DMD č. 30. pro 30. 4. 2017. Téma: Poslední klapka

Dva kamarádi Galové si vychutnávají zasloužený odpočinek s korbely piva v rukou...
"Z toho mluvení mi hrozně vyhládlo," láduje do sebe třetího kance Obelix.
"A mě pěkně vyschlo v krku," přizná Asterix. "Aspoň bude konečně klid."
"Jenže nebudou žádní Římani na hraní..."
Asterix přetočí zrak. Najednou se za nimi ozve řev z megafonu.
"Asterix! Obelix! Na scénu!"
"Už zase?" skoro se rozbrečí Obelix. "Sotva jsem začal!"
"Poslední klapka!" pochoduje vesničkou jejich obrýlená mučitelka.
"Tak jdeme..." zvedá se s povzdechem Asterix. "Aspoň od ní budeme mít konečně pokoj."
"To doufám," bručí Obelix. "Bard prý zaslechl, že je tahle bláznivina každoroční akce..."

Noční král s děsem v očích sledoval přilétající draky. Na největším z nich seděla Daenerys, na dalších dvou Jon a Tyrion. To byl konec zimy. Už nikdy nepřijde.
„Bude svatba, děti?“ zeptal se šibalsky Tyrion.
„Vždyť jsme sourozenci…“ zavrtěla Daenerys pohoršeně hlavou.
„Navíc blondýna,“ dodal Jon.
„A mě by sis nevzala?“ zkusil Tyrion štěstí.
„No…“ zaváhala.
„To není jednoznačný nesouhlas,“ potěšil se.
„Z pozice bývalého velitele Noční hlídky vás můžu oddat,“ nabídl s širokým úsměvem Jon.
Autor zoufale bušil hlavou do klávesnice.
„Takhle to přece skončit nemělo…“
„Tak jsi to měl dopsat dřív, než padla poslední klapka,“ odvětil cynický dramaturg.

"Poslední klapka? Konec?"
"Ano, Rozárko, poslední téma," pravila domácí, nevědouc, zda má být smutná, nebo se radovat.
"To není těžké, klapku přece máme," prohodil Čeněk.
"Někteří," dodal Tobiáš.
"My první," doplnil Barbucha.
"Jo, vetřelci tam nejsou," prskla Rozárka.
Domácí na ně nechápavě zírala.
"Co to melete, jakou klapku?"
"Přece tuhle," vyskočil Tobiáš na skříňku.
"Aha," došlo domácí, "vy myslíte filmovou klapku, jak jste na ní namalovaní! Ale... je poslední?"
"Je první a zároveň poslední," prohlásil Čeněk. "Jinou nemáme!"
"To je fakt," zamyslela se domácí. "Ale co Jája?"
"Já jsem tam přece taky," přitulil se černý. "Jen ještě nejsem vidět, víš?"

„Malfoyi! Co to zase… Dneska máme psát o poslední klapce!“
„Však ano.“ Draco z hábitu vytáhl bonboniéru a láhev skřítčího vína. „Duben končí a my dva pořád žijeme. Dobrý důvod k oslavě, řekl bych.“
„Jenže jsme zatím nezodpověděli hlavní otázku… Nesplnili jsme zadaný úkol, chápeš?“
„A co když jsme na to celou dobu šli špatně?“ nadhodil s potutelným úsměvem. „Co když o nás mudlové tak rádi píší a čtou proto, že je to prostě zábavné?“
„To…“
„Grangerová! Nehádej se. Raději podej skleničky.“
Chtěla něco namítnout, jenže byl rychlejší a umlčel ji jediným myslitelným způsobem.
Velikou čokoládovou pralinkou s peprmintovou náplní.
***

The security feed didn't show the vault being opened, nor did magical signature sensors notice Na Ailleag and Tikashoret being replaced by flares.
No alarm went off when the artifacts left the building, safely ensconced in a bag which hid all signs of magic.
Sarmad – distracted upon returning home – discovered the loss only in the early afternoon the next day.
Long after Bishop Boggart activated the portal and disappeared to Prague.
“Who are you?” Earl's welcome wasn't the warmest.
“A friend. Lioness sends her regards...” Bishop handed him the artifacts.
“Any message?”
“Keep the lights on. She'll be back soon.”

"Podle mě je to zkrátka hloupost. Však víte, když se v prvním dějství objeví na zdi puška..."
"Ale tahle puška je absolutně bez využití! Ne, jen by to zaplevelilo příběh."
"Hope je dobrá postava. Má vazbu na Avatara. Nemohla by se objevit aspoň v komiksech?"
"Už jsem řekl ne, necháme ji tam, kde je. Ať si dělá co chce."
"Ještě aspoň v jedné epizodě, prosím! Nebo ve dvou..."
"No tak jo, co s tebou... Ale tak na deset sekund maximálně. A to už je poslední klapka, rozumíš? Ať si její život vymyslí ti otravní spisovatelé fanfikcí. Takový příležitosti oni milujou."

Blížil se konec natáčení a všichni, kdo byli na place, se už těšili, že si dají pauzu. Taky Katka s Honzou, představitelé hlavních rolí. Čekala je ještě poslední klapka: Milenci se líbají na břehu jezera.
Dnes na to byl den jako stvořený. Slunce ozařovalo jezero a vytvářelo romantickou idylku.
Štáb už měl vše připravené a režisér udával poslední pokyny.
"Prosím vás, trochu vášně do toho, to co jste předváděli včera, jsme museli vyhodit."
A tak po klapce Honza Katku vášnivě objal a líbal. Vtom mu ujela noha a oba zahučeli do jezera.
"To je vono! To berem!" ječel nadšeně režisér.

V životě jsou start a cíl kolébky a hroby
a signálem ke startu tři porodní doby.
Poslední klapkou za etapou "miminko"
je prosté zvolání slovíčka "maminko".
Dětství končí pubertou a práce pohřbí mládí,
manželství, či kupa dětí ke stárnutí svádí.
Jenže ty jsi nesmrtelná, neb tvá slova žijí,
vytesána klávesnicí v próze, poezii.
Stanou se stálicí, nebeskou planetou,
až roky kmetské ti na dveře zaklepou.
Bylas jednou z davu lidí, v jejich moři kapkou,
u nebeské brány staneš před poslední klapkou.
Ze slov utkán je tvůj ráj, kde Adam potká Evu,
po smrti buď do něj zvána díky svému střevu.

Nechtěla tomu věřit. Nemělo to logiku. Proč nic neviděla? Vždyť přece chtěla. Tolik chtěla. Chtěla? Co chtěla? Chtěla ho vidět? Nebo chtěla jen záruku? Jistotu? Vypadnout z toho hrozného lesa? Je to strašlivý okamžik, když začnete lhát sami sobě a jste si přitom tak jisti svou upřímností. Dělala jen to, co bylo rozumné.
Následovat Lucku bylo šílenství. A přece šli. S každým krokem přibývalo světla. Oči se jí otevíraly. Teď už vědomě strhávala klapky, kterými se oslepila. Záblesk zlaté. A pak spadla poslední a ona najednou, tak jasně jako viděla své sourozence, spatřila lva, „Aslane,“ a všechno zase dávalo smysl.

„A vůbec – dost už bylo povídání, měl bys spát,“ pravil anděl naoko přísně.
„Có? Vždyť je ještě…“ pohled mu sklouzl na hodiny, „aha,“ dodal zaraženě.
„Byl jsi nějakou dobu v bezvědomí. A rozhodně nejsi tak docela v pořádku, tak na to mysli.“
„Dobře,“ hlesl rezignovaně a klesl do peřin.
„Kdybys něco potřeboval, budu tady,“ řekl anděl a změnil se v zářivou světlušku.
Chlapec zavřel oči. Po chvíli se nejistě zeptal: „Jsi tu?“
„Jistě.“
Bylo ticho.
„Anděli?“
„Hm?“
Chlapec otevřel oči: „Děkuju.“
Světluška usměvavě zablikala.
„Dobrou noc,“ řekl anděl a přelétl nad svým svěřencem. Ten zaklapl víčka a vzápětí tvrdě usnul.