Deníky prvootce

Den O: Rodič 1 i Rodič 2 výjimečně předávají Ledňáčka dvojbabičkové službě. Po návratu nacházejí dvé zoufalých babiček a Ledňáčka s teplotou. Korelace náhodná.
Den 1: Ledňáček připomíná jehňátko. Povolné. Vláčné. Spící. Ochotně zobe všechnu chemii podávanou Rodičem 1.
Den 2: Jehňátko stále vláčné a mazlivé. Téměř ochotně zobe chemii.
Den 3: Ledňáčkova teplota klesá pod bod varu. Déšť za oknem zabraňuje jeho exodu. Chemie pouze po přemlouvání.
Den 4: Zahuhlaný a chrchlavý Ledňáček běhá jako magor po bytě. Chemie za úplatek.
Den 5: Ledňáček svévolně opouští byt. Chemie je zlo a jest plivána.
Nemocné dítě?
Šílenství hlavně pro rodiče.

Ve chvílích duševní slabosti velmi těžko zastavuji nepříjemné myšlenky. Vkrádají se mi pod peřinu, když vysílený padám na hubu. Se světlem se vytrácejí, ale nepříjemná, lehce štiplavá pachuť v mysli zůstává a zanechává nesmazatelné stopy.
Je to moje vina.
Je to moje krev.
Zlá krev.
Mělo by to být moje břímě, ale nese ho někdo jiný.
Nese ho moje žena, která se trpělivě učila píchat injekce, i když z nich dostává úzkost.
Nese ho Ledňáček, který se čas od času vytrácí mezi hvězdný prach a nechává nám tu svoje tělo v křeči.

Není to moje chyba. Ale cítím se tak.

Když jsme čekali, než Ledňáček přiletí, snažil jsem se u ničeho nechybět. Vidět první tlukot srdce. Cítit první pohyby. Sdílet první velké obavy. Na všechno byl čas, protože covid nás uzavřel do intimní bubliny.
Na Červenku mám času méně. Ale byl jsem u toho, když lékařka s udiveným výrazem jezdila tři čtvrtě hodiny po břiše ultrazvukem a hledala. Mumlání, že tohle se jí normálně nestává, jednoho, ani dva rodiče neuklidnilo, i když se o to snažila.
Žena se vrtěla, procházela, stavěla na hlavu... a Červenka zůstává neutrální.
"A hele," zvolá doktorka a rychle screenuje cosi, co by mohlo být varle.

Co bych to byl za tatínka, kdybych sem tam nepodlehl snění a představám, jaké to asi bude, až bude Ledňáček dospělý. V hlavě mi defilují obrazy všech jeho možných podob, zálib i známostí, které nám jednou přivede.
Vzhledem k převaze testosteronových přírůstků v naší sociální bublině nejspíš nedojde ke spojení rodů. Žena sice dokola opakuje: "Nikdy nevíš!", což je pravda, ale zatím si jako průměrný prvootec představuji po jeho boku děvče. Nejraději bych měl Mášu. Kromě toho, že je to modrooká blondýnka, bydlí přes park a má prima rodiče, umí taky rozdávat rány.
Za kolik by si asi vzala Ledňáčka?

Každé dítě je jedinečné, takže je možná trochu neobjektivní tvrdit, že náš Ledňáček je nějaká výjimka. Ale výraz zvláštní je v jeho případě výstižný. Má svůj vlastní svět plný malých rituálů a potřeb, do kterých se těžko proniká, a taky má velmi osobitý názor na lidi. Většinou je, ostatně je to ledňáček, velmi plachý a reaguje hlasitým pištěním.
Pak se ale objeví nějaká úchvatná ona, kterou obejme, vyleze jí na klín, dá jí pusinku a ihned jí započítá do rodinné smečky, i když se vidí prvně. Málokterá "teta" takové dávce něhy odolá.

Ledňáčkova maminka opakovaně mumlá o pubertě a brokovnici.

Kdybych měl uvést výčet toho, kým bych chtěl v životě být, rozhodně by byl na prvním místě uhlobaron. Jsem přesvědčený o tom, že by mě to bavilo. Leč o koks byla u nás v rodině nouze a nezbývalo, než se začít zaobírat myšlenkou na práci. Že to nebude práce rukama, bylo celkem jasné už od útlého věku, i vymyslel jsem, že budu žurnalistou. Iluzorní představa o možnosti uživit se psaním recenzí jinde než na rautech vzdala po prvních třech měsících za své.
Netušil jsem, že jednoho dne budu pan učitel.
Té životní změně vděčím za to, že jsem Ledňáčkův tatínek.

Jako většina introvertů dávám přednost tichu před mluvením. Ve společnosti se cítím dobře většinou jenom v doprovodu drahé polovice, která zvládá hravě a lehce konverzovat za nás za oba.
Od doby, co je na cestě Červenka, je moje ticho žádoucí i doma. S tichem se totiž pojí klid, kterého má nastávající maminka zoufale málo. Ty nejkrásnější chvíle posledních měsíců jsme strávili v mlčení za doprovodu pevného objetí.
A pak je tady duben. Měsíc nelítostných pylů, jež mě připravují o všechny smysly (a částečně i o rozum). Stávám se vrzajícím, chroptícím, mlčícím tatínkem, což není praktické. Ledňáček má totiž hlasové ovládání.

Když se Ledňáček narodil, vešel se do dlaně. A chvíli to vypadalo, že z ní snad nikdy nevyroste, že zůstane droboučký a mírně promodralý. Inu, ledňáček.
Naštěstí ten počáteční těžký start začal vehementně dohánět, až jej dokonce předehnal; vytáhl se do výšky a spíš než ledňáčka by mohl připomínat čápa. Nejen těma dlouhýma až nepřirozeně tenkýma nohama, ale také tou oportunistickou pažravostí, zálibou ve stavbě čehosi, co nám dospělým připadá jako hnízda, a neustálou potřebou se někde brodit a ráchat.
Onehdá jsem ovšem pozoroval, jak to naše zvídavé ptáče nahlíží zkoumavě na svět, a redefinoval jsem čápa raději na volavku.

Těžkých dnů je méně než dobrých. Ale válcují desetinásobnou silou. Jakmile jednou padlo rozhodnutí, že to budeme dělat jinak, není cesty zpět. Akorát mi tu cestu nikdo neukázal a sklouznout do bytostně známých kolejí je lákavé.
Kdyby mi po tom, co se stanu mladší verzí vlastních rodičů, nebylo samo ze sebe špatně, asi bych přestal bojovat s respektem a stal se despotou.
Jenomže to by mě Ledňáček každé ráno neobjímal, než odejdu do práce.
Nepřipravoval by mi na stůl příbor, i když nesedím u stolu.
Nedostal bych jedinou pusinku.
"Jsi úžasný táta," opakuje žena.
A ta masáž ega rozhodně zabírá.

Netušil jsem, jak moc rodičovství proměňuje člověka. Zkušenost je záležitost anekdotická, co vám budu povídat, takže si svou cestu k trvalým následkům objevuji sám a pomalu.
Z Ledňáčka batolete vyrostl Ledňáček kluk. Na tohle období jsem se těšil, protože začínám být synkovi parťákem v jeho dobrodružné cestě za poznáváním světa. Zažíváme mnoho krásného a není to tak dávno, kdy jsem si uvědomil, že to dětské nadšení prostupuje celým mým bytím a je překrásně nakažlivé.
Například zase můžu vesele skotačit a hopsat.
Když spolu trsáme, nepřipadám si ani v nejmenším trapně.
Ledňáček má ještě pár let, než mi to poví sám.