Historie

U Zlatého půllitru vídal jsem ho vysedávat často. Ten starý nestor rozprávěl s každým, kdo měl o to zájem, a vizáž laskavého dědečka byla mnohým matoucí. S epikurejským požitkem mizelo v něm jedno chmelené za druhým, mládí postupně všeckno odpadalo, zatímco on si nad ránem vyšel z Vinohrad procházkou na domovský Smíchov a v Chaloupce si dal černou kávu.
Kdo vydržel s ním až do rána, ten směl mu potykati. Sám jsem z té malé hrstky, která říkati mu mohla "Jakube", ale vykání dlouho se mi ještě válelo po jazyku.
Copak lze tykati tomu, kdo tak nádherně vzpomínal Beneše Třebízského?

„Slyšeli jste taky to vytí?“ pronesl potemnělým hustým lesem zatajeně Rosťa a stisknul zuby i pažbu pušky. „Svobodníku Hanáku, bojíte se snad pár hladovejch vlků?!“ otočil se k němu zamračeně kníratý poručík Kůra, velitel roty.
„Niebojí, šak my sma hladnejšie ako niejaký tý vlci,“ rozhrnul řady a předstoupil před lehce zsinalého kamaráda granátník Račiak.
„Pane, signál!“ ozvalo se opodál.
„Šššt! Neslyším!“
Noc protlo slabé soví zahoukání, …a pak znovu.
„Máte pravdu vojáku, …tím pádem jsou rudoarmějci dost podnapití na to, abychom si nádraží vzali silou!“ poručík odjistil zbraň: „A chlapci – dejte do toho všechno, bude to náš…
…Poslední Vlak Domů, “

Je mu deset a je doma úplně sám. Maminka musela do transportu. Jeho k sobě nikdo nechtěl a on nechtěl s ní do Terezína. Nemusel, táta není žid.
Všichni kamarádi, kteří šli, jsou pryč. Asi jsou mrtví. Stejně jako babička s dědou. Tátu nepustili z vězení, kam je oba zavřeli, když se pokusili odjet vlakem do Turecka. Uvidí někdy Turecko? A uvidí ještě někdy tátu? Byl s ním ve vězení tři neděle. Nikdy nezapomene, co tam viděl! Ale pak ho vrátili k mamince. Měl štěstí.
Bude ho mít i zítra?
Nepřijde si pro něho zítra gestapo?
A co bude jíst?

Podloubí na náměstí nabízelo útěšný stín. Kuchařce chyběl krok do lezky ke dvorku a kuchyni, když se otevřely domovní dveře.
"Margo, pěkný den!"
"Dobrá paní," sklonila se a přikrčila kolena, "požehnejte, prosím."
"To nechejme na jindy, až přijdeš do našeho domu," odvětila bystře starší žena a podezíravě přimhouřila oči.
"Co je to?"
"Paní, já..."
"Patnáct let jsem nepozřela maso, ale rozum jsem neztratila. Říkáš, že Domenge poručila o postu na stůl drůbež?"
"Ne tak docela..."
"Margo!"
"Je to volavka, paní," pípla kuchařka, ale myšlenkou na svou velitelku sebrala síly.
"Být mnich, řeknu, že co mi prodal rybář, je zaručeně rybou."

"... no a když mu bylo jasné, že žádnou francouzskou loď nedostihne, rozhodl se využít lsti," vyprávěl lord Dundas.

"Ano, starý Edgecombe byl vždycky lišák. Co tedy učinil?" ptal se lord Jervis.

"Tak to si poslechněte. Vyvěsil na stěžeň své Heron americkou vlajku a také, jen si to představte, převlékl prvního důstojníka za ženu!" chechtal se Dundas.

"A zajal tedy náš dobrý kapitán Edgecombe nějakou loď?" naléhal lord Jervis.

"No tu první jen pokropili salvou z mušket, ale nakonec měl úspěch. První škuner, který na to naletěl, jen pokropili salvou z mušket. Ale pak zajali Matilde, která má, považte, 16 děl!"

Ráno, když se hlásila na tuhle operaci, to vypadalo jako dobrý nápad. Teď už ne. Teď byla sama v temné uličce, beze zbraně, jen s mikrorádiem v uchu.
Kráčela dál. Hezky pomalu. Kdyby tu útočník byl, nesměla ho vyplašit. Za ní se ozvaly kroky. Má se ohlédnout? Proti svojí vůli zrychlila. Kroky za ní také.
Rádio zapraskalo.
"Dej pozor, je za tebou!" slyšela hlídkujícího policistu. Snažila se nepanikařit. Je policistka, je statečná, je...
Ulička se stáčela k úzkému podchodu. Pokud půjde dál, ocitne se v pasti - naláká ale útočníka. O to přeci jde. Neuvažovala nad dalším. Je policistka, je statečná.

„První žena, která jako pasažérka přeletěla průliv La Manche, byla Eleanor Tree… Trey…“
„Trehawke Davies. To je těžké jméno, nic si z toho nedělej. Pokračuj.“
„Byla taky první žena, která v letadle dělala přemety.“
„To teda nedělala!“
„Jo-jo!“
„Ticho! Dál.“
„První pilotka, která přeletěla La Manche, se jmenovala Harriet Quimby. Byla první žena s pilotovací licencí v Americe.“
„Pilotní licencí. Děti, napište si to slovo. P-I-L-O-T-N-Í. Děkuju, Maisie, za krásné shrnutí, můžeš se posadit.“
Mourovatá kočka naslouchající zpod okna malotřídky nespokojeně šlehla ocasem. Samá Harriet, samá Eleanor… Jenom na Mademoiselle Fifi si historie nepamatuje!

Historie je krutá. Krutější než lidská paměť. Je obrovská, ale přetrvává jenom ve střípkách, které se málokdy uchovají a ovlivňují naše teď.
Někdy se najdou tací, kteří rádi připomínají hrdiny málo známé, ale většinou jsou téměř bez výjimky všichni odsouzeni k zapomnění.
Koho by dnes zajímal docent Vojtěch Volavka. Nepřinesl pohledu na dějiny nic zásadního. Prosazoval studium dějin umění oproštěného od emocí, chtěl vidět umění bez estetického subjektivismu. Naprosto zbytečná slepá cesta.
Že byl hrdina a odmítl se za války rozvést s židovskou manželkou, čímž jí zachránil život? Že byla Hana Volavková mnoho let ředitelkou Židovského muzea?
A co jako?

Říká se, že Američané jsou naivní a dětinští a mají hlavu v oblacích. Může to však být i kreativní hlava. Třeba v roce 1944 se vojákům vyslaným na pacifický ostrov Peleliu, kteří zůstali bez zásobování, tolik stýskalo po zmrzlině, že přešli k drastickým metodám. Pomocí několika leteckých inženýrů připojili pod špičky křídel letadel plechové nádrže od nábojů s kondenzovaným mlékem a ponořili do každé z nich míchací hřídel poháněný větrem pomocí vrtule. Pro dosažení potřebného chladu muselo letadlo vystoupat do výšky deseti kilometrů nad mořem. Každé takové letadlo mohlo vyrobit až sto porcí zmrzliny za den. Morálka se podstatně zlepšila.

Joseph Michel si z konvice na kamnech nalil plný hrnek kávy.
Venku se protáhl s melodickým zíváním, poslouchaje, jak mu klouby spokojeně lupají. Posadil se na lavičku a natáhl nohy.
Byl červen, noc byla chladná, ale sluníčko ukazovalo svou sílu.
Popíjel hořkou tekutinu, zaposlouchal se do zpěvu ptáků a pozoroval obláčky plující modří.
Vypadalo to na krásný den. Dneska nebude nic dělat.
Pohodlně se opřel a podle svého zvyku myslel na ptáky, motýly a včely.
"Hoří!" ozvalo se z dílny.
Putain. Odložil hrnek a sebral vědro.
Při pohledu na čerstvé archy novinového papíru létající kouřem dostal Joseph Michel Montgolfier nápad.