Vilda a Tilda (Originální fandom)

Všechno natrénováno, všechno připraveno. Rodiče se scházejí. Děti občas nakouknou, jestli dorazili už i ti jejich, ale jinak jsou v klidu.
„Milé maminky, vítám vás na představení, které pro vás děti přichystaly ...“
„Pančelko, já musím čůrat.“ Rebeka jen mrkne na kolegyni a žene nervozní dítko na záchod. Stihli to. Projev skončil, děti nastupují, zatančí, zazpívají a přichází čas sólové recitace. První nastoupí Ivča. Hrdě se nadechne a: „Já zapomněla slova,“ pípne.
„Moje milá maminko,“ napovídá učitelka, když její snahu přehluší nějaký rozverný tatínek.
„Dřív bejval březen, teď máme svátek matek, máme v tom zmatek, hlavně že je večírek,“ zanotuje hlasitě.

„Budu muset jít.“ oznámí, pohled upřený z okna. Ne, že by to potřeboval. Přesně ví, kolik měsíce ubylo. Cítí to v krvi.
„Občas je to k zlosti, víš. Vidíme se sotva pár dní v měsíci.“
„Vím. Nebude mi vadit, když si najdeš někoho jiného.“
„Bude.“
„Bude mi to líto. Ale pochopím to. Potřebuješ někoho kdo tu bude, kdykoliv budeš potřebovat. A děti taky potřebují tátu pořád ne jen občas na návštěvě.“
„Mluvíš nesmysly, my chceme tebe. Prostě se vrať co nejdřív a mezitím na sebe dávej pozor.“
„Vy taky.“ Polibek na rozloučenou a klapnutí dveří. Osamělou slzu spolknou každodenní starosti.

Příjemné nedělní odpoledne u kávy a zákusku. Dokonce i děti jsou překvapivě hodné. Leží na zemi nad listem papíru, hlavy u sebe a cosi soustředěně kreslí.
„Sem dáme prosklenou halu,” ozve se Tilda a tužkou naznačí místo.
„Jasně. A vyhlídkovou věž s vodopádem,“ přizvukuje Vilda a hned zmiňované zakresluje.
„Podmořskou kopuli,“ přisadí si Tilda.
„Tajnou chodbu na pláž.“
„Snílci,“ usmívá se babička. „Co plánují? Víkendovou haciendu u moře?“
„Ale ne,“ pokrčí rameny Rebek. „Mají k narozeninám slíbený tablet s Minecraftem, tak vymýšlejí, co postaví. Dneska se ještě krotí. Včera naplánovali vodní příkop s krokodýly, lávová jezírka a pasti na monstra.“

„To byl nápad, vdát se za historika. Že republika slaví stovku omílá pořád, ale že máme patnáct let od svatby zjevně zapomněl,“ Jarmila vztekle nakopne zcela nevinný kámen.
„Možná jenom čeká na kulatější výročí,“ šklebí se Lenka. „Uvidíš za pětaosmdesát let. To budou oslavy.“ Jarmila se ji pokusí zavraždit pohledem a zbytek dne s ní není řeč. Zato druhý den dorazí rozzářená jak sluníčko.
„Nezapomněl,“ hlásí už od dveří. „Donesl mi kytku a dneska jdeme na večeři.“
„No vidíš,“ zubí se Lenka a tiše doufá, že SMS - koukej Jíře popřát k výročí, nebo se ožeň s historií – Pepan pečlivě vymazal.

„Promiňte. Omlouvám se. Promiňte. S dovolením. Promiňte.“ Posunula se sotva o dva metry a vykoledovala si při tom celou spoustu nevrlých pohledů, naznačujících, že by si měla přestat vymýšlet a jít s davem jako každý. Ale ona se nevzdá. „S dovolením. Ty si taky trhni. S dovolením.“ Konečně se prodrala do míst, kde se dalo pohybovat i bez beranidla.
„Hele, teta. Jaký byl stromeček?“
„Pichlavý,“ zavrčela.
„Ty jsi koukám taky nějaká pichlavá. Na mě se nemrač, tys trvala na tom, že musíš vidět stromeček na Staromáku. V neděli odpoledne. Tumáš, dej si teplou medovinu, ať se z té hrůzy vzpamatuješ.“

„Vildo, pojď si zahrát člobrdo.“ Nic, ticho, jako by ji vůbec neslyšel. Tilda rozpačitě přešlapuje ve dveřích.
„Nebo bysme mohli dát tu tvou střílečku,“ nabízí. Tuhle konzolovku bytostně nesnáší, ale Vilda ji hraje pekelně rád. Zvlášť když má parťáka. Tentokrát ale osvědčené lákadlo nezabere. Vilda ji dál ignoruje, nos zabořený do knihy. Znovu přešlápne a pak to zkusí jinak.
„Mám ještě celou čokošku, nedáš si?“ Vilda jen trhne rameny. Ne, že by neměl chuť na čokoládu, ale jestli si ségra myslí, že si ty sežrané buchty od babičky vyžehlí tak snadno, ukrutně se plete. Taková věc se jen tak neodpouští.

Z podřimování na verandě ji vyrušilo řinčení skla. Hned vyrazila po zvuku, ale na místě ji uvítalo jen rozbité okno pařeniště a tichá ves. Nicméně nepochybovala, že tuhle pohromu mají na svědomí místní děcka a jejich zaujetí husity. Její přesvědčení utvrdil pohled na vnoučata, která se doloudala až k večeři podezřele tichá. Zahájila výslech, ale setkala se jen s tichem a nevinnými pohledy.
„Přece jim musí být jasné, že jim na ty obličeje neskočím,“ mrmlala, když dvojčata s úlevou zmizela v podkroví.
„Ále, prosimtě,“ mávl rukou manžel. „Buď ráda, že nejsou žalobníčci. Zítra to opravíme a příště si dají bacha.“

„Dělej, dochází nám čas.“ Zrzek netrpělivě popohání tmavovlásku, nastavující kód na trezoru.
„Klídek, už to mám.“ Trhne pákou, ale nic se nestane.
„Nezadalas to blbě?“
„Sedm tři pět čtyři dva.“
Zrzek se zamyslí. „Zkus osm. Místo trojky.“ velí. Trezor vydá papír s jedním jediným slovem.
„MULOC?“ mumlá muž, porovnávajíc list s číselným panelem vedle pancéřových dveří, dělících je od svobody.
„Mám nápad!“ Vyhrkne tmavovláska a bleskově naťuká pět čísel. Světlo nade dveřmi zezelená.
„Jak jsi to ...?“
„Kámošky děcka měla podobný kód v časáku,“ zubí se úlevně. Stihli to. Venku je čeká pamětní list pro úspěšné řešitele únikové hry Top secret.

„To jsem blázen, kde může být?“ Už obrátila naruby snad celou skříň, ale malovaná váza po babičce, co vždycky tak fascinovala děti, nikde. Počkat! Děti!
„Vlčata, nevíte náhodou, kde je ta stará váza?“
„Nó, ee,“ Vildu náhle nesmírně zajímá strop. Tilda pro změnu zkoumá vzorek na koberci.
„Nó?“
„Ona se totiž to, rozpadla.“
„Sama od sebe, jo?“
Horlivé přikyvování.
„Asi to byla ta, únava materiálu,“ napadne náhle Vildu spásná myšlenka. Bůh ví, kde to slyšel, ale tváří se při tom tak vážně, že se Rebeka nerozesměje jen s vypětím všech sil. Raději potomky odmávne a jde hledat nějakou příhodnou sklenici.

„Tohle je Sirius, psí hvězda. Nejzářivější hvězda naší oblohy.“ Ale dívka nesleduje hvězdy. Nervózně se rozhlíží, děsí ji každé šustnutí. Za dne vypadal nápad přespat v divočině romanticky. Teď jí přijde děsivý.
„Myslíš, že jsou tu vlci?“ pípne
„Kde by se tu vzali.“
Noc prořízne táhlé zavytí.
„Ááá. Véno, pojď pryč. Třeba do kempu.“
„Teď potmě? Neblbni. Pojď do stanu, tam žádný vlk nepoleze.“ Nakonec se nechá přesvědčit, ale romantika je v tahu. A hvězdami ozářeným lesem kluše šedý stín. Pochechtával by se, ale v téhle podobě to neumí. Tak se jen po vlčím šklebí a občas si pobaveně odfrkne.