Deníky prvootce

Navlékám antiseptický úbor, připadám si jako bych se chystal na promoci. Dezinfekce na ruce. Roušku pevně nasadit.
Vstupuji do místnosti plné miminek ve skleněných krabičkách. Pátrám pohledem. Hledám, který z prosklených domečků patří Ledňáčkovi. Přiletěl k nám, drobek, o trochu dřív. Mezi boxy s nenucenou profesní elegancí proplouvají sestřičky. Andělé s něžnými úsměvy a moudrýma očima. Zkušenými pohyby polohují křehká stvoření a konejšivě k nim promlouvají. Jsem bázlivým hostem v jejich svatyni.
Jedna z nich mě dovede k Ledňáčkovi. Chlapeček spokojeně spí.
„Jen odpočívej, nabírej síly. Brzy už budeme spolu.“
Sestřička jen pokývá hlavou a odchází k dalšímu malému pokladu.

Dva temně modré drahokamy na mě hledí z nekonečné dálky. Jsem to já, kdo si připadá jako dítě. Pohled mého syna se do mě vpíjí s nadějí. Jsou to oči bytosti, která ví mnohem víc než já, ale než se naučí mluvit, vše zapomene.
Drobný hrudníček se chvěje prvními nádechy. Do noci se ozývá pláč. Tichý hlas doktorky konejšivě promlouvá opodál. Připadám si, jako bych se na sebe díval zpovzdálí. Z digitálního displeje svítí tři čtyřicet. To se mi vryje do paměti.
Pohlédnu s obdivem a pýchou na svoji ženu, která vyčerpáním usnula.
„Jen odpočívej, moje milá. Ledňáček už přiletěl.“

„Podívej, těch vlásků. Babička Libuška taky měla takové háro. Ale to je zajímavé, její bratr ten ti, člověče, neměl vlasy skoro žádný.“
„To jsou kukadla jak zrcadla, po tatínkovi. Ten se vám povedl. Celej ty.“
„Hele, jak má ten nosánek nahoru. Celá maminka. Počkej, ukážu vám fotky, když byla Lída malá.“
„Takový dlouhý chodidla. To jsem ještě neviděl. Měli byste ho nechat zkontrolovat, jestli nemá plochý nohy. Co já se s tím natrápil. Málem mě nevzali tenkrát na vojnu.“
„Podívej ty uši, kámo. To jsou plachty. Přesně takový slechy měl ten pošťák, co u vás před Vánoci doručoval. Hehe.“ VOLE.

Bezradně přejíždím pohledem regály plné zboží. Ubrousky vlhčené, neparfemované, s heřmánkem, s mandlovým olejem…, chybí už jen s chloroformem…, ekonomické balení, ne až tak ekonomické balení. Zrak se mlží. Začíná mě bolet hlava. Náhle mě kdosi poklepe na rameno.
Poprvé?“ zubí se na mě vousatá tvář manažera na nákupech. „Pojď se mnou.“
„Tohle neber,“ vyhazuje z košíku jedinou věc, kterou jsem si byl jistý, „to hned prokadí.“
Cupitám za dobrodincem jako gejša. Pokladna záhy spolkne měsíční předplatné do fitka, ani nemlaskne. Venku se rozloučíme. Neznámý samaritán mizí do soumraku. Ověšený taškami stejně jako já. To jsem ještě nebyl v sámošce.

Dvounožec Krmič s kožichem pod tlamkou se vymrštil z měkkého ležení. V přední pacce drží placatou věc. Cení zuby. Otevřu oko. Natočím ucho.
Dvounožec dusá po teritoriu, z žrádelny do pelíškovny. Není divu, že nic neuloví. Nese bachratou černou věc, která tak krásně voní po jeho zádech.
Rozespale se protáhnu, seskočím. Usadím se ve dveřích. Tudy určitě půjde. A už se řítí. Rozčileně koulí očima. Olíznu si packu.
Krmič se žene s miskou jídla. Zase suché?! Copak neví, že mi chybí zoubky?
Skloní se ke mně. Pohladí mě.
„Pěkně tu hlídej! Vrátím se až ráno. I s Ledňáčkem!“
Říkals paštika?

„Čím začít?“ přemýšlím nahlas. „Vkus se musí tříbit.“
Přejíždím pohledem gotické přebaly temně metalových opusů.
„Ne, to není ono… Hendrix? Moc komplikovaně kakofonické pro novorozence. Pink Floyd? Možná. Jenže kam dál by se vyvíjel?“
Sáhnu až úplně dozadu, kde se nevytíral prach od loňských Vánoc.
„Uriah Heep!“
Nábožně vložím disk do mechaniky. Volume vytočím do migrény.
„Aaaaah… ahhhh,“ rozezvučí se aparatura. Skleničky sousedky Králíkové pogují za zdí ve vitríně. Basová linka roluje koberec i s kočkou.
„To je vodpich,“ libuji si. Rozpustím pandemický vlasový abstrakt, který mi vyrašil na hlavě. Lokny zběsilé tančí kolem obličeje.
„Tohle se bude Ledňáčkovi líbit!“

Pozdě v noci a brzy nad ránem nastává magický okamžik, kdy se spojí snění se vzpomínkami. A také s předtuchou věcí příštích. Sedím na verandě lesního srubu v tichu noci. Je to poslední noc starého života. Poslední osamělá noc. Zubatá hradba lesa nad rybníkem jemně šumí. Z lesů sálá vlhký chlad nadcházejícího rána. Hladina rybníka se pozvolna barví nachem. Chuchvalce mlhy se drží v rákosí. Dávají tušit, že nastává ta podivná hodina, kdy i neživé věci kolem nás získávají nazpět svoji duši. Bdím společně s němými v melancholické zádumčivosti. Ještě chvíli si podržím v srdci tento okamžik. Než Ledňáček přiletí.