DMD č. 17. pro 17. 4. 2016. Téma: Svázané ruce

Dávno si zvykli na podivné pohledy lidí kolem, dávno se naučili přehlížet otázky v očích.
Kráčeli světem a hledali nápovědu, kam jít a co dělat dál.
Vzdor zvyku v nich zůstal kousek údivu nad tím vším. Nad dávným probuzením.
Obyčejný člověk a obyčejný člověk jsou obyčejní lidé, obyčejný pár.
Aspoň dokud nezjistí, že se od sebe mohou vzdálit jen na vzdálenost dvou paží.
Jedné a jedné.
Dokud je nespoutá magie ve světě, kde magie neexistuje.
Dokud je nezačnou poznávat lidi ve světě, kde se na sebe lidi nedívají.
Dokud se z nich nestanou hledači, protože nemají na výběr.
Pak hledají.

Ranožír spojenectví s Wulenwery nutně potřeboval. Blud Wulenwer požadoval stvrzení dohody sňatkem. Sňatkem s ní! Siburg se ještě nechtěla vdávat. Nakonec souhlasila, ale pochybnosti přetrvaly.
Obřad se konal narychlo, hned další den se měly znovu rozhořet boje se starmelskými. Opomenuto však nezůstalo nic: na znamení celoživotního spojení jim svázali ruce vyšívanou štólou, oba odříkali své sliby, pili z jednoho kalicha, oslavovalo se, tančilo…
Teprve když osaměli ve stanu pro novomanžele, mohla si s ním nerušeně promluvit. Vlastně ji zajímalo jen jedno: „Proč zrovna já?“
Pod jeho mohutným knírem se objevil trochu nesmělý úsměv. „Od prvního spatření jsem chtěl jen tebe.“

Jediný, kdo mi mohl pomoci vyřešit můj problém, byl Sam. Byl to právník. Jeden z těch nejlepších. A taky můj starý známý. Dlouho jsme se neviděli a předtím jsme se nerozešli v dobrém. Pohádali jsme se. Snad teď bude ochotný mi v nouzi pomoct...
Našla jsem si na internetu, kde bydlí. Stavila jsem se k němu.
Otevřel dveře. "Ahoj, Same" řekla jsem. Jakmile mě ale uviděl, zase je zabouchl. Přímo před mým nosem.
"No tak, Same!" křikla jsem přes dveře. "Potřebuju tě!"
Otevřel dveře. Koukl na mě. "Slyšel jsem o tvém problému, ale já ti nijak nemůžu pomoct, bohužel." Zabouchl

„Proč si se mnou nechcete hrát?“ ptá se malý Jenda ublíženým, skoro až plačtivým tónem.
„Jsi strašný posera a žalobníček,“ odsekne mu Jana, jeho starší sestřenka. „Když jsme si hráli minule, měly jsme pak se ségrou týden zaracha.“
„Protože jste mě spoutaly a přes pusu i nos převázaly šátek. Málem jsem se udusil…“
„Hráli jsme si na Indiány a byl jsi náš zajatec. Jasně že jsme tě museli zneškodnit.“
„Navíc jsem ti říkala, že máš dýchat kůží,“ dodala důležité druhá ze sester.
„Já se snažil, ale nešlo to…“ bránil se zoufale.
„Snažil ses málo!“
„Ale můžeme to zkusit znovu, chceš?“

Odsoudili ho. Zoufal. Bál se co přijde. No, vlastně to věděl. Smrt. Ten hajzl Pilát Pontský. Nesli kříž. Vedli ho v průvodu na Golgotu. Svázali mu pevně ruce. Byl všem pro smích. Nebo se tak alespoň cítil. Zápěstí ho strašně pálila, provazy se zařezávaly do kůže. Bolelo to. Hodně to bolelo. Kéž by ho někdo rozvázal. Křičel, když viděl svou matku. Pak trhli provazem a on myslel, že mu ruce upadnou. Do očí se mu draly slzy. Dali ho na kříž. Rozvázali ruce. Jedna. Hřeb. Rána. Zařval. Bolest.
No, co by teďka dal za to mít ty ruce zase svázaný.

„Víš, hrozně bych si přála, abychom měli vztah jako z filmu.“
„Cože? Z jakého proboha?“
„Já nevím, nějakého hezkého, romantického.“
„Nic takového, znám ty úchylárny, jaké ty považuješ za romantické.“
„Náhodou, Padesát odstínů šedi je romantický film!“
„Takže znovu. Ne nebudeme mít vztah jako z filmu.“
„Neříkej, že by tě nevzrušovalo mi svázat ruce a pak si se mnou dělat, co se ti zamane. Byla bych tvoje hrozně hodná otrokyně a ty můj tvrdý pán.“
„Jediný důvod, proč bych tě chtěl někdy svázat, je, abys mne nechala si jít s klukama sednout do hospody. Rozhodně ti žádný ruce vázat nebudu.“

Když konečně Vulkán rozšmelcoval upíra na asi milion kousků, řekl jsem si, že se na tu dívku půjdu přeci jen ještě jednou podívat. Ten druhý mi sice říkal, ať si na ni dám pozor, ale než se mi podařilo upíra zničit, tak omdlela. Netuším, jestli dehydratací nebo strachem, ale žádného úderu na solar jsem se od ní tentokrát obávat nemusel.
Položil jsem ji v Saladinu na lůžko a prohlédl její svázané ruce. Byly svázané opravdu dost pevně a nevypadalo to s nimi moc dobře. Obě zápěstí byla fialová, místy až černá a na okrajích lůžek nehtů se třpytily kapičky hnisu.

Jsou jako les. Jako miniaturní zrcadla zachycující realitu. Jako miniaturní otisky jednotlivých okamžiků.
Les telefonů na palácových schodech. Fotí na rokoko téměř střízlivou budovu, která tvoří pozadí pro rozesmáté tváře. Fotí náhrobek obložený bramborami. Spoléhají na to, že uloží minulost plátek po plátku.
Brambory jsou na hrobě Fridricha Velikého. Postavil park, zámek a nechal se pohřbít se svými psy.
S telefony jsou svázané ruce, ruce jsou připojené k tělu a tělo patří člověku, který si (alespoň jeden z nich) bude pamatovat příběh o bramborách.
Biologické a mechanické, analogové a digitální, duše a kyberprostor, splývají svázané skrz lidské dlaně.
Právě teď.

Hrošice vymyslela novou kolektivní hru a rozhodla se ji vyzkoušet na nevinných obětech.
"Taak, a teď si přivažte ruce k sobě." Zahlásila a dvojice uposlechly.
Rejskova dlaň se stále nepřirozeně třela o Žabákovu. Ten se usmál a propletl Rejskovy prsty se svými.
Jejich ruce takto setrvávaly po celý den hry.
Když společně běželi dolů z kopce. Když Rejsek upadl, Žabák ho zvedl a prázdnou rukou jemně oprašoval.
Jedli společně, svázané paže pod stolem, ve volných příbor.
Hráli kámen-nůžky-papír s ostatními dvojicemi a vyhráli.
A ve chvíli, kdy Hrošice hru ukončila a oni rozvázali šátek, zůstaly jejich ruce spojené.

„Důkladně si projděte dům i okolí,“ vyzval je Lucius. „Budete muset reagovat velmi rychle, nemůžeme si dovolit, abyste ztráceli čas přemýšlením, kam vede která chodba.“
„Pustíš je slídit úplně nekontrolovaně?“ podivil se Severus, když osaměl s pánem Manoru. „Najdou věci, které se jim nebudou líbit. Dva z nich jsou bystrozoři…“
„Vím…“ zašklebil se neradostně, „ale co mi zbývá?“
„Pravda, máme trochu svázané ruce. Bylo by báječné, kdybychom mohli vše vyřídit sami,“ zasnil se Severus.
„Shodli jsme se, že na to naše síly nestačí.“
„Uznávám. Jen z toho nejsem nadšený.“
„Jsou relativně schopní,“ řekl Lucius smířlivě.
„S ostrůvkovitou inteligencí,“ dodal Severus.