Deníky prvootce

Jsou okamžiky, kdy se vzpomínky přelejí příliš náhle, zaplaví mne svojí tíhou. Najednou zase ležíme v objetí naprostého ticha a koukáme do prázdna, do místa, kde měl být život, a není. Všechno ve mně křičí, ale nemůže ven, protože svět je tak příliš křehký.
Najednou tu nejsi, jsi v tom podivném akváriu, oddělená od světa mříží a držíš tu malinkou ručku Ledňáčka na pěti hadičkách. Sedím v tichu, když jsem si ještě před chvílí stěžoval, že s brečícím miminkem nemám chvilku klidu.
A pak je to pryč. Jste zpět a moji.
Není nic osamělejšího než ticho.
Vždycky ho přebíjím metalem.

Neuromancer
Hrabě Nula
Mona Lisa Overdrived
Sní Androidi o elektrických ovečkách?
Ghost in the Shell
Akira
Půjčovna masa
Jak vypálit Chrome
Virtuální světlo
Sníh
Diamantový věk
Když přitažlivost selže
Oheň ve slunci
Polibek vyhnanství
Minority report
Schismatrix Plus
Mašina zázraků
Zrcadlovky
Zlomení andělé
Dívka na klíček

Rodič 2 si povzdechne a přejede prstem po vrstvě prachu, která se pomalu usazuje na jeho cyberpunkové sbírce. Ledňáček zavříská, až se všechny implantované cybersoučástky zaklepou, rodič 2 odchází narovnat balónky do řady.
"Nu co, mít tolik knížek, a nečíst je, je taky trochu punk," řekne si a večer jde aspoň nahodit Cyberpunk 2077.

Rodič 1 zírá na větve. Maminka nadšeně mluví o kočičkách, co jsou na větvích, a rodič 1 nadšeně přikyvuje, ale v duchu už natahuje k pláči, protože nevidí žádné kočičky, jen větve.

Rodič 2 je vylákán z tepla domova. Matka a teta slibují kočičky, které si pak přinesou domů. Rodič 2 nadšeně běží, těší se na koťátka, co si s nimi bude hrát. Žádné kočky nejsou. Jen blbý chlupatý větve.

Rodič 1 a rodič 2 vedou (rozuměj vlají za) Ledňáčka jarní přírodou. Projdou kolem chlupatých větví, zeptají se batolete, zda je chce pohladit.
"Ne." A jedno mezigenerační trauma se uzavřelo.

Batole Ledňáček, jindy tak skvěle artikulující a hovorné, vrčí, mezi zuby cedí cosi, co zní trochu jako kuře, kozy nebo krize. Rodič 2 zoufale nabízí oné hromádce vzteku a neštěstí nové podněty, ale planoucí tváře batolete hlásí jednoznačný příchod hysterie. A už se válí v trávě jako mohamedán, ječí jako muezzin a na okamžik není jisté, jestli hledá Mekku nebo matku.
Rodič 2 stojí a čeká, nemá na Ledňáčka žádné páky, neví, kudy do toho. Slzy se valí jako hrachy, batole začíná v trávě rotovat.
A pak přijde rodič 1. Batole se postaví, nahodí mód ignor a jde si hrát.

Rodič 1 se dopustil osudové chyby prostým dotazem, co by si Ledňáček ráčil dáti k večeři. Batole paralyzováno možnostmi nekonečného výběru začíná jmenovat jídelák průměrné závodní restaurace. Rodič dva píše imaginární nákupní seznam a modlí se, aby byl prodavač z nedaleké večerky ještě za kasou.
Kuchyní létají tužby po hjanolkách s minkou (což nepřeloží ani univerzální mateřský překladač), po masu s dzískem (což nemáme), následováno "chceš těstovinky s kaší" (ehm) a uzavřeno políffku jo s masem.
Rodič 1 uplatňuje tajné mamafu a hodí do mikrovlnky zbytky vepřové panenky od oběda.
Tři minuty čekání jsou ovšem moc. Batole spáslo korkový podtácek.

"Tvaroh!" zavelí hlasem Leonida posílajícího Sparťany na smrt vzteklé batole, čímž dohání rodiče (je jedno, zda jedna či dva) k hranicím čirého zoufalství.
Rodič jedna starostlivě běží pro krmi polobohů.
"Pojádký!" zavřeští osoba mladší tří let a máchnutím poďobané ručky ohodí rodič 1 smetanovým lipánkem, zatímco rodič 2 běží pro komínek knih. Nabídka širší než od Netflixu batole zřejmě neuspokojila, nebo se mu zasekl generátor mluvených výrazů.
"Ne. Ne. Né!"
Rodič 1 v zoufalství táže se potomka, čeho žádá.
"Tvaroh! Ovečky! Koníčka. K mamince!" kvílí onen v náručí.
Hodiny do večerky se vlečou vyplněné výkřiky.
Kdy že to bude lepší?

Vím, že jednou to bude kdysi dávno, ale zatím je to příliš čerstvé, než aby to bylo tenkrát. Některé okamžiky se vryjí tak hluboko do paměti, že dosáhnou až do srdce.
Vešel jsem jednoho rána do Ledňáčkova pokoje. Unavený, rozbolavělý, plný pochybností, zda vůbec mám na to být dobrým rodičem. Naklonil jsem se nad postýlku. Tvoreček se zrovna probouzel a rozespale protahoval tělíčko jako malý brumlavý medvídek.
A pak to přišlo!
Spatřil mě. Zamyslel se. A pak mi věnoval svůj první radostný úsměv. Žádný mimoděčný záškub svalů ve tváři.
V ten okamžik jsem se teprve doopravdy stal otcem. Už napořád.

Míjím u lavičky zaparkovaný kočár. Maminka se věnuje roběti, tatínek postává opodál a upíjí pivo z kelímku.
„Copak to děláš, Frantíku?“ nahlíží maminka starostlivě do kočárku, „To nemůžeš, hrát si s pindíkem. Ten není na hraní.“ Buclatý andělíček se zlatými kadeřemi se spokojeně culí a pokračuje v činnosti.
„No to teda začíná docela brzo,“ prohodím zvesela opojen prvním jarním sluncem. Sakra, já to asi řekl nahlas!
Matka požitkářského epikurejce na mě vrhne nechápavý pohled. Jeho zploditel prská smíchy pivo do borůvčí. Vyměníme si zasvěcené pohledy. Matka krabatí čelo. Otazníky v očích.
Raději předstírám silnou pylovou reakci a mizím v dáli.

„Stanice dvě,“ zahlásí znuděný automatický hlas ve výtahu. Skleněné dveře se tiše rozevřou. Představuji si zpruzelou puberťačku na brigádě, jak si prohlíží své čerstvě nalakované nehty. Marně se snaží předstírat činnost. Má na sobě vytahanou mikinu, líně převaluje na patře žvýkačku. Na obličeji má tlustou vrstvu make-upu, který ráno tajně ukradla matce z nočního stolku. Z kapsy na zadku vykukuje zmuchlaná krabička od cigaret, které přece nekouří, jinak by ji matka zabila.
Vyjedu i s kočárem z výtahu a říkám si, co mi ten nový svět, který právě objevuji, ještě chystá za překvapení. Svatostánek konzumu mi asi dočista zatemnil rozum.

Černá kočka podřimuje opodál v houpací síti. Moudře mhouří oči. Hlídá mě, abych se neutopil v pozvolna ustupujícím inkoustu noci. Jsem pouhým hostem v hájemství ticha, které tak dobře zná. Vyzařuje z ní klid a sálá teplo. Blíží se hodina rozbřesku a s ní narůstá i pokušení chopit se oblýskaného fotoaparátu v koženém pouzdře, zatajit dech a nechat se unášet černobílou extází světla a stínu. Pokaždé, když se snažím vtěsnat svět do rámečku v hledáčku, zaslechnu tlukot vlastního srdce. A já si chci tyto výjimečné prchavé okamžiky uchovat v paměti, protože vím, že pro mě budou později velmi důležité. Navždy.