DMD č. 3. pro 3. 4. 2024. Téma: Velký flám

Horká těla tanečnic ochlazoval vánek, rozpálené hodovníky zmrzlina.
"Co víc bychom si mohli přát?" položil Aulus Manlius Bacchus řečnickou otázku svým spoluhodovníkům.
Vskutku, coby?
Víno proudilo, mezi překrásně barevnými zdmi se nesl slaný pach gara a nízké stoly se skoro až k zemi prohýbaly pod exotickým ovocem, plameňáčími jazýčky, nadívanými plchy a jehněčími mozečky. Nebylo to jídlo pro hladové, ale nikdo v sále nikdy nehladověl.
"Ať žije Heliogabalus a jeho bůh!" pronesl Manlius přípitek směrem ke sluncem ozářené hlavě císaře.
"Co víc vám jen dát?" odpověděl mladý císař. "Co dát těm, kdo žili na růžích?"
Ze stropu spadly první plátky.

Ranní rosa zastudila. Kolík tvrdohlavě vyčuhoval ze země a kolem něj se povalovaly vyražené drny. Toporo od přeražené palice stálo opřené o vychlemtané sudy, zatímco hlavu od včerejška zkoumaly ryby v náhonu. Na hrázi ležel jeden z Kšandičkových a objímal nakřáplý džbán. Jelikož stan nebylo jak uchytit, Tom s Ibiškou se do plachty zabalili jako do peřiny a u nohou jim na hromadě stočených lan chrápal Kostka Troubil. Klapot mlýnského kola konečně dolehl i do stohu a vzbudil vladyku Benála. Benál vyklepal z klobouku myš, v kapse vesty našel koláč a zakousl se. Přípravy probíhaly znamenitě. Zítřejší narozeniny budou pověstné.

„'ej HumtaH 'ej DechtaH'Iwww…“ Chodbou se rozezněla ryčná klingonská píseň a vzápětí vpadl do dveří potácející se Sheldon s napůl svlečeným trikem. „'ej Doq SoDtaH…“
„Co to sakra-?“ vytřeštil oči Howard
„Ssssi myssslíte, že neumim ffflámovat!“ přejel Sheldon osazenstvo vyčítavým pohledem. „Pche! Sssem to roztočil!“
„Proházel jssssem všechny štítky v laborce! Podlepil děk-kanovi myš izolepou! Změnil mu všechny hesssla a nasstavil sssvahilštinu!“ hystericky se rozesmál. „Rozšrouboval jsssem Kripkemu židli! Nacpal mu pantofle do biohazardovýho kontejneru! Myším jsssem nasssypal kafe! Ssslepil dohromady-“
„Mamlas to je!“ vletěl do bytu zadýchaný Leonard. „Vleču ho až z univerzity… Ten pitomec sežral sekretářce rumový pralinky!“

V obchodě nikdo nebyl.
Dveře byly otevřené, klimatizace hučela na plno, ale za kasou prázdno. Vanessa vběhla dovnitř, srdce až v krku a hlavu plnou katastrof, dveře se za ní zabouchly, zvonek zařinčel…
Z podlahy se ozvalo zaskučení.
Nakoukla přes pult.
“Usnavi!” Ležel stočený na boku, oči zavřené. “Vydrž, zavolám doktora…”
“Pššt…”
Až teď si všimla kalendáře a zakroužkovaného data.
“Dones mi Tylenol a zázvorovou limonádu,” zašeptal Usnavi: “a všechno ti odkážu.”
“Tak snadno se bodegy nezbavíš.” Sebrala z police láhev a položila ji opatrně vedle něj. Stejně zakňučel.
“Možná by si měl zavřít. Na narozeniny ti to lidi odpustí.”

„Martina Miss?“
Vstávám z dřevěné bedny a rozhlédnu se zaprášenou místností, která tu supluje sborovnu. V prázdném okenním rámu se objeví umazaný obličej.
„No school tomorrow!“
Sláva! Jsem volná. Zavřu oči a nechám se unášet představami. Vyrazím si! Do města! Pořádně to rozjedu! Splním si nejdivočejší sny!
S vidinou párty jsem ochotna přinášet nejvyšší oběti. Sejít pár kilometrů z kopce. Čelit zdrcujícímu vedru, hadům, dorážejícím vesnickým psům i četným nabídkám k sňatku. Absolvovat šílenou cestu v nadoraz nacpaném autobuse, kde se, spolu s výhledy na prudký sráz lemující krajnici, zdarma podává vydýchaný vzduch.
Kathmandu.
Konečně!
Svatá trojice.
Jídlo, sprcha, postel!

Hluk z oslavy se nesl až do nemocničního křídla. Důvod lidského veselí byl zřejmý. Zahnali nepřítele, porazili vzbouřence v řadách vlastní armády. To si zasloužilo velký flám.
Neoslavovala pouze jedna dvojice. Závažnost jejich zranění jim nedovolila opustit nemocnici.
„Spíte, poručíku?“ Otázka Roye Mustanga byla tichá, nechtěl svou podřízenou budit.
„Ne, pane.“ Byla vzhůru, hlídala ho.
„Vyhráli jsme, ale ještě není po všem. Nebude, dokud se nezasadíme o obnovu Ishbalu. Zmařené životy z války nevrátíme, ale můžeme odčinit, co jsme spáchali. Napravím to, až se stanu Vůdcem.“ Zavřel slepé oči.
Poručík Hawkeye se usmála. Věděla, že to dokáže. Nezapochybovala, ani jedenkrát.

Kája už podesáté kroutil silvestrovskou noční směnu.
Jindy pohodová linka 93 přestala být pohodovou, když u nonstopu na Stírce nabral třicetičlennou partu zatoulaných Skotů, kteří se v úseku nebezpečného klesání na trojské trati začali za doprovodu národní hymny polévat pivem.
V naprosté inferno pak přešla u Karlových lázní, kde musel zastavit, neboť v kolejišti před ním nahý muž tančil tango s obří lahví šampaňského.
„Rozumím, pane řidiči, nemůžete pokračovat v jízdě,“ hovořil dispečer klidným hlasem. „Nedal by se pán přesvědčit, aby uvolnil cestu?“
„To nevím. Teď uvolnil něco docela jinýho a na tu flašku si sednul. Ježíši, já chci domů!“

Objednaly se všechny tři na jeden den. Maminka a dvě dospívající dcery. Každá se svým pejskem. Tři voříšci zaplnili salon. Bára, bílá se zvlněnou srstí připomínající bišonka, Kety, spíš delší než vyšší, se srstí černou a drsnou a Atrej zrzavý pejsek na vysokých nohách, s chloupky jemnými jak vata. Koukám na tu směsku a neubráním se otázce, jak k tak rozmanité smečce přišly. Paní se zasměje: „Kety s Atrejem jsou sourozenci z jednoho vrhu a Bára je jejich máma. Utekla nám když hárala a tohle je výsledek. Vypadá to, každé štěně má jiného tatínka. Musel to být fakt velkej flám.“

Když Lily Potterová podávala výpověď, měla velkou spoustu úžasných plánů. Toužila cestovat, objevovat nová místa, opět zabojovat v plavecké soutěži, přečíst všechny ty knížky, na které nikdy neměla čas.
Najít si chlapa.
Když se během půlnočního rozloučení v práci lízla šampusem a společně s Edwardem nastoupila k Siriusovi do auta, už na budoucnost nemyslela. Jakmile najeli na okruh, stiskla tlačítko pro stahování střechy, odepla si pás a vestoje na zadních sedačkách cítila, jak za ní vlasy povlávají jako vlajka svobody.
Na prázdném odpočívadle kouřila ubalenou cigaretu.
S hlavou na Edwardově klíně a Siriusovým smíchem v uších zjistila, že nikoho nehledá.

"Flám," poradil se Myšák s Wikipedií, "je mimo jiné vlastně Vlám."
"Takže Holanďan," řeklo Sovátko.
"Belgičan," mínil Myšák.
"Velký Holanďan," trvalo na svém Sovátko.
"Bludný Holanďan," vzdychl Myšák. "Jako Sováček."
"Sováček nebloudí, je na lovu jako správná sova."
"Mně se stýská," vzdychl Myšák. "Mám zahnízděný syndrom."
"Syndrom prázdného hnízda," opravilo ho Sovátko. "Velmi přeceňovaný. Ale jestli chceš, může tu být nové vejce natošup! Klidně zítra ráno!"
"Dotáhneš ho zase z flámu?" mračil se myšák.
"Jasně," smálo se Sovátko. "I s holandskou omáčkou! A pojmenujeme ho od B, když bude druhorozený!"
"Jsi krkavčí matka," zabručel Myšák.
Ale Sovátko už bylo pryč.