Historie

Přirovnání k čarodějkám jí bylo zhola směšné, i když výjimečně dobrá paměť jí někdy podrážela nohy.
Magie, kterou zpívala její duše, se snovala z nití, barev, rytmu a vzorů, z plátna, pásků a výšivek.
Voskově hladký strakatý člunek po jeho babičce byl první dárek, který kdy od Izarna dostala.
První vlasové trhlinky si všimla, když děti odrostly.
Vždy blízko k srdci, byl první a jednou z mála věcí, které vzala s sebou, když dala Mirapeis sbohem.
Půl století od mládí, patnáct let v horách za všeho počasí si vybralo svou daň. Vrásčité ruce sevřely sluncem vyhřáté zlomky rohoviny.
Neplakala často.

"Odbila desátá hodina,
chval každý duch Hospodina
i Ježíše, jeho syna!"

No jo, porád.

"Milující pod podloubím
z objetí se vytrhněte,
neslyšíte, kterak troubím?"

I slyšíme, slyšíme, přeslechnouti to nelze!

"Odbila jedenáctá hodina..."

Neříkej.

"...Vláda duchů nyní kvete,
stín jak v přeletu stín stíhá,
z hřbitova sem tancujete!"

Nic netancujeme. Spát chceme!

"Odbila dvanáctá hodina...
...Kdo teď ještě bdíti může-"

No kdopak asi!

"Dlažbu jen má noha šlape,
každý chrápe –
chrupnu též si, prominete..."

Chvála pánu! Promineme!

"Odbila druhá hodina..."

*Zvuky potyčky*

"Mlčet budeš, ponocný zlotřilý, sic roh tvůj ti na dva kusy zlomím a do zadnice tvé je narvu!"

Guillaumovi trvalo, než se v šeru obchodu rozkoukal. Pak rozpoznal sbírku pokrouceného alchymistického skla.
Ze stropu visel vycpaný ještěr. Lékárník byl tradicionalista. Stěny byly obložené policemi s lékovkami. Popisky v šeru nemohl přečíst.
"Trápí tě zuby?" ozval se lékárník s brýlemi na nose.
"Zuby?"
"Zkoumáš lístky řeřišnice, jehož květy, jsouce podobné zubům, k jejich léčbě se užiti dají," odcitoval učenec.
"Cože?"
"Bůh zařídil přírodu tak, aby podoba rostlin lékařům ukazovala, co se jimi dá léčit. Galén a Dioscorides se na tom shodují."
"Ne, zuby mě nebolí."
"Co tedy sháníš?"
Guillaume ostýchavě ukázal na jednorožčí roh.
"Aha. Půl lotu v prášku?"

V parčíku stojí bronzový rudoarmějec. V pravici kulomet, levici napřaženou k výloze hodinářství: "Davaj časy!"

Lojza se vyučil horníkem, ale pod zemí se cítí jako v kobce. Ostatně i nad zemí: jeho snem je stát se mořeplavcem: jen on, nekonečný oceán, nekonečná svoboda. Jenomže se píše rok třiapadesát a z moře může mít leda slanečka v šedé konzervě.

Každý den se Davajčasy na Lojzu šklebí, každý den se sápe po něčem, co by mělo patřit Lojzovi. A nepatří.

Jedné noci mu Lojza tu nenasytnou pazouru urazí: trocha dynamitu bude stačit.

Pomník přijde o kus rohu.
Lojza o pět let svobody.

Začátky hnutí kibuců byly docela těžké. Lidé přijížděli do země vesměs nelegálně, skoro neměli majetek, a navíc museli stavět vesnice na neobydlených místech buď mezi bažinami, nebo na poušti. Museli proto spoléhat na financování ze zahraničí od jiných židovských obcí. Ty však spoustu věcí odmítaly platit, jelikož byly silně věřící a dbaly na dodržování přísných náboženských pravidel. Například chov prasat. Kibucníci tedy museli být kreativní. Občas chovali zebry, nízké hovězí, bílé maso nebo německé ovce. Ti méně kreativní to označovali jako jinou věc (nepodstatné výdaje). I to občas procházelo. Jak říkal dědeček, i prase ubité o roh synagogy je košer.

Linda Burfield Hazzard nikdy doktorát nezískala. Nicméně se jí říkalo „doktorka hladovění“. Propagovala totiž radikální odvykací kúru. Lidi ve své péči se snažila odnaučit jíst. Léčila lidi hladověním. To doprovázela sérii klystýrů pro úplné vyprázdnění trávicího traktu. Výsledkem této činnosti bylo její odsouzení ke dvaceti letům nucených prací za neúmyslné zabití nejméně patnácti lidí v tom, čemu říkala klinika, v americkém Seattlu. Z trestu si odpykala pouhé dva roky, po čemž byla podmínečně propuštěna. Byla jí posléze udělena plná milost pod podmínkou, že se přestěhuje na Nový Zéland. Nakonec zemřela v sedmdesáti letech vlivem vlastních „léčivých“ metod. Vyhladověla k smrti.

Potřít ohněm a mečem, pro jistotu opakovaně.
Vytlačit jejich myšlenky z normálu, očernit, umenšit, zjednodušit na úroveň anekdoty.
Sebrat jim doslovně i přeneseně půdu pod nohama a střechu nad hlavou.
Napodobit jejich způsob v obálce správné víry a prodat týmž lidem dvakrát lépe.
Spolehnout se na "tak to bývalo vždycky" a přitom tradici vykořenit.
Vytlačit je do hor, za hory, do zapomnění.
Na zápraží čeká jiná válka. Podružné potíže ať už máme z krku.

Podařilo se. Poslední zmínky o skrytých skupinkách postupně řídnou až k popleteným jednotlivcům ztraceným v čase.
Trvalo to déle, než zamýšleli.

Dřevo, kámen a krajina nezapomínají.

Paní Johanna zvykla si cestu do Pasek ke švagrové krátit přes podhorské pastviny. Zprvu nebyla si jistá, ale Petr ji opakovaně ujišťoval, že kravky jsou stvoření mírná, bez sklonům ke lsti.
Jednoho dne se, už na dohled dvojvěží bílého kostela, otočila i uviděla mohutné zvíře, jak kopytem nabírá. Leknutím košík s vejci zahodila a přidala do kroku. Sukně nabrala a nakonec přes ohradu musela nedůstojně skočit.
"Kráva," ulevila si a jala se oprašovat.
Petr snažil se nesmát a důstojnost její neponižoval.
Zařídil, aby sedlák býkovi raději rohy ulámal, aby paní jeho nemusela se báti.
Příhodu humornou nakonec spisovatelka vydala časopisecky.

Jeho Veličenstvo bolel žaludek. Pár týdnů tyto pocity nelibosti skrýval před svou chotí, ale tentokrát mu tvář zkřivil tak bolestivý úšklebek, že si Její Výsost ráčila všimnout.
"Drahý?" prohlásila s pozdviženým obočím, které naznačovalo, že nesnese výmluvy.
***
"Jeho Veličenstvo by mělo vyzkoušet kůru z pomerančů," doporučil belgický specialista. Princ Albert, přirozeně zvědavý, nechal si vysvětlit všechny známé účinky "zbytků z kuchyně" a novou stravu zkoušel v mnoha variantách. Žaludek se skutečně do pár dní zklidnil.
Její Výsost, bystrá jako vždy, bez mrknutí oka nařídila odpolední dortíky nahradit prostými sendviči s pomerančovou marmeládou.
Edík chvíli kňoural, ale nakonec si taky zvykl.

Marně si chránil hlavu před krupobitím kopanců a ran. Brunátný kápo si ho spletl s bubnem. Místo paliček použil důtky. Vylil si na něm všechnu svou zlost. Po poslední nadávce zařval: „Odvykačku!“
Vězňovi to po té nakládačce moc nemyslelo. „Jakou odvykašku?“ procedil mezi vyraženými zuby.
„Odvykací kúru!!“ hrozil pěstí dozorce. „Aby sis odvykl neposlušnosti.“ Hromový hlas pokračoval: „20 dnů hladovka.“ Nohshled zasalutoval. „Budeš chtít žrát i kůru ze stromů nebo hlínu z apellplazu, ale nic nedostaneš! Rozumíš?“ Výhrůžný tón se snášel na nebožáka. Ten si v tu chvíli přál zemřít. Ale přežil a své hrůzné vzpomínky pochoval hluboko v sobě.