DMD č. 30. pro 30. 4. 2018. Téma: Se mnou odejde zákon

"Pokaždý se na ni s Tesákem vohromně těšíme. Vona je takovej hravej mazlík! A kolik srandy s ní voba zažijem!
Tak je to celej první den. I druhej.
Ale třetí den už začínám bejt unavenej. Prostě furt frmol. A dyž je chvilku klid, tak se tutově děje něco někde za rohem, kam nevidim, a bejvá to ňáká pořádná čertovina.
Štvrtej den koukám na kalendář, kdy už to šecko skončí. Protože jediný zákony, kerý v tý době fakt platěj, sou zákony schválnosti.
A pátej den sme s Tesákem štěstím celý bez sebe, dyž si Regi tu border kólii Indy zase vodveze."

Dimitrij otevřel oči. Bolelo ho celé tělo a nebyl schopný se ani rozhlédnout. „Co se děje?“ ptal se.
„Pokousala vás bestie kdyz jste stavěl stan, pane.“ odpověděl Sergej.
"Matně si vzpomínám ...“ povzdechl si a pokusil se pohnout, ale bylo to marné. Tělo ho neposlouchalo a neudržel pozornost.
„Už nemůžu, dokončete misi sami ...“ pronesl a naposledy zavřel oči.
Sergej vyšel ze stanu a řekl kolegům o posledních slovech velitele.
„Je to tu vo držku, přece se nenecháme zabít!“ ozval se Ivan
Sergej se s Ivanem začal hádat a po pár urážkách došlo i na pěsti. Během chvíle se rval celý tábor.

Měla jsem pocit, že můj čas v Aldormě se chýlí ke konci. Byla jsem tu už rok a půl a právě probíhaly přípravy na vánoce. Bylo mi smutno, neboť jsem se cítila rozpolcená. Nepatřila jsem tu. Michael s Lucií si užívali prvního těhotenství, Leona byla také těhotná. Frundor mi řekl, že tentokrát to už dobře dopadne, takže ačkoliv měla pochopitelný strach, tak se snažila si to i užívat.
A Damián? Byl mi blízko jako nikdo jiný, ale právě proto jsem věděla, že se nebudu umět rozloučit. Se mnou odejde zákon, že nebude milovat jinou. Snad bude šťastný a jednou zapomene.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si nebol dole v dedine rozlúčiť sa. Karol odchádza na pol roka. Na cestu okolo sveta.
- Myslíš krčmára Karola?
- No a koho iného?
- A krčmu pol roka zatvorenú nechá?
- Veruže nechá, Pištík.
- Starý môj, to nedopadne dobre. Pamätáš si, ako minule len mesiac nechal krčmu zatvorenú a keď sa vrátil, tak to ako po občianskej vojne dole vyzeralo.
- Veruže, Pištík môj. Bojím sa, že keď sa z cesty vráti, tak už ani dedinu nenájde. Dúfam, že si salaš dobre opevnil.

Když bují nárokodárství, umírá zákon.
Když kamenují kněze, zlost.
„Hajzlové,“ vzkřikne Karel jako newmanovsky modrooký soudce Roy Bean (And who are you? – Justice, you sons of bitches!) a strhne služebníka neužitečného zpátky.
Ach, jak jsi velkolepý, hněve, když cílíš na svatokrádežnou beztrestnost davu, jak jsi výbušný, poháre nastavené druhé tváře, kolik kemrů, flusanců a chrchlů triumfální drzosti musels pojmout, abys přetekl?
Gumový projektil trhne ramenem, plnovousý kamenevrhač se patrně poprvé ve svém dosavad potká s následkem příčiny, jejíž subjektem, otočí se kolem vlastní osy a nevěře padne. Střela druhá zasáhne koleno v hříchu soudruha – bolestiplné jablko! –, třetí pozdraví Boha, nazdar!

„Když mě vyhodíte,“ hrozím, „zbořím svět.“
Tušil jsem, že ta chvíle přijde, ministerstvo pro jazykové výstupy bobtnalo, s každým poradcem přibylo technického, organizačního a FKSP (fond kulturních a sociálních potřeb) zázemí, nakonec jsme byli největší v zemi. Poradci většinou cizinci, když to kolem mě kosili, říkal jsem si, aspoň hlavního korektora nechají.
„Počítač tě nahradí,“ řekli mi, „jsi nadbytečný.“
Divili se, když já už pod drnem, nehoď si mašli, máš-li nahrazen být tupou hmotou.
Holubi honili jestřáby, honili kdesi cosi, neomezeni, náhle mocní.
Zákonodárství zborcené, plné čárek tam, kde nemají být.
Vedlejší důležitější hlavního, pletli si úd od pokynu pít.

Jenom teď se zdám bejt klam,
srdíčko vám polechtám!
Jenom střepy z krve hrob,
a na chalupu klop klop klop!
Hola hej, otevřte mi dveře,
ať vypustím něco divý zvěře!
Jenom strop a stydkej žár,
plamen stojí opodál!
Jenom bol a smrt a žal,
nic než vítr nezískal!
Jenom jdu si světem dál,
Bez koruny zpitej král!
Jenom ven, úplněk sám,
Se zákonem rád se mám!
Hola hej, tak zavřete ty dveře!
A hoďte klíč do trnitýho keře,
nechte Jokera být!
Hola hej, tak zavřete to zvíře,
a Bruce strčte do pranýře,
chtěl by se mnou jít!
(Máte taky jizvy?)

„To se docela dobře hodí na každého,“ nadhodí Thea, „kdo ztratí víru.“
„Já kdybych nebyl...“ začne hlína.
„Víme,“ utne Linkva, „taks minimálně desperát a prostopášník!“
„Každý, kdo neobdarovává vdovu a sirotka,“ poučuje druhá dcera, „okrádá svou duši, kdo ve svém srdci to znáš, tak si moc nemysli.“
„Neříkám,“ hájí se Filcin, „že by nemohlo být líp, ale...“
„Zase se nechytám,“ vrací na zem Apolo.
„Bez lásky,“ shrnuje Sikar, „je peklo.“
„Zákon zachování zdravého rozumu velí,“ vyruší je Taura, „že už s ní nevydržím ani minutu!“
„Hú-hú-hú,“ natahuje ručku Viktorka.
„Něco chce,“ překládá Linkva.
„To není dítě,“ odtuší otec, „ale chcítě!“

S mnou by odešel zákon,
a v metru by zbyli jen černí pasažéři, nešťastní ze svých mrzkých činů,
které by však brzy ztrestali hryznutím odporní psi se sundanými košíky,
jenž by se ze svého skutku netěšili dlouho, protože by je přejela jízdní kola umístěná na prostřední plošině.
Leč nedosti na tom. Od nešikovně pohozené cigarety z rukou již zmiňovaných černých pasažérů vznítila by se propan butanová bomba, rovněž přepravovaná v rozporu s přepravním řádem.
Vzniklá exploze poplašily by dámičky, jenž upustily by zmrzlinu či hamburger a ušpinily si halenku.
To se ale nestane.
Na to neuplatně dbám já, REVIZOR MAN.

Královstvím sedmi vládl král,
za mlada nikdy se nebál.
Když ale zestárl, začal se bát,
že mu drak roztaví brnění plát.
Za ženu zlatou lvici měl,
zahýbat jí se nestyděl.
Královna tím však netrpěla,
stejnou mincí mu oplácela.
Věř nebo nevěř, čtenáři věrný,
králův znak zdobil paroháč černý.
Jednoho dne, co jen čert nechtěl,
pobočník krále Jon Arryn zemřel.
Že bylo královi smutno až běda,
na hrad svůj pozval si přítele Neda.
Od truhly s tajemstvím našel Ned klíče,
v kolouším rouše že skrývá se lvíče.
Po smrti králově skončil Ned bez hlavy,
tím začal příběh tak dlouhý a krvavý.