DMD č. 25. pro 25. 4. 2017. Téma: Sedm osmin

The first one is called Michelle. She’s the calm one. She obeys every order and never complains. She’s weak.
The second one is Petra. She's the exact opposite. She’s confident and is not afraid to speak up.
Then there is Simone. She’s smart. With social anxiety.
Ophelia always means the best. But does the exact opposite.
Helene puts on a lot of make-up. She likes to pretend. To act.
Emily never leaves the house. She’s depression. A dark bubble.
Janet is the child. The lost one. Scared.
There is no eighth one. Just emptiness. Void. Somewhere deep inside my soul.

Gwen vypadala příšerně.
"Jestli chtějí," zachraptěla, "tak ať s vámi letí, Bene. Aspoň se zbavím Tyrosova tyranizování."
"Jsem zdravotnický důstojník."
"Já vím Tyrosi, ale...," Gwen přemohl záchvat kašle.
Když přestal, vypadala ještě hůř.
Mimasovi se definitivně přestalo někam chtít, ale Gwen mávla rukou.
"Leťte. A dobře se bavte."
---
Resolute letěla hyperprostorem a komando se shromáždilo v kajutě. Na stole před nimi, jako vždy před akcí, trůnil dort. Trins ho zcela rutinně rozkrájel... aby zjistil, že jeden dílek přebývá.
"Nevadí. Schováme jí ho do ledničky."
Kdyby věděli, že se k němu dostanou až za tři neděle, rozhodně by ho snědli hned.

Edmund klímal v zahradním lehátku, Eustace v trávě, hlavu položenou v klíně Jill, rodiče v altánu hráli šachy, krásné líné odpoledne. Petr si odkašlal: „Teď, když jsme tu všichni..“ Nedořekl, protože v ní náhle vzplály pocity z poslední doby, tušení neúplnosti, nedostatečnosti, chybějící části celku, a ona vykřikla: „Ne, nejsme tu všichni!“ Snící se probrali, Edmundovy oči byly najednou obrovské, maminka se rozplakala a bílá královna spadla na zem.
„Přece není možné, že ona už nikdy..“
Stromy zaševelily, vítr přinesl vůni Zuzanina parfému, dětského pudru, domova a štěstí. A také Aslanův hlas: „Nikdy je pro vás příliš velké slovo, děti.“

„Vždyť je to jednoduché, když tento koláč dvakrát rozdělíš, kolik budeš mít dílů?“
„Čtyři,“ pečlivě odpočítá Megan.
„Čtyři čtvrtiny. A když jeden sníš?“
„Budu mít tři třetiny,“ usoudí holčička s plnou pusou.
Severus nechápe, že Megan nechápe.
Za týden přinese Megan plnou náruči čehosi chlupatého.
„Podívej, tati, pavouček. Má bolavou nožičku!“
„Merline, kdes vzala akromantuli?!“
„V lese. Můžu si tu aktoromantuli nechat?“
„Ne, její mamince by bylo smutno,“ nezaváhá Severus.
Společně vypustí nohatou příšerku zpátky do Zapovězeného lesa.
„Dívej, jak utíká. A to má jenom sedum osmin nožiček,“ raduje se Megan.
„Alespoň jsi konečně pochopila zlomky,“ zavrčí Severus s úlevou.

Saša bouchl prázdným panákem o konferenční stolek a pronesl: „Ty vole, já mam hlad.“
„Tak si objednáme pizzu,“ navrhla Týna.
Ivan se zahleděl do telefonu.
„Kolik toho mam objednat? Je nás pět, tak pět?“
„Já celou nesnim.“
„Tak čtyři.“
„Mádl, dobrý večer, já bych chtěl objednat čtyři pizzy…“
Za půlhodinku už se cpali.
„Když z každý sníme jenom sedm osmin, tak mi zbyde půlka pizzy na snídani!“ zvolal nadšeně Saša.
„Žerte jenom sedm osmin,“ upřesnila myšlenku Lynda.
Když se Saša ráno doploužil ke krabicím, zděšeně zjistil, že jsou prázdné.
„Kde jsou mý čtyři osminy?!“ zaskučel.
Nacpaný Jindřich jenom pokrčil rameny.

Za rozbřesku stanuli na břehu rybníka. Nazí a chvějící se v mrazivém vzduchu.
Karl maloval kouzla na Česťovo tělo, špičky pastelek, které vlhčil jazykem, vytvářely v jeho ústech podivné chutě a na Česťovi ještě podivnější tvary.
Odpusť, příteli.
Kruhy.
Dva na nahých zvlhlých nártech, pro uvolnění zbytků magie elementálů země.
Dva na zápěstích, pro vzdušné bytosti - meluzíny, sylfy.
Jeden na čele pro lidskou magii. Česťa chce jen to, co mu právem náleží.
Po jednom na krku a břiše, pro bytosti ohně a vody. Něco již vzal, ale sirény se brání.
Už jen kruh na hrudi. Pro duši.
Pak vyšlehly plameny.

„Pane, jestli něco neuděláme, ta stavba se zřítí celá!“
„Jak je to možné? Vždyť základy jsou založeny stejně jako u vedlejší věže, proč se naše hroutí?“
„Má špatně špici, pane. Sundejme ji – je to přibližně deset metrů. Pak by se měl stav stabilizovat.“
„Ale to zbyde sotva sedm osmin původně zamýšlené výšky! Podívejte vedle - na věž Asignelliů – už nyní jsou o kus výš než my! A nemusí ubírat špici! Zatracený stavitel, peníze brát, hrdlem prolévat… a když nastane problém, zmizet! Najděte ho, vlastnoručně ho zaškrtím!“
„Pane…“
„Rozeberte to. Nechci, aby se po Bologni říkalo, že Garisendové svou věží způsobili neštěstí.“

Poslední záchvat drogové závislosti dohnal Sherlocka zhruba v době, kdy na Rosie přišel první záchvat závislosti na čokoládě. Měla povoleno osm kostiček týdně. Sherlockovi John na jeho zásobu malých plastových ampulek ještě nepřišel, takže zde limity nebyly.
Holčička sledovala svůj týdenní příděl a detektiv měl absťák. Příšerný absťák, ze kterého bolely oči a okolo předmětů se objevovala aura. Třeba okolo čtverečků čokolády. Sedmi. Ten osmý Rosie nadšeně cucala.
Pousmál se na ni.
Přišel čas i na jeho dávku.
Najednou bylo čtverečků zase osm.
Nevěřil vlastním očím. John mu svěřil Rosie a on nemohl věřit vlastním očím.
Spláchl ampulky do záchodu.

Lidské dítě jde podsvětím a neustále potkává nové přátele.
Tedy pořádně často potkává nepřátele, ze kterých se vyklubou přátelé. (Lidské dítě je pořád poněkud nejisté ohledně svého vztahu s tsundereletadlem.)
Je to pohádka, říká si lidské dítě a zdárně postupuje.
Pořád je to pohádka, ujišťuje se, když se dozvídá o sedmi lidských duších, které musí král příšer posbírat, aby svým poddaným otevřel cestu na povrch.
Trvám na pohádce, řekne si lidské dítě, když vidí ve sklepení sedm rakví. Jedna je prázdná.
Sedm je koneckonců pohádkové číslo.
Jenomže kdosi tu nehraje podle pravidel a pohádkové konce ani počty nemusejí být definitivní.

„Jak se pozná, že je to opravdu horcrux?“ zeptala se Tonksová a zvědavě hleděla na nevinně vypadající pohár.
„Ne tak snadno jak v případě medailonku,“ připustil Lucius. „Z toho temnota doslova sálala, bylo jednoznačné, že jde o předmět té nejtemnější magie.“
„Může být o to záludnější,“ upozornil Severus. „Měli bychom se ho zbavit co nejdříve.“
„Není lepší nejdřív najít diadém a zničit je oba najednou?“ uvažovala Hermiona.
„Není bezpečné, aby byl dlouho v naší blízkosti. Může ovlivňovat mysl,“ varoval Lucius.
„Ale…“
„Fajn, budeme hlasovat,“ navrhl Bill demokratické vyřešení debaty.
„To zní dobře,“ zasmál se Aberforth.
Hlasování skončilo sedm k jedné.