Harry Potter AU

Tmavomodrý Mercedes-Benz 220S Cabriolet klouzal po klikatých silnicích průsmyku Grimsel. Na 40 let staré auto byl ve výborném stavu.
Spolujezdec Albus Brumbál si přidržoval slaměnou fedoru a jeho dlouhé stříbrné vlasy a vousy unášel vítr.
„Jedeš v protisměru,“ upozornil řidiče.
Gellert Grindelwald si promnul knír a zavrčel: „Jedu normálně vlevo!“
„Ano, drahý, ale tohle je Švýcarsko.“
„Ach tak.“
Gellert elegantně pohnul volantem. Albus mu položil ruku na stehno a vyzývavě povytáhl obočí.
„Jeden by řekl, že ve sto patnácti letech už si dáš pokoj…“
„Nemůžu za to, že jsi ve sto třinácti pořád sexy.“
Zvonivý smích obou staříků odneslo povětří.

Hladové pohledy v kavárně.
Prsty kradoucí se na druhou stranu stolu.
Prohlubující se polibky za rohem kavárny.
Pět vteřin štěstí.
Aurořin vyděšený výraz, vykoktaná omluva, úprk. Za pár vteřin byla pryč.
Eri si cestou domů přehrála v hlavě pár svých představ, tuh a nápadů, které chtěla zkusit a prožít s Aurorou. S povzdechem je přesunula do šuplíku "zase nic".
*
Doma na ni čekal vzkaz. Ten snad musel přiletět.
Můžu to vysvětlit. Jestli o to stojíš, přijď zítra v osm večer na Grimmauldovo náměstí. Mezi jedenáctkou a třináctkou je malá proluka. Tam na mě počkej.
Možná ten šuplík ještě nechá pootevřený.

Musím říct, že spolupráce s pány Fredem a Georgem Weasleyovými výrazně zjednodušila některé sabotážní akce Fénixova řádu, jejichž plánování mi často přistálo na bedrech.
Ti uličníci měli můj neskonalý obdiv. (Přestože jsem byl jako jejich kolejní ředitel nucen jej skrývat.)
Peruánský zatmívací prášek nás nejednou zachránil před odhalením, děsivé dělobuchy nesčetněkrát napomohly našemu zmizení v davu a záškolácké zákusky spolehlivě neutralizovaly příslušníky ostrahy bez nutnosti likvidace.
Jejich zásilková služba navíc bývala spolehlivá.
Až na jeden případ.
„Objednával jsem výbušné zámky, ne vzdušné zámky. O vloupání do pracovny Dolores Umbridgeové sním i bez vašich brýlí. Teď se tam potřebuju dostat doopravdy.“

Neměl to v plánu. Nic z toho. Alespoň z počátku. Jednoho dne se zkrátka usadila v jeho mysli. Přesně jako to dělají kočky.

Nesnášela ho. Tak začínají všechny ohrané zápletky romantických příběhů. Byl chladný, egoistický, měl pocit, že se mu všichni mají klanět. Dala si záležet, aby věděl, že ona mezi takové lidi nepatří.

Nikdy nepochopil koncept lásky jinak než teoreticky, ale být s ní nebylo tak špatné. Chtěl ji a bude ji mít. Postaví jí ze lží osobu, kterou by chtěla milovat.

Zjistila, že si mají co říct. Možná protože to tak chtěla. A postupně ho začala mít ráda.

„Ublížili nám, ublížili našim blízkým!“
Bolí mě kolena.
„Chtějí nás připravit o svobodu!“
Zase se mi zhoršil zrak.
„Ohrožují naše děti, vnoučata, svěřence!“
Sluch už taky není, co bývával.
„Nevyhýbají se těm největším ohavnostem!“

Všechny ženy svorně přikývnou.
Je čas se bránit.

„Zahájíme akci PAVOUK?“
„A nemůže to ještě chvilku počkat? Musím si vzít léky. Na srdce, tlak, trávení-“
„Ale rychle, spěcháme!“

Pomsta Abnormálně Věkovitých Odbojářek Ukončující Krizi byla odstartována třináctého května 1998.
Všichni Smrtijedi i s Voldemortem obdrželi k obědu extra dávku projímadla.
Poppy Pomfreyová, Minerva McGonagallová i paní Longbottomová se opravdu pobavily. Jako by jim bylo znovu dvacet.

„Myslím, že vám budeme muset uspořádat narozeninovou oslavu,“ pronesla Hermiona k závěsu u okna.
„To nebude nutné,“ odvětil Snape, vylezl ze závěsu a významně se zahleděl na lahvičku s čirou tekutinou na svém stole.
„Nicméně, kde jsme to skončili? Váš životopis je vskutku nabitý, slečno. Strávila jste několik let na Salemské univerzitě.“
„Ano, chtěla jsem si udělat certifikát PAVOUK navazující na OVCE. Příšerně Agilní Vysoce Obtížné Učení Kouzelnické. Zaměřila jsem se, jak víte, na přeměňování, studium run a… lektvary.“
„Vskutku,“ pronesl do ticha Snape a mávnutím hůlky doplnil do šálků čaj.
Tenhle večer ho začínal zajímat čím dál tím víc.

Clarissa na Hermionu zklamaně hleděla. „Ach, to je škoda, že tu není…“ Zklamaný pohled se vzápětí změnil na podezíravý.
„A co vy děláte v jeho pracovně?“ zaútočila na Hermionu.
„Já… já…“ koktala Hermiona a honem se snažila něco vymyslet.
„Víte, Severus… on má zanedlouho narozeniny, tak jsem si říkala…“
„Narozeniny? To je báječné!“ zašvitořila blondýnka a do očí se jí zase vrátil třpyt. „Výborně, to ho něčím velkolepým překvapím!“ Zářivě se na Hermionu usmála a lehkým krokem opustila točité schodiště.
Hermiona za ní drahnou dobu hleděla a přemýšlela, jestli nebýt kolegiální. Nakonec se rozhodla, že ji v tom snění nechá.

„Ah, pan Lupin. Pojďte dál, neostýchejte se,“ zve bystrozor Nott Remuse do své kanceláře, „jako doma.“
Remus je tu tak častým hostem, že by se tu opravdu mohl cítit jako doma. Kdyby ovšem Nottova kancelář nebyla spíše výslechovou celou a Nottova úlisná zdvořilost maskou hodného poldy.
Doma na něho taky málokdy čeká něco tak nepříjemného, jako je Alastor Moody.
To je mi úplněk milejší.
Dnes nemá Nott moc otázek. Po pár větách si Moody prokřupne klouby na rukou a vstane.
„Tvoji výpověď už máme sepsanou. Jen ji potřebujeme trochu vizuálně podpořit. Crucio.“
Bolest. Tohle je domov. Domov pro všechny vlkodlaky.

Záhy poté, co jsem vykročil na strmou stezku lovce magických artefaktů, trnitou pěšinu sběrače vzácných bylin a křivolakou cestu obchodníka s neobchodovatelným, došlo mi, že se bez oficiálního, zákony schváleného a úřady posvěceného zaměstnání neobejdu. Potřeboval jsem působit solidním dojmem, zdůvodnit vlastnictví některých kontroverzních věciček a v neposlední řadě ospravedlnit své nesčetné výpravy do krajů, kterým se běžný člověk raději vyhýbá.
A tak jsem složil léčitelskou přísahu a začal pomáhat těm, které tehdy nikdo léčit nechtěl.
„Prostě řekni svým známým, že mají dveře otevřené,“ zopakoval jsem ohromenému Remusovi. „Pondělí a středa od šesti do devíti. Pokud tedy zrovna nebude úplněk.“

Seděli nad kouřícím šálkem čaje v jeho pracovně, aby tak završili společně strávený večer nad přípravou lektvarů.
„Co jste dělal po válce, pane profesore?“ zeptala se ho Hermiona a pátravě si ho prohlížela.
„Především jsem se zotavoval z následků hadího kousnutí a Potterovy iniciativy mě očistit. Pak jsem přijal místo ředitele,“ odvětil lakonicky a upil ze šálku.
„Nezníte příliš nadšeně,“ divila se Hermiona.
„Víte, slečno Grangerová, kdybyste se denně musela potýkat s tím, co já, taky byste nebyla nadšená.“
Když domluvil, za dveřmi se ozvalo sladké: „Pane profesorééé Snapeéé!“
„No vidíte, my o vlku… řekněte jí laskavě, že nejsem doma.“