DMD č. 30. pro 30. 4. 2017. Téma: Poslední klapka

"Nazdar, nazdar, nazdar!" Směje se mladík v plavkách do kamery.
"Tohle je náš poslední den tady u moře, a jaké lepší rozloučení než přímo na pláži, že ano!" Ohlédne se na partu lidí postávajících kolem, kteří vydávají výkřiky souhlasu.
Do záběru přiběhne menší hnědovláska, začne nadšeně vykládat jak si prázdniny všichni užili a co zajímavého v okolí doporučuje, přidá se skoro celá skupina, jako kdyby aktivně nepodávali tipy celou dobu co tam byli. Rozloučí se, že je čas na poslední plavání a grilovačku.
Vašek vypne kameru, když jeho přátelé domávají, a usměje se. Nakonec výlet na pláž nebyl tak špatný.

Který z těch tisíců hmatů, z tisíců pohlazení a úderů do kláves byl ten poslední, než z lásky k dokonalé hudbě zešílel?
David Helfgott neví.
Kterou klapku se mu podařilo svést jako poslední ze všech a jak se vůbec jmenovala? A záleží na tom?
Režisér Kohoutek netuší.
Která porucha způsobila, že letadlo nedalo pilotům najevo, že nemá při startu vysunuté vztlakové klapky?
154 mrtvých z letu Spanair 5022 už se nikdy nedozví.
Přes kterou klapku poslední instance se dá dovolat (chtělo by se říct odvolat) k Bohu?
Svatý Petr sedí v naleštěné kanceláři, bezradně listuje mojí složkou a nechce vědět.

„Klapka padesát tři, scéna první,“ oznámila sličná slečna a cvakla zmíněnou filmařskou pomůckou.
Režisér se naklonil k producentovi a šeptnul: „Jestli to zkazí ještě jednou, neručím za sebe a je mi jedno kolik Oskarů ta hvězdička má.“
Před kamerami stál mladík ve staromódním kabátku a upřeně zíral na lebku, kterou držel v ruce. Zuřivě poulil oči, jako by se snažil na něco vzpomenout. Potom vyhrknul: „Blít, či neblít? Toť otázka!“
Režisér zrudl v obličeji, zařval vzteky, přiskočil ke sličné asistentce, vyrval jí klapku z rukou a překousl ji.
„A dost! Já tohle netočím. Vyhoďte někdo toho debila, než ho zabiju!“

klap
Z divadla
"A přijde novej. Mladej. Ale to bude sekáč, pánové! Ne jako
já. Ten se nezakecá. Na shledanou.", a Smrťák odchází.
Tleskám.
klap
Z besedy
"Já tak rád diskutuju s vámi, mladými lidmi. I když je člověk starý, tak vy mu, třeba i nevědomky, rozšiřujete pohled na svět. Takže já se nebojím. Až jednou odejdu, přijde někdo mladší a bude pokračovat v šíření inteligentního humoru."
Pokyvuju hlavou.
klap
Z nekrologu
"Pamatuješ, jak jsme váhali s postavou Smrtky, jestli se nerouháme? A tys tenkrát říkal: "Rouháme, ale to je jediný, co proti ní můžeme udělat."
A já pláču.
klap

Vnímá svůj vztah s ním jako dlouhatánský film. Postupně se prodlužuje o další a další záběry. Setkání. Klapka! Zážitek. Klapka! Hádka nebo polibek? Klapka! Ne s každou klapkou si v paměti dokáže spojit obraz i zvuk.
K většině si ale bez mrknutí oka přiřadí pocit. Ten z prvního dotyku, ze seznámení s rodiči, z první vážnější neshody s jeho matkou.
Nejdéle ale přetrvá záběr ze dneška. Bude se přehrávat stále dokola. Byl ze všech poslední.
Plánovali prvního máje.
Je zmatená. Kdyby záběr točili znovu, nehrála by lépe. Neví, co bylo špatně. Spletla repliky? A kdy? Dnes? Dřív? Její roli přeobsadí.

Sirius seděl na židli a vykachličkovanou místností se ozýval zvuk tatérské jehly a klimatizace.
Když těsně utekl před výbuchem Petrovy bomby (zabila 13 lidí), věděl, že mu nikdo neuvěří, že ty lidi zabil "mrtvý" Petr a ne on.
Hned po incidentu proto uháněl na letiště a koupil letenku do Konga. Jako rodilému Britovi mu chladno nevadilo, ale slunce měl rád.
"Il est fait," prohlásil tatér.
Sirius se podíval na svou paži. Skvěla se na ní vytetovaná růže, ve které se ukrývala písmena J, L a H. Kořen růže nahlodávala krysa.
Tetování kvůli různým událostem měl několik, ale tohle bylo nejdůležitější.

Rozhlížím se v davu spolužáků. Eliška, Markéta... kde je Týna? Jo, tamhle, objímá se s Domčou. Věra mi něco říká. Už zase brečíme. Zazvoní. Pro nás naposledy... Chodbou se rozlehne nadšený řev, jásot a potlesk. Průvod deváťáků se dává do pohybu. Děti i učitelé stojí na schodišti a všichni zvoní klíčema...
Vycházíme před základku. U hlavního vchodu si s každým z nás potřese rukou paní ředitelka a přeje nám hodně štěstí do dalších let...
Stojím v Betlémské kapli, spolu se spoustou dalších maturantů. Proslov ředitelky následuje potlesk, pak se rozezní první tóny Gaudeamus igitur, studentské hymny...
A příště? Snad promoce...!

Když jeho prababička Annie poznala Rina, zlomené srdce vysloužilé akrobatky slepila dohromady víra začínajícího reverenda.
Když jeho babička Eileen poprvé spatřila Tobiase, v chladném nitru zasmušilé dívky rozdmýchal plamen mladík s cigaretou.
Když jeho matka Hermiona poprvé uviděla Severuse, považovala ho za nejprotivnějšího chlapa pod sluncem.
Když je osud po dvaadvaceti letech znovu svedl dohromady, střepy minulosti z duše osamělé lékařky vytáhl zabiják ve službách kontrarozvědky.
Henry měl v sobě sílu všech svých předků a na bedrech tíhu jejich vin.
Poslední záběr jeho života se odehrál v zahradě plné motýlů, voněl cigaretovým kouřem a střelným prachem.
Bylo mu 117 let.

Život s dalším člověkem kterého milujeme pod jednou střechou přináší mnohá úskalí i radosti. Člověk celé své mládí tráví v domě svých rodičů a mnohdy vlastně ani neví, co ho v životě a v cizím světě čeká. S radostí a velkým očekáváním si plánujeme svou budoucnost a hledáme vhodné zázemí pro svůj největší životní krok. Mnohdy je však tento krok tak dlouhý, že ho ani nepostřehneme. Najdeme si nové bydlení, postupně si odvážíme své věci a nakonec zjistíme, že pokud chceme přespat u rodičů, musíme si přivézt i vlastní kartáček na zuby. A v ten moment scéna tohoto života končí.

Muž ve vesmírném skafandru podivně poskakoval, zatímco na něj mířila kamera. Pohyb v šestinové gravitaci vypadal podivně. Pak se zastavil a vyslechl si instrukce ve vysílačce. Sundal si helmu.
"Výborně!" tleskl Stanley Kubrick, zvedl se z režisérského křesla a vydal se přes umělé měsíční kameny, aby potřásl Cernanovi rukou.
Později na skromné oslavě poslední klapky si režiséra odvedl stranou prezident Nixon.
"Pane režisére, gratuluji. Skvělá práce."
"Děkuji pane prezidente," kývl hlavou Kubrick, "ale stejně by mě zajímalo, proč jste tam prostě nepřistáli. Vždyť ty rakety do vesmíru vyletěly."
"Ale my jsme tam přistáli," mrkl prezident, "ale skutečné záběry zveřejnit nemůžeme."