O vlásek

Brumbál prý na tu práci sháněl člověka celou řadu let. Vsadím se, že kdybych se mu nenabídl, shání ho doteď. Protože druhý takový blázen po světě neběhá.
„Než mě hodíte do kotle, rád bych využil práva posledního přání,“ promluvil jsem k náčelnici.
Upřela na mě oči tvrdé jako ten kotel a žhavé jako smola v něm.
„Máš přání, čaroději? Snad ne milost?“
V jejím hlase zazněl krutý výsměch.
„To bych si nedovolil,“ ujistil jsem ji vážně. „Naopak. Chci, abys mě nešetřila.“
V planoucích očích uvízlo překvapení.
Stejně jako ve tváři Brumbála, když jsem těch vlasů peruánské divoženky přinesl celou hrst.