než myslel.

Někdo se dlouze opíral o zvonek. Ve tři ráno! Azirafal si naštvaně zavazoval pásek županu, když supěl ze schodů, aby nezvanému hostu otevřel. Odemkl, prudce zatáhl za dveře a zůstal stát jako opařený.
„Crowley?“
Futra držela démona s kravatou uvázanou okolo čela zhruba vertikálně.
„Azi!“ žoviálně vykřikl démon: „Přinesl jsem ti artefakt.“
O dva nereálné pohyby později byl Crowley ve stejné pozici, jen najednou brčkem srkal barevný obsah z poháru ozdobeného ovocem a paraplíčkem a před Azirafalem stál alabastrový čtenářský pultík včetně čtecí ručičky na řetízku.
Azirafal oněměl překvapením, pak si změřil Crowleyho pohledem: „Už zas jsi chlastal s Dionýsem?“

„Možná byste měl brzdit.“
Mistr Shi se na něj, respektive spíš někam za něj, podíval a zavrtěl hlavou s chapadly. Nejistou rukou zvedl sklenici a kopnul ji do sebe. „Dej si taky.“
„Na koho vlastně pijeme?“
„Na mistra Dralliga. Mimo jiné.“ Uzidor pozvedl obočí.
„Myslel jsem, že jste ho neměl rád?“
„Byl to břinkmozek.“ Mistr otevřel datapad. „Ale o šermu se s ním mluvit dalo. A nezasloužil si chcípnout rukou zasranýho klona.“ Oběma jim dolil.
„Na nejvyšší radu!“
Na datapadu se mezitím aktualizoval seznam jmen, byl zase o něco delší.
Jestli měli zvládnout zapít všechny mrtvé Jedie, chtělo to brzdu.

Vojín základní služby se vratkým krokem vracel z vycházky do kasáren.
„Jdete pozdě, vojíne,“ vyštěkl na něj dozorčí na bráně. „Jméno!“
„Du zpi va,“ ztěžklým hlasem odvětil tázaný.
„To vidím,“ zavrčel dozorčí. „Ale vaše jméno!“
Vojín se na něj upřeně zadíval, hluboce se zamyslel a zřetelně slabikoval: „Du zpi va.“
„Vidim, vole, ale jak se jmenuješ? Tvoje jméno, sakra!“
„Du. Zpi. Va,“ slabikoval vojín s nechápavým pohledem upřeným na dozorčího.
„Vodveďte někdo toho magora, ať už ho nevidim!“
Tady to teda museli pořádně rozjet, když se mě ten blb dokolečka ptá furt na jedno a to samý, dumal vojín Duzpiva.

1941, East End
Denní bombardování způsobilo, že londýňané ztráceli zábrany. Noční kluby rostly jeden vedle druhého, hlavně přístavní pajzly byly tak populární, že byly plné v podstatě od rána do rána. Jeden poplarský sklep se chlubil bezpečným prostorem i při příletu Fritzů, takže doslova přetékal těly nalepenými jedno na druhé.
Charles Whitman byl nejoblíbenějším hostem. Z nějakého důvodu byl inspektor vždycky při penězích.
S notnou dávkou ginu v krvi rozrazil dveře, které považoval za toaletu.
Ve tmě uviděl námořníky, jak se tisknou jeden k druhému.
"Ou, špatné dveře," zasmál se.
"Přeju rozkošný večer, pánové," smekl klobouk a zapálil si cigaretu.