DMD č. 26. pro 26. 4. 2023. Téma: Čerstvě nařezané kočičky

Malé, heboučké šedé kuličky v dlani šimrají a hřejou, možná jsou to opravdická koťátka, která nikdy nevyrostou…
Koťátko!
…která nepotřebují jíst ani pít, která nikdy neonemocní a neumřou.
Jsi moje kočička.
Utrhly je s maminkou, když šly ze školky. Kočičky rostou na kraji silnice, hned za cedulí, kde končí ves a začíná rozbitý betonový chodník do údolí. Dají si je doma do vázy.
Neodmlouvej!
Kočičky v dlani nepláčou, bydlí v krabičce na stole, můžou celý den spát.
Jsi hrozná! Nebuď drzá!
Budou tam přeci bydlet navždycky. Nikdy se nerozpadnou, nikdo je nevyhodí, protože čas se zastavil.
Tohle - tě - MÁ - bolet!

James vešel do ložnice a nestačil se divit. Když odcházel, měli v pokoji bordel, ale takový běžný. Teď nebylo kam šlápnout, aby v cestě neleželo roztrhané oblečení, rozbité sklo, rozsápané závěsy od postele, třísky z rámů postelí, ze stolů a Merlin ví, co dalšího.

Na zbytcích jedné z postelí se spokojeně rozvaloval velký černý pes. "Tichošlape, co se tu stalo?"
Sirius se zvednul, přišel k Jamesovi, otřel se mu o nohy a zafuněl.
"Tichošlápku!"
Sirius se proměnil do své lidské podoby. "Ale... Někdo nám do pokoje pustil kotě."
"To byl dárek pro Evansovou... Co se mu stalo?"
"Nařezal jsem mu..."

Vítejte ve vědeckém okénku pro děti. Dnešní téma: péče o domácí mazlíčky.

Někteří z vás doma mají kočičku. Pokud ano, už vám někdo vysvětlil, co dělají vaši rodiče večer spolu v ložnici? Přesně tak, plánují převrat, a vy byste měli kontaktovat tajnou policii.
Ale zpět k mazlíčkům a rozmnožování.
Přišlo jaro, kočičky začínají rašit. Doporučujeme snížit počet koťátkových polypů na maximálně tři. Nebuďte sobečtí, naše útulky jsou už tak zaplavené a rozpočet na vodní pumpy je napnutý. Stačí vám jen ostré nůžky. Pokud to nejde, poproste rodiče o pomoc. Mají větší odolnost proti toxinům.

Toto bylo vědecké okénko pro děti.

V mém deníku toho je ještě mnoho. Mnoho zážitků, na které bych raději zapomněla. O ztracených slepicích, o kterých si všichni mysleli, že to byla kuna. O čerstvě nařezaných kočičkách, o kterých si už všichni nemysleli, že to byla kuna. O smutných očích králíků a mnoho dalších příběhů plných bolesti a utrpení. Psát o nich nemá cenu. Stejně by nikdo nepochopil. Lidé by mě akorát odsoudili. Řekli by, že ta holka je naprosto zvrácená. Nebo by jen otočili hlavou, dívali se na opačnou stranu a stejně by si mysleli své.
Ani já to nechápu. Zdravý člověk by to nikdy neudělal.

Přišla až před polednem. Dneska se neusmívala. Vlásky spletené do složitého copu, nažehlená stuha, bílé punčocháče.
Uprostřed předsíně obrátila kapsy. Drobky sladkého pečiva. Kousek skořápky červeného vejce. A květy. Umačkané, povadlé lístky zlatého deště. Pár kočiček. Modré kuličky modřenců. Zajímavý kamínek, broušené sklíčko. Duhový korálek. Plastovou figurku poníka z Kinder Surprise.
Důležitě vyskládala všechny poklady do písku, co byl včera pláž.
Uhladila pomuchlané okvětní plátky červeného tulipánu. Zelenou větvičkou vrby nakreslila pravoslavný kříž a položila žlutomodrý papírek.
„Byly jsme s tetou v kostele. Aby se uzdravili. Kristus vstal z mrtvých. Můžou i ostatní.“
Hrstičkou květů zasypala i mrtvou v kuchyni.

Profesor Pasr netrpělivě odsunul vázu s čerstvou kyticí a vysypal pytlík.
"Co to je?"
"Šutry," navrhl Pírko.
"Ohňové kameny," řekla Lea.
"Možná můžeš přeskočit první ročník," usmál se Michalec. "Dvacet šest ohňových kamenů. Nezabila jsi ho. Chtěl spálit sebe, tebe a všechno, co mu patřilo. Plamennou past by aktivovala i myš. Nebýt Filipův otec hned za ním..."
"Ale nakonec mi pomohl uniknout. Proč?"
"To se nikdy nedozvíme."
Lea přikývla.
Zívla.
Léčitelka ji objala kolem ramen.
"Čas se vrátit do postele."
"Po večeři?" navrhla Lea.

Filip se vysmrkal. Pírko popotáhl.
"Dojatí?"
"Jo," přiznal Filip.
"Alergie," zabručel Pírko. "Na tenhle jívovej sajrajt."

"Skvělá volba, pane. Nová várka, přímo z tiskárny."
Úslužný prodavač před něj vyskládal archy vonící tiskařskou barvou a čerstvým papírem. Zbytek pultu zabíral zrzavý kocour s natrženým uchem.
"Dejte mi tenhle, tenhle..." několikrát obrátil kartičku, "tuhle taky. Dvě krabičky nábojů do šestatřicítky a jednu do čtyřiačtyřicítky."
Zaváhal.
"A mohl byste mi půjčit pero?"
"Nemám, pane."
Pokrčil rameny a zaplatil svůj nákup. Sedl si hned u vchodu. Zapálil si doutník, vylovil tužku a začal psát.
Telegramy už dávno kontrolovali, listovní tajemství jim nic neříkalo. Mohl jen doufat, že oko, které nikdy nespí, nebude věnovat pozornost pohlednicím s koťaty popsaným dětským písmem.

Příjemně unavení po túře seděli na terase horského hotelu. Před sebou výhled do údolí, na stole zmrzlinové poháry s deštníčky a tenkými plátky čokolády nařezanými do tvaru kočičích jazýčků.
„Je tady přřekrrásně.“
„Jo, vybralas tu dovolenou vopravdu dobře.“
„Až je mi líto, že naše mudlovské prrázdniny pomalu končí. A ta cesta domů bude zase hrrozná,“ povzdechla si Olympa.
Hagrid se na svou ženu zadíval. „Holka, řek bych, že si kapku zapomněla, kdo sme. Dyť ze sebe nemusíme dělat mudly ouplně, ne? Prostě si pošlem sovu pro přenášedlo. Cestování bude vo hodně pohodlnější, a eště tady můžem zvostat vo den dýl.“

Jednou povídá strojvůdce pan Antoš Malé mašince, že čeká je důležitá jízda. Budou Velikonoce a z Nuselského nádraží pojedou v sobotu děti i dospělí ven z Prahy, aby natrhali kočičky.
Malá mašinka se těšila a opravdu, hned ráno bylo plné nástupiště a lidé se hrnuli do vagónků, že měla co dělat, aby všechny ty lidi dovezla.
Odpoledne byl v Pikovicích ten samý lomoz a Malá mašinka povídá: "A kde jsou ty kočičky, pro které lidi jeli? Nejsem si jistá, zda vystačím s uhlím, jestli povezu ještě větší náklad."
A pan Antoš ji pohladil a ubezpečil, že tyhle kočičky určitě doveze.

Kost z dánského žárového hrobu je poctivě rozřezaná na nejmenší sekvence DNA a belgičtí badatelé žasnou. Domestikovaná kočička, myšilovka a cestovatelka na drakarech byla přímou příbuznou micky z Kypru, jejíž stáří se datuje někam na devět tisíc před Kristem. Jak se ke skandinávským dobyvatelům dostaly? Těžko říct.
S jistotou lze ale říct, že právě díky nájezdníkům rozšířily se kočky po Evropě. Vikinkové, kromě jiného, nebyli vůbec hloupí a všimli si, že kde jsou kočky, tam zásoby z dobyvačného plenění vydrží o dost déle.
Kožená zbroj, měkká kožešina, lano i jídlo, to vše ochránilo požehnání od bohů a vtělení bohyně Freyi.