DMD č. 6. pro 6. 4. 2022. Téma: Červík na dubu

Bylo-li lze vyhnout se nejzlejšímu dobrodružství svého života, náhoda tomu nechtěla. Ráno po bujaré smuteční slavnosti, v níž Vilém stržen nakažlivým veselím pozůstalých pojedl a popil krapet bezuzdně, se na svém pracovišti, totiž odboru dobro bobříků, dozvěděl, že matka, Úřad dopravní gramotnosti kandidátů nebe, vyhlásila další ze dnů potravinové soběstačnosti: k obědu podávána polévka z dubové kůry.
„Aspoň se nemusíme bát požahané tlamy,“ podotkl kolega od zlo potkanů, narážeje na vyhlášený kopřivový nákyp.
„Určitě mi nezaskočí,“ připustil Vilém, „ale plavou mi tam červi.“
Zvedli se, žaludek i Vilém, skoro současně.
„Jeden šetří přírodu,“ zhodnotila dílo nadřízená, „a ty tady zvracíš.“

Když byl Haman pozván ke králi na hostinu, jeho sebevědomí se vypínalo téměř až k nebesům. Upevnil své postavení. Cítil se silný jako statný, mohutný dub. Taková čest! Radost se mu linula z nitra širokým úsměvem.

Náhle jako by mu zaskočilo.

"Je to vůbec možné?" nevěřil svým očím. "Ta drzost! Ten nevýznamný Žid mne ignoruje. Vůbec nemíní povstat. Ten bídný červ se přede mnou netřese!" Vztek v mžiku pohltil spokojenost. Nesnesl pomyšlení na toho, který ho tak urazil. Nenávist si zamnula ruce.

"Počkej, za to zaplatíš!" Myšlenka na pomstu rozpouštěla trpkost na dně ješitného srdce. "Nechám tě pověsit na kůl."

Stojím před kopcem a těším se na výšlap. Pak se odhodlaně odrazím a šplhám nahoru. Uprostřed úbočí však najednou slyším ženský, zadýchaný jekot: „Pomóóóc!!!! Medvjééééééééééd!!!“

Za chvíli se seznámím s původcem toho nešťastného volání o holý život, když se málem srazím s korpulentní paní, která skáče jako kamzík zatáčka nezatáčka, houští nehouští a valí se dolů jako nezadržitelná lavina. „Medvjééééééd!!!“ zní ještě nějaký čas ozvěna už znatelně níže po svahu.

Nahoře na zalesněném vrcholu sice žádného medvěda nepotkám, zato na košatém stromě visí muž svíjející se jako červ na udici a vyhrkne na mě: „Je tam ještě? Můžu už slézt?“

My čekali jsme ítýho, a zatím přišli vetřelci.
Jak zmerčili uvítací výbor i davy kolem, přetransformovali do lidské podoby, což jsme interpretovali jako velkolepé meziplanetární gesto. Imidž vyspělé pokrokové civilizace se zhroutila prakticky vzápětí, alebrž si ponechali svůj žraločí chrup a žravost. Ze stadionu se nás zachránila hrstka, jenže výpovědi očitých svědků shledány nevěrohodnými: dokud tě nesežerou, byly propagandou.
„Tobě už z věčné manipulace hrabe! Nejenže žádný UFO neexistuje, ale už vůbec ne agresivní!“
„Tati, takže se mnou neutečeš do hor?“
K otcově cti musím přiznat, že ač palice dubová, když mu alien ukousl ruku, červík pochybností v něm zahlodal.

Sáně jakoby bylo tesaný z dubovýho dřeva. Motorické milníky překonával s vytrvalou urputností. Pak začal přemýšlet. Jednu chvíli funguje na myšlenku a vzápětí mám pocit, že mluvím do... no do do dubu.

Bž naopak nepřemýšlí vůbec. Pud sebezáchovy se blíží nule. Že nemá strkat prsty do klece, vysvětlily zelený stíhačky Sáněti jednou. Bž to do minuty zkusí znova. Pozornost hlístice. Nevydrží na jednom místě. Kroutí se jako žížala.

Vzájemná interakce dlouho působila jednostranně. Sáně svou hmotou Bž jednoduše převálcovalo. Teď se začínají síly vyrovnávat. Jako píďala se Bž sápe po zádech Sáněti. Ručky šmátralky chňápou po vlasech.
Začíná být veselo.

,,Žeň ho!" Zařval z plných plic kapitán.
,,Uháním nadoraz, pane!" Pilot mávl rukou. Pokusil se řídící páku posunout za hranici možností.
Malý stíhač se vzdaloval. V zoufalé snaze uprchnout kličkoval. Nalézal cesty tam, kde by je i zkušené oko přehlédlo. Napětí houstlo. Kov sténal a skřípal. Mechanik v podpalubí samou nervozitou ohlodával hasák.
,,Zaměřit! Pal!" Kapitán si byl jistý.
,,Pálím!" Pilot odjistil pojistku.
Náhle však záludný stíhač znovu změnil směr. Prudký obrat! Loď pronásledovatelů se pokusila o totéž, když se kdesi vzadu cosi utrhlo. Došlo k havárii.
Kapitán otevřel poklop a pohlédl do koruny zdevastovaného dubu.
,,Červík, zdá se, přistál."

„Se… dí… čer… vík… na dubu…“

„Šmarjá, Josef, z tebe to leze, jak z toho tvýho táty! Neumíš číst pořádně?“

Chlapec se zatvářil uraženě. „Já se tu hloupou básničku nechci učit.“

„Budeš muset, mladej, když už tě do tý školy posíláme.“

Matka Škopková si založila ruce v bok. „Čti! A pořádně, povídám!“

„Se… dí… čer… vík… na dubu…“

„Dej to sem!“

Kriticky prohlédla přečárané části textu. Nebylo divu, že červík byl ve skutečnosti liška, a to ještě pod dubem. Otočila na poslední stranu. „Škopková,“ hlesla a pak se rozkřikla: „Blaženo! To sis musela ve škole čmárat do učebnic?“

„Já nevim, mami, asi jo.“

Plesk!

Copak jí netopýr?
Ovoce (takoví u nás nežijou), drobné živočichy (tihle taky ne), tři druhy olizují krev (u nás nežijou a krev nesajou, vy hlavy dubové!), a pochopitelně v neposlední řadě hmyz (ti u nás žijí, to byste neřekli, že?). Všechny možné druhy (hmyzu).
Bicas domutoval a někde se nakazil hudebním sluchem. Budčižel má stále nejradši tučné pavouky, přesně jako já.
Doufal jsem, že ho přeučím na zophobáky. Jsou chutnější a tučnější než moučňáci a rezouni se po nich obvykle můžou utlouct.
Mám vytříbený vkus. Pavouk je pavouk.
Bicase zophobáci taky netankujou!
Věřili byste, že mám takovou smůlu na spolubydliče?

"Flerove, k palbě připravit!" zavelel Niels Bohr. "Neonem do americia - tři, dva, jedna... pal! Je tam! A bude můj!"
"Těžko, kolego!" zahlodal červík závisti v Ottovi Hahnovi. "Ghiorso, dusíkem do kalifornia! Je tam! A bude můj!"
"Nechápu je," zvedla oči Lisa Meitnerová. "Stejně ten prvek vydrží nejvýš třicet dva hodin."
"Pořád víc, než ten váš," rýpla si Marie Curie.
"Bledá závist, madam. Jméno Joliotium se neujalo! Vaše rodinka ostrouhala."
"Transfermium," pronesl Fermi, "ten název by mu mohlo zůstat."
"Dal bych přednost neutrálnímu označení," pronesl Rutherford. "Co prostě stopětka - unilpentium?"
"Tak prý Dubnium!" zahlásil Seaborg. "Na počest všech vašich dubových palic!"

Pan Tulipán seděl na chladném, černém písku, a vstřebával to množství životů, které mu Smrť nechal proběhnout před očima.

Vzhlédl k obloze poseté démanty hvězd. Bylo jich víc než životů, které on sám zkrátil? Nebo alespoň stejně?

Smrť mu slíbil k litování všechen čas světa, ale on už si nebyl jistý, že to bude stačit. Z jeho zarudlých očí skanuly dvě malé slzy, ale do černého písku nedopadly. Slily se v jedinou, ohromnou kapku, která celý prostor složila jakoby do sebe...

...a v tu chvíli se z vajíčka, šikovně umístěného v malé prasklince v dubové desce tiskařského lisu, vylíhla larvička.