Harry Potter AU

Brána do paralelní dimenze pro mě znamenala něco, co vypadlo z románu Julese Vernea.
Když mi bylo deset, považoval jsem takovou věc za někde existující, dobře ukrytou, chráněnou tak, aby se nedala zneužít.
V šestnácti jsem tu záležitost překvalifikoval na konstrukci lidské mysli, zoufale toužící po úniku z kruté reality.
Když jsem se v šestatřiceti letech ocitl na odboru záhad a v obrovském krystalu spatřil sám sebe klečícího před jakýmsi odporným černokněžníkem bez nosu, srdce mi bušilo až v krku.
„Brána do světa, v němž se nacházejí naše trpící já,“ okomentovala artefakt paní Láskorádová. „Otvírá se jednou za sto let.“

Bystrozor Nott si pohvizduje. Je na rutinní misi v mudlovském Londýně. Spíš taková procházka za odměnu. Naslouchá davu, sleduje obrazovky přetékající bezvýznamnými zprávami, brodí se spodními proudy mudlovského vědomí, vyhodnocuje podivnosti a… baví se.
Protože na tom, být obklopen mudly, je něco fascinujícího. Ten omamný pocit, když široko daleko jsou jen nižší bytosti a vy jste mezi nimi jediný, kdo má moc. Jediné mávnutí hůlky by stačilo, aby se všichni ti spěchající mravenci zastavili a s blaženým úsměvem se nechali zašlápnout.
Někdy je až k zešílení těžké to neudělat.

(Na ministerstvo se vrátí bez peněženky. Pocit moci praskne jako bublina.)

Zatímco dav byl ochromen šokem, že narozeniny slaví až více jak za měsíc, osamoceně se skrz něj prodíral k východu. Za dveřmi narazil na Hermionu.
“Snažím se dostat už hodinu dovnitř, ale ta mrch-“
Honem ji přerušil.
“Pojďte, musíme zmizet.”
Skončili v bezpečí jejího kabinetu.
“Čaj?”
“Milerád.”
Upíjeli ze šálků a on si vychutnával ticho její přítomnosti.
“Co se dělo?” zeptala se po chvíli.
“O tom... snad raději někdy jindy.” Nechtěl si tak otřesný zážitek připomínat znovu, když měl v paměti ještě mnoho živých detailů. Příliš mnoho živých detailů.
“Nechtěl byste přes noc zůstat tady?”
Chtěl. A nakonec moc rád.

Pohřby a déšť patří k sobě. Na ten její ale svítilo slunce. Nebe bylo bez mráčku. Bezchybné počasí. Jak příznačné. Molly byla jako světlo v životech všech kolem. Někdy možná příliš silné, ale vždy vítané.
Artur Weasley šel s dětmi v čele pohřebního průvodu a v duši se brodil tmou.
„Upřímnou soustrast.“
Nevnímal nikoho kolem sebe, děti, tetičky, bratrance, přátele, známé, těch několik bývalých kolegů, kteří se odvážili přijít.
„Upřímnou soustrast.“
Viděl jejich tváře, cítil jejich objetí a slyšel slova, která neměla žádný význam.
„Upřímnou soustrast. Kdybyste cokoli potřebovali...“
Prožil den jako v mlze.
„Upřímnou soustrast.“
A další a další.

Vrátit se do Ria pro mě znamenalo naprosté vytržení.
Deset měsíců strávených papírováním, poradami ve sborovně, dozorem na chodbách a snahou vštípit bradavickým studentům alespoň základní vědomosti způsobilo, že jsem tuhle dovolenou vnímal jako živou vodu a žíznivě hltal hned po přistání.
V záplavě křiklavých barev, pronikavých vůní a tisíců hlasů jsem zapadl stejně, jako slza zapadne v oceánu.
Nasával jsem atmosféru ovocného trhu, užíval si pocit dokonalé anonymity...
Vtom se ke mně zakutálel míč.
Zvedl jsem ho a hodil zpět drobnému chlapci.
„Díky, pane!“ zakřičel. „Máma vzkazuje, že vypadáte smutně, jak tu stojíte tak sám. Zve vás na drink!“

Hradem letí šeptaná zpráva.
Hermiona. Ta vždycky rozumná, vyjednávající, tahající spolužáky z problémů.
Odmítla napsat domácí úkol do Studia mudlů. Vmetla Averymu do tváře, že urážet vlastní příbuzné a nazývat to odborným textem se neslučuje s její ctí.
Měla být zticha. Odpor je marný.
Školní trest si má odpykat u Skrka, na jeho přímou žádost.
Je to šílenec a ona je šílená taky, měla jít rovnou za ředitelkou.
Jenomže je z Nebelvíru.
Šla tam.
Vrátila se. V očích má plameny. Možná ji zachvátí celou a pak už to nebude Hermiona. A možná v nich jednou shoří Skrk. Anebo raději víckrát.

„Slyšela jsem, že Aurora má nový objev,“ řekla Septima nad partií pokeru ve sborovně.
„Snad to dopadne líp než ten debakl s Andromedou,“ pokývala hlavou Rolanda, hledíc do svých karet. „I když se pouští na dost tenký led.“
„Proč?“ nastražila uši Sybilla, která dávala své karty na odiv úplně všem.
„Je to mudla,“ přispěla nedbale ke konverzaci Bathsheda.
Zbytek osazenstva se na okamžik odmlčel. Teď byly na tenkém ledě všechny. Stěny nemusí mít uši, aby se za jiných okolností neškodné drby dostaly na patřičná místa. Jediné slovo se může stát neodpustitelným hříchem.
„Tak to hodně štěstí,“ řekla udavačka zcela upřímně.

Na „své“ narozeninové oslavě na konci listopadu se ocitl vlastně náhodou a úplně omylem.

Se skřípěním zuby absolvoval povinné kolečko stupidních konverzací, vyslechl trapná narozeninová přání, se všemi si potřásl upocenýma rukama a na závěr přišla ta popůlnoční hrůza, kdy profesorka Ambrosiová slavně vyskočila z obřího dortu víc nahá než oblečená.

Co hůř, lísala se k němu a černý hábit třísnila zbytky šlehačkového krému.

Zachránilo ho, když namísto proslovu prohlásil: „Já mám ale narozeniny až v lednu.“

Celý sál ztichl.

Profesorka Ambrosiová vypadala, že půjde do mdlob a jeho hřích mu nikdy neodpustí.

Upřímně řečeno, bylo mu to úplně jedno.

Život vás někdy vmanévruje do situací, ze kterých prostě nejde vybruslit. Ani před nimi zavřít oči a počkat, až vás minou. Zkrátka se jim musíte postavit.
A ideálně z toho střetnutí vyváznout celí a zdraví.
Během boje přijdou okamžiky, kdy to budete chtít vzdát. Budete klečet na kolenou a prosit o ránu z milosti, zatímco vaše vyčerpané tělo a třeštící mysl se budou svíjet ve společné agónii.
A potom všechno zlé odejde. Přijdou nové dny.
A s nimi přijdou nové bolesti. Úplně jiné. Méně časté, o to však rafinovanější.
Za některé hříchy se nepřestane platit nikdy.
Obzvláště za ten nejpříjemnější.