Vilda a Tilda (Originální fandom)

Jezdec vyráží na trať, překonává první muldu a řítí se vpřed, vítr ve vlasech …
„Půjč mi skejta.“
Vilda se zamračí.
„Řekni si o vlastní. Třeba k narozkám“
„Ty jsou za dlouho. Jestli mi ho nepůjčíš, řeknu mámě, že jezdíš bez helmy,“ vytáhne Tilda trumf. Vilda si pohrdlivě odfrkne, ale raději neriskuje.
„Co tak najednou?“ zajímá se, pozorujíc sestru, jak se pokouší rozjet prkno, aniž by sebou plácla na zem.
„To Tobias. Že prej holky na skejt nemají buňky.“ Vilda povzdechne. Něco takového Tilda jen tak nepřejde. Teď nepřestane, dokud nebude přinejmenším mistryně světa.
„Máš blbě rovnováhu,“ utrousí. „Víc se nakloň.“

„Tak se pochlub.“
Je odpolední klid. Školčata spí a učitelky obklopily mladou kolegyni, vytahující fotku své známosti.
„Hmm, fešák.“
„Žejo? A píše mi básničky. Že budeme pořád spolu a tak.“
„To ten můj tvrdil taky. Teď je spíš pořád v hospodě,“ ušklíbne se starší kolegyně.
„Někdy je to lepší,“ kontruje druhá. „Ten můj nevyleze z domu a už mi jde na nervy.“
„Chce to rovnováhu,“ míní třetí. „Koukněte na Rebeku. Ten její dorazí na pár dnů a pořád jsou jak hrdličky.“
„Nekažte Janě iluze,“ směje se Rebeka. Ale Jana je stejně nevnímá. Nepřítomně kouká z okna a zamilovaně si brouká.

"Tildo! Tildo! "
Dívenka se pod školní brašnou skoro ztrácí, ale poskakuje jak míček na gumičce.
"To je Péťa," vyhrkne Tilda a zmizí.
"Vy jste maminka Tildy?" Drobná žena svou dceru podobou nezapře.
"Já jsem Válková. Od Petrušky," představuje se. "Máte skvělou dceru. Díky ní se Petruška přestala bát školy."
Zadívá se na rej před budovou.
"Plánovali jsme s mužem spoustu dětí," povzdechne. "Jsme zvyklí na velkou rodinu. Vzdušné zámky, bohužel. Tak tak jsem donosila Petrušku. Jsme rádi, že máme alespoň ji, ale občas je doma smutno."
"Někdy vám půjčím svoje vlčata. Ještě budete ráda za klid," usměje se Rebeka přátelsky.

„Já nechci domů.“ Dostat syna z návštěvy je vždycky náročné. Dnešek není výjimkou. „Hele co mě Alex naučil.“ předvádí Vilda cosi, co vypadá, že dostal křeč. „A jmenoval mě čestným pavoukem.“
„Čestným čím?“ zdvihne pohled k jmenovanému. Alex má ve svých čtrnácti skoro dva metry. Samá ruka, samá noha. Na něj se titul pavouka hodí.
„Máme takovou skupinu,“ vysvětluje rozpačitě a odkudsi vyloví neumělý letáček. Pohybový A VOkální Umělecký Klub PAVOUK stojí tam.
„Manžel vlk, dcera nejspíš vlkodlak a syn PAVOUK.“ Mumlá si cestou domů.
„Proč nemám staršího bráchu?“ ozve se za ní Vilda.
Rebeka protočí oči. Ještě toho trochu.

„Tak jsem tu.“ Do bytu vtrhne černovlasé tornádo, maskované za drobnou třicátnici. „Kde máš smečku.“
„Jsou v postelích, doufám. Moc je nerozpadádi, nebo neusnou.“
„Bez obav, Karkulko. Vyřiď vlkovi mé pozdravy a užijte si večer.“
„Já tě slyším,“ z obýváku se vynoří vysoký blonďák. „Přiznej se, že to divadlo byl tvůj nápad,“ obviní příchozí.
„Někdo musí dohlédnout na tvou kulturní vzdělanost. Neboj, Dobytí severního pólu se ti bude líbit,“ zašklebí se na něj Lenka a zmizí v dětském pokoji. Po chvíli se odtud nese hlasitá deklamace.
„Nevyjte zvlčilá vlčata. Vyplašíte vydry. Zvlčilá vlčata vyla. Vaú, vaú. Vydry vyplašeně vyběhly ven.“

„Rebeko, zlatíčko, potřebuju pomoc,“ Lenka na deku doslova dopadne. „Pověsil se na mě místní bicáček a nemůžu se ho zbavit.“
„To víš, tady na periferii jsi nevídaná hvězda,“ pokrčí Rebeka pobaveně rameny. „Jak ti můžu pomoct? Mám ho vyděsit svýma poporodníma striema?“
„Jako bys nějaký měla. Mám lepší nápad," dodá a kývne k brouzdališti. „Můžu si půjčit?” zeptá se poťouchle. Za pár minut se vrací v doprovodu obou dětí. Dvojčata se spokojeně cpou zmrzkou a Lenka se pochechtává.
„Jak zjistil, že mu místo nezávazné zábavy hrozí přízeň svobodné, sňatku chtivé matky, zmizel, ani se nerozloučil. Hádám, že pořád ještě zrychluje.“

„Táta! Táta! Co to máš?“
„To je pro maminku. Vy dva šup do postýlek. Takových hodin.“
Rozdá pusy a děti poslušně odběhnou. Žena vrtí hlavou.
„Já se můžu přethnout a tobě stačí pomalu jedno slovo. Víno?“ podiví se.
„Výběr sklepmistra. K výročí. Máme vývrtku?“
„Otevřu to. Výročí?“
„Seznámení. Lenka mi připomněla,“ přizná pokorně zásah věrné kamarádky. „Já bych tedy slavil jinak ...“
„Divochu,“ směje se, ale odlákat se nechá. Otevřená láhev osamí. Na chvíli. Když se rodiče vrátí, nestačí se divit.
„Máme děti notoriky,“ povzdychne si žena.
„M-my ch-chtěli jen o-ochutnat,“ hájí se Vilda. Tilda jen tiše bledne. Noc bude veselá.

Z ohniště vyšlehne plamínek.
„Volové, je zákaz rozdělávání ohňů.“
„Nepruď a pij.“ Kolem ohně koluje láhev s olivově zbarvenou tekutinou. Počínající zábavu přeruší vrčení. Na mýtinu vystoupí vlk. Obrovský. Stateční zálesáci neváhají, prchají překvapivě hbitě.
„Volové stůjte! Tonda tam zůstal!“ Strašlivý predátor je nepronásleduje, ale Tonda chybí. Les je tichý. Začnou si připadat hloupě. Pomaličku se vracejí. U uhašeného ohniště sedí Tonda a brnká na kytaru.
„To byste nevěřili,“ hlásí vyjeveným kamarádům. „Normálně mě donutil uhasit ohneň a pak vodkráčel.“ Fero zdvihne odhozenou lahvev a podezíravě ji prohliží.
„Pravej Absint,“ mumlá. „Samý bylinky. Z toho přece nikdo halušky mít nemůže.“

Byli jsme na Svatém kopečku. To je rozhledna v Olomoucké zoo. Moc se mi tam líbilo. Mamce ne. Nechtěla jít ani k zábradlí. Ptal jsem se, jestli se bojí výšek. Říkala, že ne. Spíš hloubek. Pak jsme procházeli zoo. Tilda se ztratila. Byla u vlků. Tilda má vlky ráda. Kvůli tátovi. Byl to moc prima výlet.

Učitelka odložila papír, tohle bylo na prvňáčka opravdu dobré. Zaujala ji ale hlavně zmínka o otci. Nikdy pana Kučeru neviděla, i když na přihlášce do školy podepsaný byl. Někdy se bude muset zkusit zeptat, co dělá. Zapsala si známku a sáhla po další práci.

Pečlivě se drží co nejdál od okraje plošiny a zhluboka dýchá. Paní učitelka to jistě myslela dobře, ale téma Naše rozhledny pro ročníkový projekt jí byl čert dlužen. Stejně jako Svatý kopeček, který si vybral Vilda. Navíc naděje, že budou děti víc zajímat zvířata než nějaká dřevěná věž, selhala. Stejně jako ta, že po ní podědily alespoň slabou akrofobii. Ani náznakem. Beze strachu pobíhají okolo zábradlí, nadšeni skvělým výhledem.
„Mamí, pojď se podívat, mamí.“
S křečovitým úsměvem se posune o krůček blíž k zábradlí. A to ještě musíme na Tildin Boubín, bleskne jí hlavou. Některá témata by se měla zakázat.