Deníky prvootce

Doručovatel Pepa má smolný den. Pro jednou se rozhodl obtisknout prst na zvonek se jménem adresáta zásilky. Trpělivě vyčkává ve společnosti balíku plného kočičího žrádla a dětských plen.
O patro výše panuje paneláková idyla.
Kočka škrábe škrabadlo. Pračka spouští ždímání. Myčka omývá talíře od oběda. V televizi kvílí zelený pošah. Rodič 1 křepčí s chrastítky okolo kolíbky jako brazilská tanečnice samby. Namísto pavích per od pasu zplihle visí rezervní plína. Ledňáček kope nožičkama jako jelen v říji. Obdobně u toho hýká, ne však blahem.
Rodič 2 smáčí lysinu na temeni pod proudem ledové vody v koupelně, zaháněje migrénu.
„Neklepal někdo?“

Monumentální ouvertura začíná zvukem připomínajícím ledva se vysypavší náklaďák plný stavební suti.
„Kdo si to tady krásně vyprázdnil bříško? Přebalíme malého lotříka.“
Následuje rachot, jako kdyby se sesypal regál ve šroubárně.
„A heleme, kdo má plínu plnou splínu. Přebalíme lumpíka.“
Téma je rozvíjeno salvou, která by přehlušila borodinskou kanonádu.
„Podívejme na toho šibala, jak se řehtá. No to víš, že tě v tom nenecháme sedět.“
Ve finále se ozve apokalyptická erupce, která musela rozervat zemskou kůru pod našima nohama.
„Sakra matko, když už konečně pochopíš, že nestojím o tu plínu s krtečkem. Dnes bych si dal tu s ježkem. Muhehe.“

Musíme si vážně promluvit. Mám to tady všechno naškrábané.
Růžový tvor vydává zvuky. Hlasité. Bolí mě z toho ouška. Udělejte s tím něco. Já taky nesmím drápat škrabadlo, když je tma.
Růžový tvor se krmí… jednou, dvakrát… mockrát denně. Proč já mám plnou misku jen ráno a večer?
Růžového tvora mazlíte několikrát denně. Já jsem tu byla první. Mám přednostní právo na drbání.
Růžový tvor neumí chodit na bedýnku. Naučte ho to.
Růžový tvor okupuje moje žebrací místo vedle jídelního stolu. A ještě se u toho drze houpe.
Růžový tvor pořád pláče. Copak nevydrží chvíli sám?
Sakra. Hučící ocáskožrout. Mizím.

„Už je nový téma?“ zeptá se Rodič 1. Ledňáček šel do hajan. Nastal čas bouření mozků.
„Jo… Nebude se ti to líbit,“ odpoví Rodič 2. „Řasa!“
„Řasa?“ Z obýváku se ozývá jen zamyšlené mručení. Buď to, nebo myčka najela na závěrečnou fázi programu.
„Už je to tak. Asi se dozvěděli o té pivní řase, co mi roste kolem mého kdysipasu.“
Klokotavý smích s ozvěnou zevnitř sklenice.
„Zase jsem se kvůli tobě polila.“
„Já ti nevím. Chtěl jsem sice nějakou intelektuální vzpruhu, ale řasa mi tedy do oka nepadla.“
„Neruš, píšu,“ odvětí zpěvný alt. Do noci se ozývá pouze zapálené datlování.

„Tak co, fotříku? Jak se ti tátuje?“ poklepe mě po rameni růžolící spolupijan.
„Tak to víš. Je to změna…,“ usměju se rozpačitě.
„No jasně, že jo,“ pokračuje staromládenecký kumpán, „žádnej fotbálek, žádný vzdychající novicky na loži, co? Hehe…“ Dostanu štulec pod žebra.
„Novicky vem čert. Žádná se na mě nikdy neusmála tak krásně jako ten prcek.“ Trochu se zasním. Vlastně bych teď raději byl s ním.
„Já bych se o tohle všechno,“ máchne rukou vůkol, „připravit nenechal. Nic naplat, mně řetěz na krk žádná nepověsí.“
„No a to je právě ten rozdíl mezi námi, kamaráde. Teprve teď jsem opravdu volný.“

Rozněžnělý pohled na dítko v kočárku.
„Tobě to tak sluší…“ Leďnáček cukříkuje na všechny strany.
„Hlavně se chovej slušně. Ať ten kočárek tetě Jarmilce nezničíme. Máš ho jen půjčený.“
Kojenec se směje na celé kolo. Maminka se dá do oblékání.
„Takový pěkný kabátek ti teta Míla upletla… A ty botičky… To aby ti bylo teplo. Ty máš po bratrancích strejdy Lojzy.“
Dítě máchá ve vzduchu ručkou zaťatou v pěst jako francouzský odbojář.
„Má vůbec něco přímo od nás?“ vložím se do děje.
Krátké zamyšlení.
„Po mně inteligenci a smysl pro humor. A po tobě… křivé nohy a sklon k plešatění?“

„Nemám ti uvařit kafe?“
„Zaprvé kafe nepiju. To už bys mohl vědět. Zadruhé po tom kofeinu by hrášek kopal do tří do rána.“ Pohladí si něžně zakulacené bříško.
„Možná nám tu zbylo trochu čaje…,“ zapřemýšlím.
"Bohužel čaj odmítá," zatváří se ztrápeně. "Pokaždé jsem to šla rovnou…“
Zavčas gestem zarazím proud anatomické doslovnosti.
„Co horká čokoláda?“
„Mmm… to bych si dala…“
Vyčkávám. To nebude jen tak.
„Ale čokoládu taky…“ Kysele se zašklebí. Pokývám chápavě hlavou.
„Mléko?“
Chvíle napjatého ticha.
„To by šlo. Hrnek teplého mléka by mi udělal dobře.“ Rozzáří se jako sluníčko.
„Co něco k jídlu? Mám se vůbec ptát?“

„Přijede tetička Sally.“
„Mohli bychom dělat, že nejsme doma?“
„Když Ledňáček takhle vyzpěvuje? Těžko. Neboj. Nebude to tak zlé.“
„Taky jsme mohli naplánovat rekonstrukci koupelny.“
„Myslím, že by komandovala i zedníky, že je malta málo hustá, že to šidí.“
„Ale když ona pořád udílí nějaké rady. A to si dávám dobrý pozor, aby mé promluvy nekončily otazníkem.“
„Už je prostě taková… Nic neříkej a představuj si smajlíky.“
„Ty nejsou cítit po naftalínu… Jaká doporučení nás asi čekají tentokrát? Kolik má tetička vlastně dětí, že tomu všemu tak dobře rozumí?“
„No jedno, přece. Proč?“
„Aha. Tak to mi nemusíš víc vysvětlovat.“

Vidím plynoucí řeku jako přes sebe překrytá filmová políčka. Všechno kolem mě se odehrává zároveň a já jsem toho součástí. Slyším koketní cupitání střevíčků na kočičích hlavách. Nesměle zašeptané "miluji tě" pod kaštanem na parkánu. Rozpustilý tanec v mléčném světle pouliční lampy. Usedavý pláč na rameni. Propletené prsty navzájem si souzených duší. Sotva znatelné pohyby nového života v matčině lůně. Ve své mysli se rozbíhám kupředu a vidím okamžiky, které teprve přijdou. Drobné prstíky neklidně se chvějící v otcovské dlani. Rozesmáté dětské oči. Zmrzlinu na chodníku. V pozadí toho všeho pracuje neúnavná síla, která nás jednoho dne semele na prach.

Jak si to představuji, že by to jednou mohlo vypadat:
Kráčíme vlhkým lesem, který voní včerejším deštěm a houbami. Ledňáček se náhle zastaví. Hledí zamyšleně k zemi a mračí se, jak usilovně přemýšlí. Vrátím se k němu.
„Copak to je, táto?“ ozve se blonďatý rozoumek v příliš velkých holínkách. Ukazuje prstíkem do jehličí.
„To je prázdná šnečí ulita.“
„A proč prázdná?“ zvedne modré oči ke mně. „Pan šnek se odstěhoval? Už se mu tady nelíbilo?“
„Pan šnek nejspíš zemřel. A ta ulita tu po něm zůstala.“
„Aha…,“ zamyslí se znovu rozumbrada, „A tati? Zůstane po tobě taky ulita, až umřeš?“