Harry Potter AU

Do hodiny lektvarů vpadne madam Pomfreyová.
„Potřebuji ten lektvar, pane profesore,“ vyplivne.
„Ach, jaká škoda. Zdá se, že mi došly ingredience na jeho přípravu. Vaše pacientka musí počkat.“
„V tom případě si na její oznámkování počkáte i vy. Katie až do odvolání neopustí ošetřovnu!“ třískne na odchodu dveřmi.
„Tedy volný večer. Netouží si snad někdo zlepšit známku z lektvarů?“
Neville váhavě zvedá ruku, Hermiona mu ji strhne dolů a drmolí mu do ucha zásady přežití. Pak si uvědomí, že ve ztichlé třídě budí přílišnou pozornost, a ztuhne.
„Jak obětavé. Nemusíte se ale obávat, Grangerová, vás bych se nedotkl ani koštětem.“

Brumbál prý na tu práci sháněl člověka celou řadu let. Vsadím se, že kdybych se mu nenabídl, shání ho doteď. Protože druhý takový blázen po světě neběhá.
„Než mě hodíte do kotle, rád bych využil práva posledního přání,“ promluvil jsem k náčelnici.
Upřela na mě oči tvrdé jako ten kotel a žhavé jako smola v něm.
„Máš přání, čaroději? Snad ne milost?“
V jejím hlase zazněl krutý výsměch.
„To bych si nedovolil,“ ujistil jsem ji vážně. „Naopak. Chci, abys mě nešetřila.“
V planoucích očích uvízlo překvapení.
Stejně jako ve tváři Brumbála, když jsem těch vlasů peruánské divoženky přinesl celou hrst.

Už toho měl tak akorát dost. Připadal si jako blázen, který je všem pro smích a neví proč. Za poslední týden udělal školníkovi tolik radosti, že z toho měl starý moták páté Vánoce.
Nakonec si pozval do ředitelny několik zmijozelských, o kterých věděl, že mu nic neodmítnou.
„Takže...“ protáhl nebezpečně „může mi někdo z vás laskavě prozradit, co se to s celou školou děje?“
Svým ledovým výrazem pouštěl na studenty tolik děsu, že všichni sklopili oči, aby mu nemuseli čelit.
„No tak... bude to?“
Leč jeho snaha o zastrašování byla marná.
„Nehlaste se všichni,“ zavrčel.
Nakonec Filche snad bude rozmazlovat.

Už týden se hradem nesly znepokojivé řeči. Severus Snape si všímal kradmých pohledů a ze všech možných náznaků začínal nabývat dojmu, že se týkají jeho.
A profesorky Ambrosiové.
Grangerová měla zjevně pravdu s tou narozeninovou oslavou. Naivně si myslel, že je to jen žert, který nechápe, protože takové žerty byly pod jeho úroveň, ale vzhledem k úrovni utajení události, o které očividně věděli všichni kromě něj, na tom asi něco bylo.
„Poslyšte, Hermiono, víte něco?“ zeptal se jí u večeře.
„No… opravdu pro vás chystá oslavu. Ale víc nevím, nedostala jsem pozvánku.“
Severusovi se sevřelo hrdlo.
Tohle nevěstilo nic dobrého.

Většina obchodních setkání probíhala na rušných místech, aby se slova rozplývala v okolním šumu a nepovolaným osobám nebylo umožněno je odposlouchávat.
Pouze jeden člověk dával přednost soukromí a veškerá jednání vedl za zavřenými dveřmi tajné komnaty. Místům zaplaveným hlučící lůzou se vyhýbal jako upír kostelu.
Lucius Malfoy.
„Je to zvláštní,“ pronesl zamyšleně poté, co jsme uzavřeli další oboustranně výhodnou smlouvu, a seřízl špičku svého doutníku. „Nikdy se neptáš, na co ty věci potřebuji.“
„Nevidím důvod, proč bych se měl ptát,“ odpověděl jsem lhostejně a připálil mu. „Nejsem ani úřední kontrola, ani tvá manželka.“
„Nejsi zvědavý? Ani maličko?“
„Zvědavost zabila kočku.“

„Cože udělala?!“ zaslechl až na chodbě ministerský mluvčí. Zbystřil. Omlouval to pravděpodobnou souvislostí s nadcházející tiskovkou. Novináře je dobré si držet blízko. Možná až moc, pomyslel si.
Druhý hlas cosi odvětil. Zlatoslav rychle odskočil, když se dveře otevřely a ven vyšel Rabastan Lestrange. Byl bych přísahal, že se ten člověk usmívá... Brzy měl pochopit proč.

„Pan a paní Lestrangeovi oslavili příchod svého prvního potomka. Jmenuje se Rojvol Rodolphus, měří 50 centimetrů a váží 3 a půl kila. Ministr přijímá gratulace, dceru a vnuka navštíví dnes dopoledne.“

Sotva se to mrně narodilo, mělo tajemství. Jmenovalo se totiž Robert, po mudlovském pradědečkovi.

Pracovní postup.
Obtížná chemická rovnice.
Do vědy emoce nepatří.
A proto sedí Severus Snape uprostřed noci v laboratoři a přemýšlí. Zamknuté dveře a uzavřená mysl, překrytá zdáním spánku.
Jsem vedle Lily a spím.
Na jedné straně – dítě. Předurčené, bystré, talentované, přesto však především sedmileté dítě.
Náhodné dítě, pouhý prvek v rovnici, zaúpí myšlenky v sebeobraně.
Na druhé straně – mocný politik, nepřemožený kouzelník, bezskrupulózní vrah.
Nepřemožený neznamená nepřemožitelný.
Ale může ho přemoci myšlená holčička?
Rovnice se převažuje na stranu zla.
Musí být cesta, jak to zvrátit.
A musím být připraven na všechny možnosti.
A utajit to před každým, krom vlastního svědomí.

Šedá cela. Dokonale zvukotěsná, dokonale vzdálená. Stůl, židle. Jedna pro vyšetřovatele, druhá pro oběť.
Dveře se otevřou a dovnitř vklopýtá Molly Weasleyová. Ret jí čerstvě krvácí, dovolila si na chodbě zeptat na svoje děti. Posadí se. Čeká.
Když si pomyslí, že na ni zapomněli, vtančí dovnitř mladík s děsivým úsměvem. „Už se těším, až si hezky popovídáme.“ Pichlavýma očima se vpíjí do těch jejích.
Molly necouvne. „Už jsem vám řekla, že o ničem nevím.“
Mladý Skrk se už víc usmívat nemůže.

Trvá to dlouho, než ven vynesou její mrtvolu.
Stůl a židle v místnosti jsou jako rozštípané. Asi únava materiálu.

Abrakadabra.
Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.
Abrakadabra.
I přírodní zákony se jednoho dne unaví.
Abrakadabra.
Na každém šprochu, pravdy je trochu.
Abrakadabra.
Je důležitější být si jistý než mít pravdu.
Abrakadabra.
Dříve nebo později to kouzlo začne fungovat.
Abrakadabra.
Mě se to podaří, a pak všichni uvidí.
Abrakadabra.
Malý ten, kdo má malé cíle.
Abrakadabra.
Chci být mágem ze všeho nejvíc na světě.
Abrakadabra.
Píle, vše se dá dohnat pílí, není nic takového jako buňky na sánskrt, vyšívání, krasobruslení nebo jadernou fyziku.
Abrakadabra.
Budu opravdový mág dříve nebo později.
Abrakadabra.

Abrakadabra.
Tobě se to už nikdy nepodaří.
Avada kedavra.

Existují situace, do kterých se nechcete dostat.
Třeba prasklý popruh batohu, v němž schováváte pět dračích vajec i s jejich matkou, zatímco utíkáte před dopáleným chovatelem, který by vás tolik netrápil, kdyby to nebyl cholerický poloobr se samostřílem.
Také vás úplně nepotěší okamžik, kdy s klouzajícím batohem dorazíte k úzké provazové lávce, na kterou se váš pronásledovatel zaručeně nevejde, zaradujete se a v polovině cesty uslyšíte nezaměnitelný zvuk trhajících se lan.
Pak už prostě nezbývá nic...
Nic než rozletět se a doufat, že magie zafunguje.
Tenkrát zafungovala.
Přelet nad zalesněnou sečuánskou propastí hlubokou 400 stop patří k mým nejkrásnějším vzpomínkám.