DMD č. 30. pro 30. 4. 2017. Téma: Poslední klapka

Rozčileně bubnoval prsty o desku stolu.
Už to trvá moc dlouho.
"Slečno, řek jsem ty ruce vejš! A otočit. Ale ne celá, hlavu!"
Nemehlo.
"Aspoň tak. A teď to zkuste."
"Mumlymumlyvé."
"Neslyším!"
"Mumlymumlyoprvé"
Tak to je vrchol!
"Ven! Vypadněte!"
Z toho jednou skončím na práškách. Kde tohle Karas bere?
"Karas! Sem!"
"Co se děje?"
"Tohle má bejt nejlepší výběr? Jedna si hned skřípne palec. Další si plete pravou a levou stranu. A tahle neudrží ruce nahoře a ke všemu huhlá."
"Já nevím. Měly to bejt ty nejlepší."
"No to nám pomáhej Bůh. Pošli sem další."
"Totiž... Tahle byla poslední, rejžo."

„Než zhasneme,“ začne otec, „než padne poslední klapka, než…“
„Venku neprší!“ vykoukne Apolo z okna.
„Ještěže jsem se nenarodil v Ježíšově době,“ zasténá Sikar, „to by byl táta prorok!“
„Včera jsem se ptala,“ vnáší nový prvek do metarománu Linkva, „zda naplňujeme skutkovou podstatu morfologie románu! Já se kupříkladu vůbec nevyvíjím!“
„Ale metafyzičtí jsme,“ přemýšlí Thea, „když nejsme fyzičtí!“
„Grhm, ééé,“ reaguje Viktorka.
„Vidíte,“ jásá Filcin, „naše nejmladší prodělala prudký vývoj!“
„Aby ne,“ zvedne hlavu od šití Taura, „když je o půlku svého života starší!“
„Kdyby ses, tati, nechal klepnout infarktem,“ uzavírá Sikar, „taky budeš úplně jiná postava než před měsícem!“

Uplynulo půl roku ode dne, kdy Liam přišel poprvé.
Zpočátku toho ani jeden moc nenamluvili. Ticho, které mezi nimi viselo, bylo plné nevysloveného souznění; avšak nevěděli, co říct - a tak mlčeli.
Postupně jako by Ascobolovi spadly klapky z očí. Němé pohledy byly vystřídány rozpačitými rozhovory. Liam byl v mnoha ohledech stejný jako jeho bratr, v jiných se lišil. Tak třeba dýmku z duše nesnášel. Dával přednost vínu.
Byl právě konec dubna, když Ascobolus poprvé vyšel z jeskyně. Právě začínaly rozkvétat jabloně; vzduchem se linula nasládlá vůně.
Calder by byl rád.
Drak se zhluboka nadechl jarního vzduchu, roztáhl křídla a vzlétl.

Bylo předposlední dubnový den roku 2017. Procházela Rokycanami a nepoznávala město, ve kterém vyrůstala. Dřív jí připadalo plné života.
A teď?
Netušila.
Došla až k řece. Zastavila se u sochy svatého Jana Nepomuckého.
Její pohled však přitahovala vzrostlá vrba.
Doběhla k ní.
"Vrbo, vrbičko, probuď se. Vím, že v tobě spí vrbová dívka," pronesla tiše a pohladila kmen. Ve svých třiceti jedna letech byla stále snílkem.
Po chvíli zpoza kmene vykoukla zelená dívka s vrbovými proutky místo vlasů. S nesmělým úsměvem zamávala.
Ona ji však nespatřila. Zbývala jediná klapka na jejích očích.
Nespadla.
Neviděla ji.
Salix však stačilo, že věřila.

Republice bylo tentokrát dost horko a nejen díky podnebí. Separatisti do nich bušili vším, co měli, LAATky, které je měly odvézt do bezpečí, se neobjevovaly a jediná loď, schopna pojmout přeživší, trčela nefunkčně na zemi. Hrabal se v ní Berek, Trins, Sev, Fixer a Mereel a kibicoval Skirata, Vau a Tess. Loď byla dávána dohromady, ale pořád to nestačilo. Jedijské velení, reprezentované Mistry Yannou a Gwen a padawanem Leou, bránilo loď i klony okolo, jak se dalo.
Když už horko dosahovalo kvalit Mustafaru, motory se konečně rozeřvaly.
"Co byla ta poslední závada?" zaječela Gwen.
"Vzpříčená klapka!" zakřičel Trins.
Mohli domů.

Venku hustý déšť, uvnitř praskání ohně a teplo. Hrnky s čajem příjemně zahřívaly dlaně.
Evženka si skládala stavebnici.
Lada se dychtivě natáhla pro další koláč.
Kdypak naposled normálně jedla, napadlo Xénii. Přistrčila mísu blíž.
„Co pan Sojka?“ staral se Evžen.
„Nic moc. Ale snad…“ Lada rychle zaťukala na dřevo. „Doufám.“
Skládanka se vznesla.
„Pořád za ním chodím. Ale víte, co by mě zajímalo? Zjistila jsem, že tamten váš starý mág měl dědice. Proč daroval knihu právě vám? Myslíte, že doufal, že Strážce osvobodíte?“
Evžen s úsměvem pokrčil rameny: „To už těžko zjistím.“
Xénie dolila čaj.
Dřevěná kostička klapla o podlahu.