DMD č. 26. pro 26. 4. 2023. Téma: Čerstvě nařezané kočičky

Jarda Jedlička se svými téměř dvěma metry (a půldruhým metrákem) působil drsně, ovšem pod tvrdou slupkou se skrývala jemná duše, která vždy na začátku jara začala pučet stejně jako okolní rostlinstvo. S výpravčím Jindrou sdílel vášeň pro zahradničení, floristiku a květinovou výzdobu. (K některým nejmenovaným kolegům se doneslo, že existují ženy, kterým sám uvazoval svatební kytici, avšak takové zkazky byly Jardou okamžitě důrazně dementovány.)
Jednoho krásného dubnového rána předchozího roku, když se svou soupravou dorazil do smyčky Divoká Šárka, jeho srdce zaplesalo při pohledu na vrbu jívu. Zbytek směny na lince 26 kroužil Prahou s kočičkami zapíchnutými do předního spřáhla.

Moucha i kobylka,
mají pěkná křidýlka, křidýlka.
Na to aby běhal pavouček maličký,
postačí mu čtyři nožičky, nožičky.
Jen pojď ke mně malý šnečku,
ukaž se, co uděláš bez domečku, bez domečku.
Na kolik centimetrů do dálky
se dají natáhnout žížalky, žížalky?
Jak dlouho rybičky vydrží na vzduchu
a obejde se to bez puchu, bez puchu?
Když se žabka nafoukne, tak se nepotopí.
kdo to nevyzkoušel, nepochopí, nepochopí.
Myšička v kyblíčku pěkně plave,
dálkové plavání je zdravé, zdravé.
Ve váze čerstvě nařezaná kočička,
Ještě se jí pohupuje pacička, pacička.
Zvídavé děťátko, radost sama,
jen jestli se maminka dožije rána, rána.

„Ede? Susan říkala, že –“
Sirius otevřel dveře vyšetřovny 3 a spatřil velmi bizarní obraz.
Dvě dívky oděné do úsporného koženého oblečku a připoutané k sobě ocelovými želízky klečely na lůžku. Jejich vystrčená pozadí připomínala tělo Ježíše Krista předtím, než mu naložili kříž a nechali ho vystoupat na Golgotu.
„Myslel jsem, že by ses rád mrknul.“
„Jseš laskavej. Tenhle gluteus maximus je zralej na šití. Vás bičoval Indiana Jones?“
„Jones jo, ale Jackie. Náš klient.“
„Do píči, tohle je fakt nářez."
„Kolega chtěl říct, že švih mířil přes labia majora."
„Odhaduju to na tři stehy.“
„Cajk. Já tam stejně chtěla piercing.“

„Nechceš si trochu pospíšit?“ hartusil Ray na svého parťáka.
„Nač ten stres?“ podivil se.

Mezitím v nedaleké restauraci sedí u stolu dvě mladé ženy a nervózně hypnotizují dveře.
„Třeba si z nás jen vystřelili,“ ozve se první.
„Myslíš?“ povzdechne si druhá. „U Bodieho bych se nedivila ničemu, ale Doyle mi připadal takový docela odpovědný.“

Vtom se oba jmenovaní hrnou dovnitř. Bodie pochopitelně první a s tím nejoukouzlujícnějším úsměvem na celém světě.

„Bodie, Doyle, čekáme tady už skoro čtvrt hodiny,“
„Co si o nás myslíte? Zdrželi jsme se, uznávám. Ale jen proto, abychom vám mohli přinést růže. Jsou čerstvě nařezané, kočičky!“

Dot'iku našel spát v kontejneru v jednom z horních pater města.
Ne zrovna nejdůstojnější místo, ale Lefty neměl co mluvit. Hrabal se v něm taky. Nevěřili byste, co se dá ještě opravit, prodat, nebo sníst.
Kloni nejsou vybíraví.

Chvilku to trvalo, než si Dots zase zvyknul na lidi, ale Lefty vydržel. Tenhle život se líp snášel ve dvou.

“Žebráky nesnáším,” řekla žena v uniformě kadetky, jako by se omlouvala za dobročinnost: “ale když mají mazlíčka, tak se neudržím.”
Její společnice se znechuceně zašklebila. “Vždyť to vypadá jak krysa křížená s holubem.”
Lefty poškrábal svoji tooku za ušima: “Neposlouchej ji, Dot'ika.”

Zavedla ho do palácových zahrad. Zastavila se, a ukázala před sebe.
Na trávníku mezi rozkvetlými keři ležely tři právě zabité kočky. Udělalo se mu zle, když uviděl tu pestrou mozaiku nesouvisejících těl, hlav a končetin. Věděl, co to znamená, i když se s tím dosud nesetkal. Černá krvavá magie.
Usmála se na něj, jedovatější než kobra.
„Už tě nepotřebuju,“ oznámila mu. „Krále už dokážu uhlídat sama. Tvoje milovaná dcera se stane mým mazlíčkem, magickým zákuskem. Máš radost?“
Takže konec. Zapřel se, aby na sobě nedal nic znát. Tu radost jí neudělá.
Kristino! Kaitlyn!
Pohnula rukou.
V hlavě mu vzplálo peklo.

Nestávalo se často, že by Velká síň v Bradavicích praskala ve švech, vyjma zařazování a konce roku, ale dnešní večer byl čestnou výjimkou. Konala se hostina v předvečer Všech svatých. Stoly se prohýbaly pod spoustou lahůdek, zvláštností byly kartičky s názvy pokrmů.
„Psí uši, kočičí tlapky.“ Hermiona si polohlasně četla názvy. S každým dalším víc a víc bledla.
„Co teprve hadí ocásky?“ Ron si jich nabral na talíř vrchovaté množství.
„Kluci… není to z opravdových zvířat, že ne?“ potřebovala ujištění.
„Jasně, že je. Ty kočičí tlapičky jsou delikatesa. Zpracovávají je z čerstvě nařezaných kočiček.“
Hermiona udělala jedinou rozumnou věc. Omdlela.

Ustlal si v jiném pokoji, ložnici nechal té, která v ní noc co noc ležela jako bez života. Nedokázal vedle ní klidně spát. I tak mu do snů vstupovala představa, jak prorůstá kořeny a větvemi, jak se krev mění v mízu a on sám ve strom. Nevysvětlil jí to. Neptala se.
Pak chtěl jejich syn uříznout z její vrby pár větviček na pobožnost o Květné neděli a on jej zarazil s děsem v srdci. A promluvilo k němu to, co nazýval něhou a péčí, ale co ve skutečnosti byla láska.
Další ráno a všechna další rána se probouzel vedle ní.

Sedí naproti mě a vypráví.
Bezmyšlenkovitě dřevěným míchátkem proháním kávu v šálku a poslouchám příval slov promísených se slzami.
"... a on jí je odnes, všechny. Zrovna jsem je čerstvě nařezala do vázy..."
"Koho?" zeptám se udiveně. "Kočičky?"
"Kočičky?!? vyprskne málem lok latte mým směrem. "Tulipány, všechny."
A pak se začne smát.
Během poslouchání jsem na malé kousíčky nalámala nejen své, ale i její míchátko.
Na stole se začal odehrávat malý kočičí příběh.
Dokonale odvedl naši pozornost od nevěrného přítele.
Však co s chlapem, který neudrží kalhoty na místě - zapomenout, i s kytkama.
A my si zase dáme kafíčko ve Starbucksu.

Proutek jívy do pole,
i když už ani nevíš proč
a na trhy na náměstí
přijel letos kolotoč.

Moranu jsme vynesli
vítr už v uších nezebe,
jaro vneslo barvy do luk,
ptáci vzlétli do nebe.

Po zimně se vzbouzí země,
pryč je sněhu peřina,
kosi tě ráno zpěvem budí
a zvony letí do Říma.

A doma barvami svítí
vejce voskem malovaná,
co je do mísy na stole
vyskládala tvoje máma.

Pruty z vrby u rybníka
do pomlázky zamotané,
kdo zrána včas nevyrazí
ten koledu nedostane

Proutek jívy do pole,
to pro dobrou úrodu,
pár větévek do vázy
pro domácí pohodu.