DMD č. 17. pro 17. 4. 2016. Téma: Svázané ruce

Dlouhé nohy, bystré oči a heboučký kožíšek.
Od koťat se trochu liší, není žádný mazlíček.
Statné tělo, silný ocas, z větve na větev přeskakuje ladně.
Pro šelmu je býti králem vždycky víc než snadné.
Když byl ještě pánem lesa, v korunách stromů a na skalách pobíhal.
Ve výškách měl dobrý přehled, na svou rychlost a neslyšnost spoléhal.
Jeho zraku, citlivému čichu a cvičeným uším s chvostky nemohlo nic uniknout.
Po jeho skoku, drsném útoku a pod jeho těžkou vahou se kořist nedokáže ani hnout.
Co to děláš? Nechoď blízko nebo budou potíže.
Co člověče, na co zíráš? Neublížím... přes mříže.

Říkám, pohlídáš tady ten oltář. Zlaté zdobení, někdo je ukradne. Jednoduchej úkol, i františkán by ho měl zvládnout, nemyslíte, otče?
Večer bylo všechno pryč. Rozdané! Prý chudí, potřební... Bože, odpusť, jak já na něj řval.
Po půlnoci slyším bušení na dveře. Otevřu, a tam on. V jedné ruce svíci, v druhé talíř kaše. Že prý sladká kaše je nejlepší na zklidnění vykřičeného hrdla.
Samozřejmě jsem odmítl. On, místo aby se klidil, mi vrazil svíci do ruky. Prý když já nechci, sní kaši sám, a jestli bych mu neposvítil?
Řekněte, otče, co s takovým člověkem?!
Tak jsme tu kaši snědli spolu.

Nerad ten šuplík otevíral. Složený list. Úřední dokument převázaný stuhou.
Jediné, co ho váže. Pouta, která nelze přetnout. V očích lidí z těch nejpevnějších. Těžko říci, co o tom soudí Bůh.
Neviní ji. Viní otce a bratra. Udělali z ní obchodní artikl. Z něj také. Obchod, co má trvat nadosmrti.
Nemohl by ji zabít o nic víc, než děvčátko, které mu jiný osud přivázal na krk. Nemohl by ji nechat zajít špatným zacházením.
Má stuhou svázané ruce, jak by mohl žádat o ruku? A přeci...
Zákon lidí je neúprosný. Ne.
Ano?
Doživotní tíha tajemství.
Lezavou mlhou se tryskem blíží jezdec.

"To je na houby, člověk si zvolí poslance a když se netrefí, do dalších voleb s tím nic nenadělá. Nejde ho vykopnout jako zaměstnance lempla," brblá Tadeáš.
"To si jen myslíš," oponuje podnikatel Jimram, "dnes má zaměstnavatel tak svázaný ruce, že si desetkrát rozmyslí někoho přijmout. Vzít je lehký, vyhodit složitý."
"Jó, kdyby tady byly lepší poměry a pořádný zákony..." pokračuje Tadeáš.
"Chlapi, nechme toho, Scholastika by nám na to řekla: 'Hic Rhodos, hic salta!'" přeruší jej Lev.
"Rhodos mi, Lve, moc nepřipomínej, tam Timea touží jet na dovolenou, a já marně přemýšlím, kde vzít a nekrást," odvětí mu Tadeáš.

Nechal se přesvědčit, aby zůstal na večeři.
Dle etikety způsobně pižlal tupým nožem syrovou flákotu a naslouchal monologu kamaráda.
„Co na tom, že se dračice zamilovala do princezny? Stejně tak by žabí princ mohl toužit po kocourovi v botách, macecha se tajně scházet s jedním z trpaslíků a baba z perníkové chaloupky randit s vlkem.
Všechno je jen v hlavách, příteli. Jsme tolik svázáni konvencemi! Přitom je mnoho příjemnějších způsobů, jak se nechat svázat.“
Ten večer poskytl mnoho materiálu k nostalgickému vzpomínání i marným pokusům o zapomnění.
Jakým z těchto způsobů ho zpracovat, na tom se jeho hlavy nikdy neshodly.

Založit požár ve stodole a honem do domu! Rychle peníze!
"Zloděj!"
Biřic! Ne! AU!!
"Kam mě vedete? Radnice? Temnice?"
PO TÝDNU
Jak dlouho už sedím? Hladovej, ve vlastních sračkách. Na rukou okovy a vředy.
"Kat! Do mučírny?!"
Palečnice "Nepromluvím." Kladivem do nohou "ÁÁÁH! Nepromluvím." Žhavé železo na boku "ÁÁÁÁÁÁÁÁH NÉÉÉÉÉ!!! Ano, byl jsem to já!"
DRUHÉHO DNE
"HNI SE ŠPÍNO!!!" řve biřic. Ale kam jdeme?
Ach ne! Hranice!
"Přivažte ho." přikazuje kat.
Už nese louč. Zapaluje dřevo!
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁ"
Kouř, potřebuju vzduch! Ne, pálí mě nohy. Hoří šat! Černají nohy!! Puchýře na břiše a rukou!!! Černá tělo... už to ani nebolí...

Malcolm nechtěl nikoho zabít, chtěl životy zachraňovat. Ale ono se to tak nějak přihodilo.
Zachránit životy, to bylo hlavní. Najednou byl smýkán okolnostmi. Šli a zabíjeli, cítil hukot krve v žilách, byl naživu a ti, co se jim postavili, umírali. Zabíjel, protože se to tak přihodilo. Zabíjet není hezké, je to někdy jenom nutné, řemeslo. Konečně to pochopil.
Při poslední smrti pocítil uspokojení.
Zavřel oči.
Pořád bylo něco špatně. Poslední článek... Chlapec nemůže zůstat naživu.
Nemůže.
Nesmí.
Ale...
Proč na tom vlastně záleží?
Otevřel oči a jako by z něj spadla pouta.
Tohle je moje volba.
Po chlapci pátrat nebude.

Stále jít dopředu. Nezakopnout, neupadnout.
Byla tma, taková tma. Nejtemnější tma, kterou zažil. A ta bolest. Hrozná bolest uprostřed hlavy, dvě malé pulsující rány.
Slyšet cinkot řetězů a sténání. Možná sténá i on. Neví. Kdysi nadával. Jak je to dlouho? Sám netuší.
Nohy rozedřené do krve.
Někdo za ním upadl. Cítil do na řetězech, kterými měl svázané ruce. Jediné to spojení s realitou.
Šel oslepený svým nepřítelem v dlouhém hadu. Šel domů a doufal, že se to zlepší.
Koně. Slyšel jejich kopyta, jak ryjí zem. Přijeli jim naproti.
„Ne!“ Srdceryvný výkřik. Pád na zem.
Ne, nikdy už to nebude lepší.

Šéf bezpečnosti Suchyt právě prožíval svou nejhorší noční můru.
Seděl v tmavé místnosti s rukama svázanýma za zády, a nad ním se skláněl sadistický komisař v černém koženém kabátě. „Teď si tě podám!“ zasmál se skřípavě.
Přešel k laboratornímu stolu a probíral se mučícími nástroji, které měl na něm rozložené. Ďábelsky se zašklebil a vytáhl... zubní vrtačku.
Suchyta polil studený pot. Zintenzivnil úsilí vyprostit se, ale pouta držela příliš pevně. Komisař se blížil –
A pak se všechno rozplynulo.
Suchyt seděl v křesle ve své kajutě, a loď právě plula warpem. Otřel si zpocené čelo; ještěže to byla jen warpová halucinace.

Seděl v temné kobce a přemítal. Nebylo to u něho zvykem, a proto mu to dalo mnoho práce. Přemýšlel, jak se sem dostal. Uvědomil si, že za vším stojí tajemný Robin. Rozhodl se, že se pomstí. Stačí se vymanit z téhle cely a bude volný. (Neuvědomil si, že kobka je umístěna asi sto metrů pod zemí v jednom z tajných úkrytů Robina.) A tak se postavil na nohy (měl je celé rozervané a potrhané) a rozešel se ke světlu - údajným dveřím. A najednou si uvědomil, že má svázané ruce. Jeho ruce ležely svázané v pytli, který ležel kus od něho.