Harry Potter AU

Woolův sirotčinec, Londýn, 1930

„Proč si přejete adoptovat dítě, pane - “
„Brumbál.“
„Profesor Brumbál,“ upřesnil Gellert.
„A váš… společník?“
„Gellert Grindelwald, obchodník. Máme velký dům, chceme se trochu rozdělit.“
„Ten hoch je… problémový. Jste si jisti…“
Dvojí rozhodné přikývnutí.

„Ahoj Tome,“ usmál se profesor. „Já jsem Albus.“
„Ahoj,“ odpověděl chlapec.
„A tohle je Gellert.“
Velké hnědé oči zatěkaly z jednoho muže na druhého.
„Vy… mě chcete?“
„Ovšem,“ přisvědčil Albus. „Vybrali jsme si tě.“
„Proč… zrovna mě?“
„Protože jsi výjimečný,“ oznámil Gellert.

Vyšli ven.
„A teď, synku,“ pronesl Gellert, „poznáš, jak si žijí králové.“
Čtyřletý Tom Rojvol Raddle nesměle stiskl Albusovu ruku.

Lily.
Srdce.
Šlahouny osidla. Ševelí. Šimrají. Škrtí.
Ďábel ví, jak chutná pravá láska.
Hladí, bolí, líbá, kouše.
Beránek ve vlčím rouše.
Slza fénixe v krvavé ráně.
Neprodejná. Ale nikdy ne zadarmo.
Za ni neplatíš penězi, hlupáku. Platíš kousky srdce.
Odřezáváš. Když tě zklame, když nepřijde, když se mračí. Když mlčí.
S křečí v čelistech vytrhneš poslední kus.
Vysvobození. Uzdravení.
Prázdno. Ticho. Tma. Chlad.
Jen cinkání mincí v klíně potulné lásky.
Oheň. Voda. Krev. Mámení. Prchavá vůně štěstí.
Hledáš, hledám, hledáme. Hledají.
Nenachází.
Přichází
sama.
Po špičkách. Nevzbudit běsy.
Kousek po kousku skládá nové srdce.
Čerstvé, citlivé.
Nesoucí jiné jméno.
Hermiona.

Z podzemních chrámů Sahary si toho moc nepamatuji.
Brumbál mě tam krátce po absolutoriu poslal pro nějakou mahagonovou truhlici. Neměl jsem ještě tolik zkušeností s cestováním, s alkoholem už vůbec ne a o ženách raději nemluvím.
Proto není překvapivé, že si z celého dobrodružství vybavuji jen broušenou číšku plnou něčeho třpytivého, ohnivé jazyky olizující mramorové stěny, šátek z rudého hedvábí, zbořený oltář a pak koberec Brumbálovy pracovny.
Pravou záhadou je, že se na tom koberci válela i mahagonová truhla, zatímco Brumbál už pečlivě zkoumal její obsah.
"Tabula Smaragdina?" užasl jsem.
"Ano," odvětil nevzrušeně. Ani nevzhlédl. "Těch 800 galeonů si zasloužíš."

Severus si myslel, že má vyhráno.
To ještě ale netušil, jak moc škaredě se plete.
Ambrosiová skutečně vzplála horoucí láskou k profesoru bylinkářství, ale zároveň její útoky na jeho osobu neustaly.
Nedokázal si to vysvětlit. Jak? A hlavně proč? Přece neudělal chybu? Zdálo se, že jeden lektvar lásky nevyřeší všechny jeho problémy.
"Whisky?" zeptala se ho Hermiona a vytrhla ho ze zamyšlení. Přikývl a spolu s vůní pálenky natáhl do nosu i vůni, která se kolem linula. Jako by byl zpátky v knihovně.
"Pořád nechápu, jak je to možné," svěřil se.
Zamyšleně na něj hleděla. A zjevně ji něco napadlo.

Už byl vyčerpaný. Neustále musel odolávat atakům Clarissy Ambrosiové, která byla stále vynalézavější. Pravda, to s těmi lektvary lásky nebylo úplně prozíravé, ale předpokládal, že jaksi opomněla fakt, že v Bradavicích dlouhá léta učil lektvary.
Lektvar lásky dokázal rozpoznat z padesáti metrů periferním mrknutím.
Nicméně, když už nevěděl, kudy kam, a navíc měl pocit, že Ambrosiová snad musí mít dvojnici, přišel po jejím posledním pokusu na geniální nápad.
Při večeři mu jaksi omylem do jejího dýňového džusu ukáplo pár kapek čiré tekutiny. Jemu voněla po starých knihách.
A když se napila, její zrak jí padl jako první na Nevilla Longbottoma.

Kouzelné vši si vybraly svou daň. Už celé dlouhé roky měsíce čelí kouzelnický svět noční můře převyšující svou hrozivostí mudlovskou nadvládu i útoky Pádu Řádu.
„Kde mám zase ten hřeben? Ach!“
Ne, Zlatoslav Lockhart už hřeben nepotřebuje. Jeho krásné, vlnité, zlaté vlasy jsou okudlané na kudlanku ježka. Jaký má život smysl, jestliže už není půvabný a neodolatelný? A byl vůbec někdy? Vyhrál soutěž o nejkouzelnější úsměv desetkrát nebo patnáctkrát?
Nesčetné úpravy paměti si vybraly svou daň.
Ani krásný, ani užitečný, vyhaslá vzpomínka na okouzlujícího idiota mluvčího obdrží od svého pána prostý pokyn.
Napište si nekrolog a hlaste se u Moodyho.

V některých končinách se nevyhnete situacím, kdy si připadáte jako idiot. Tim spíše, když idiotem jste. Alespoň pro domorodé obyvatelstvo.
Do Ugandy už bych podruhé nejel.
Vstup do kuchyně je pro muže potupou (ačkoli, kdybych tu topinamburovou kaši nedochutil, tak by se nedala jíst), interakce se starším členem komunity bez jeho předchozí výzvy je nezdvořilost (a to i v případě, že dědkovi hoří vlasy a vy mu je chcete uhasit) a soukromá návštěva šamana za účelem společné konzumace omamných látek je absolutně nepřípustná.
Ráno mi bylo oznámeno, že kdybych se mu tak nelíbil, dochutil by mým popelem svoji topinamburovou kaši.

Někdy stačí málo. Ithunn Snapeová si v mudlovské školce opatřila veš. Ale když z Ithunn přeskočila na Harryho, už to nebyla veš mudlovská, ale kouzelná, a ta na mudly nejde. Brzy se drbaly celé Bradavice. I špehové a zrádci, kteří kouzelné vši přinesli až na Ministerstvo. Zlatoslav Lockhart omdlel, když zpozoroval nákazu odolného parazita ve svých loknách. Dolores Umbridgeová okamžitě zařadila přirovnání o mudlech jako vších, co nechtějí odejít, do aktuálně vznikajícího letáku. Kingsley Pastorek zažíval jedno z nejšťastnějších období svého života. Byl to první úspěšný útok na totalitu, který ochromil veškeré dění a spojil všechny kouzelníky v jediném boji.

Skřípot nehtů po tabuli. Zvuk, ze kterého tuhne krev v žilách, kudrny se rovnají a mění v hřebíky, se rozléhá potemnělými chodbami Bradavic.
Skřípot nehtů po tabuli. Nic jiného nedokáže vyjádřit ten strašlivý pocit frustrace, špíny a bezmocného vzteku, který rozežírá duši zevnitř.
Skřípot nehtů po tabuli. Přilákal lovce, jenž opustil svou kořist, prozatím ukojený, ale zvědavý.
Skřípot nehtů po tabuli. Touží se zabořit, trhat a rvát, lhostejno, zda vlastní tělo nebo tvář příchozího. Šelma zrozená z utrpení konečně opouští Hermionino srdce.
Skřípot nehtů po tabuli. Nehtů toho, koho v černočerné pasti z břidlice, přítelkyně dobrých učitelů, ochutnávají první plameny.

Psal se rok 1993, když jsem poprvé navštívil Paříž a spatřil všechny její starobylé krásy i moderní výstřelky.
Třetího dne v hotelu U inkoustové růže jsem procitl po boku oranžové kočkovité šelmy.
V první chvíli jsem si pomyslel, že to musí být maguár uprchlý z místního kouzelnického cirkusu.
Po vystřízlivění jsem dospěl k názoru, že se jedná pouze o výsledek divokého dobrodružství uprchlého maguára a odvážného experimentu kočky domácí.
Kocour se odmítal vzdálit. Pronásledoval mě až do Bradavic, kde se mnou sdílel soukromé komnaty.
Naštěstí se 1. září někam zatoulal.
Charita si stěžovala, že ji v noci shazuje z postele.