DMD č. 26. pro 26. 4. 2023. Téma: Čerstvě nařezané kočičky

Blíží se Velikonoce. Svátek, který jako ženská nesnáším.

Ale, je to skvělý čas, jak zabavit mládě.

Vyrábět tematické věci, je přeci "zábavné" a jednoduché. Tudíž se mi všude válí vajíčka, kuřata, králíci a všelijaké barevné výtvory.

Konečně vylezlo sluníčko a my můžeme ven.

"Princezno, já ti něco ukážu."
Klekám si k okraji chodníku, který je nad srázem do vlakových kolejí.
"Dívej tohle jsou kočičky."
Mládě se tváří divně.
"Téhle kytce se říká kočičky. Sáhni je to jemné jako kožíšek."
Nejistě se dotýká prstíkem a její obličej se najednou rozzářil, tím nádherným úsměvem.

Mezi výtvory na stole, přibyly čerstvě nařezané kočičky.

Pohled na Izzyho, který ve tři ráno sedí v lodní kuchyni a pomalu hladí vrnícího černého kocoura, byl naprosto šokující.
Frenchie vykulil oči a potom se zašklebil.
"Ty máš to ďábelské zvíře rád!"
Izzy vyskočil od stolu.
"Co tady sakra chceš?!"
"Nemůžu spát," odpověděl Frenchie.
"To jsme dva," přiznal Izzy nečekaně.
"Proto se tu mazlíš s kočkou? Prý je to uklidňující. I když mě kočky spíš děsí."
"Ježíši, kurva, nemazlím se tu s tou zatracenou kočkou! Je mi ukradená! Zítra řeknu tomu nanicovatému kuchaři, ať ji naporcuje do karbanátků! Čerstvé kočičí karbanátky jsou nejlepší!"
Izzyho maniakální výlev Frenchieho jen rozesmál.

Co teď?
Ellie přemýšlela jen chvíli.
Přistoupila k dalšímu oknu. Kdysi čerstvě nařezané kočičky ve váze již dávno uschly. Více skrývala záclona.
Další okno, další místnost, další nepořádek.
Tady již dlouho nikdo nebyl.
Co se tady kruci stalo?
Musím zjistit co.
A sama.
A tohle mi pomůže – pootevřené okénko na WC.
Pod ním schůdky. Paráda.
Zručně se protáhla dovnitř. Otevřela dveře a zděsila se. Všude rozházené věci, otevřené skříně, šuplíky. Tady někdo něco hledal. Ale co?

A hlavně, je tohle místo, kde žila zavražděná?
Sáhla po láhvi Sprite. Odhadla, kde by tak mohl být otisk palce. Přiložila pásku.
Je tam!

Na jaře vždycky vcházela dovnitř s větvičkami kočiček v náručí. Trhala je na staré jívě u potoka a přinášela do domu. Jako kdyby se s jejím příchodem místnost rozsvítila.

Pak navždy odešla. Pohřbili ji na místním hřbitově a se smutkem v srdci se s ní rozloučili.
V domě od té doby vládlo šero. Nebylo nikoho, kdo by nosil na jaře větve jívy a vnášel tak do domu jarní svěžest.

Na nějaký čas dům opustili. Když se příští jaro vrátili, stalo se něco nečekaného. Jakmile otevřeli dveře, místnost zářila zvláštním světlem a na stole stála váza plná čerstvých proutků s kočičkami.

Po dvou, třech krocích pozná, že je to sen, sen jen pro ni. Písek pod tlapkami je měkký, podvečerní paprsky jí prohřívájí srst. Ve vzduchu jsou cítit pomeranče, mořská sůl a závan čerstvé krve. Na pahorku, ke kterému kráčí, se proti slunci zvedá strom. Je obsypaný jejími dětmi, dosud jsou slepé a holé, bezpečně sevřené v poupatech.
Když usedne k teplému kmeni, sedí vedle ní i on, nádherný černý kocour s hvězdami v očích. Beze slova se o sebe opírají a čekají, až děti s tichým lupnutím dozrají a začnou se pomalu snášet k zemi. Chytají je do měkkých tlapek.

"Představ si, Danieli, že moji primáni přišli na to, že i učitel se učí," oznámil Marek P. cestou do kabinetu za sbírkami.
Daniel von Drak se usmál. "To je pravda. Já jsem například zjistil, že všechno to harampádí okolo nejsou exponáty, ale muzejní předměty. Exponáty to budou, pokud ho vystavíme. Jestli to platí i v případě výuky, ale nevím."
"No... Poplašňáka si na výstavě představit nedokážu," otřásl se Marek.
Daniel se ušklíbl. On si to naopak představil velmi živě.
"A Danieli? Tyhle kočičky jsou co?" zeptal se Marek po chvíli mlčení.
"Čerstvě nařezané kočičky z roku 1942. Přinesl je Vraspír."

"Ahoj holky, tak jsem tady", zahlaholila máma mezi dveřmi a sundávala si v předsíni kabát.
"Babička", vykřikla malá Lucka a rozběhla se k ní. "Jé, babi, co to máš?", zeptala se.
"To jsou čerstvě nařezané kočičky, ty vezmeme v neděli do kostela", vysvětlovala babička vnučce, když dávala kočičky do vázy. Pak se obrátila k dceři: "ukážeš mi ty šaty, které jsi si koupila?"
"Pojď do ložnice, ukážu ti je", řekla jí dcera. Malá Lucka v kuchyni osaměla. Kočičky se jí moc líbily. Byly heboučké a tak je začala jednu po druhé otrhávat, až tam nezbyla žádná. Lucka byla moc spokojená.

Jívové větvičky,
stříbrné kočičky,
zvěstují, že led už puká,
paprsek na okno ťuká.
Sice se ještě snad
své vlády nechce vzdát
nad zemí Morana stará,
brzy však zahyne,
po vodě odplyne,
pak už se dočkáme jara.

Stříbrné kočičky
na první včeličky
čekají každého léta,
když skřivan k obloze vzlétá.
Ať se jim v předjaří
na pár dní zadaří,
nyní, když závěje tají,
možná, že brzy zas
načas se vrátí mráz,
ještě se dost načekají.

Jen trochu větviček,
stříbrných kočiček
pro sebe si natrháme,
ať doma kus jara máme.
Možná do duše zas
vrátí se slunce jas,
potom se jara dočkáme.

V hlavě to hučí jako v roji včel. Takhle zní bolest?

Spočítal někdo, jak hluboké může být prázdno? Zející díra, ta obrazná v hrudi, kde sídlí lidské srdce. Propastná jako Mariánský příkop.

Jak tmavá je černočerná tma? Má černá ještě černé odstíny? A je vidět?

Co emoce? Když jsou rozvířené. Točí se v kruhu, nebo plují okolo jako na vlnách? Pučí jako čerstvě nařezané kočičky ve váze s vodou? Nemá být zármutek tichý?

Nikdy je neskutečně definitivní slovo. Nepokračuje. Nemá budoucnost. Bolí. Jako odchod blízkého člověka. Protože za posledním sbohem se v černé tmě a prázdnu skrývá to konečné nikdy.

„Tohle je hodně blbý nápad.”
Severus zíral na Vrbu mlátičku. Byl.
„Tohle je hodně debilní nápad.”
To jo.
„Tohle je přímo nebelvírský nápad!”
Podíval se na Huberta. „Jestli mi nechceš pomoct, tak nemusíš.”
„To jsem neřekl. Ale je to pitomý nápad.”
„Když je naložíme do alkoholu čerstvě nařezané, bude z toho skvělá tinktura.”
Ale z nás bude sekaná! Pokousaná sekaná!”
Prohlédl si chundelaté kuličky nevinně sedící na pružných proutcích. „Nemyslím, že mají zuby.”
„Ale víš to jistě? Je to mlátička!”
„Bude to v pohodě.”
„Proč musí být Herold zrovna teď v Prčicích.”
„Teď ti chybí?”
„Šílenec by se nám hodil!”