DMD č. 17. pro 17. 4. 2016. Téma: Svázané ruce

Balfamína otevřela oči, ale stále byla tma. Chtěla zanadávat, ale ústa měla něčím zacpaná, takže vydala jen tiché "hummm". Tělo ji bolelo.
Jak se účinky omámení vytrácely zjistila, že je bosá na kamenité podlaze, ruce má svázané za zády a zavěšené pěkně vysoko, což ji nutí být v neustálém předklonu, a že má nohy pevně přivázané někam do stran, takže může stát jen rozkročená.
Byla v pěkné kaši.
"Se ukaž jak umíš líbat krasotinko", ozval se cizí hlas a někdo ji uvolnil ústa.
Neváhala.
"Stupefivici!"
Zadunění padajícího těla.
"Solveralqui!"
Pouta povolila. "Zatracení úchylové. Desáté rande a všichni stejní", pronesla naštvaně.

Sunkáč a Butch dokončili své mistrovské dílo s uzlovačkou. Z úhledného kokonu čouhal jen nos a uši Limonádového Joa.
Butch Káčidy se na vteřinku schoval pod rubášek, našteloval fotoaparát správným směrem, zaostřil, odhadl čas expozice a vhodnou clonu, na pánvičku nasypal bleskový prášek, zapálil doutnák a rychle usedl k Sunkáčovi na svázenou oběť.
Jeden skleněný negativ normálně, jeden s duck-face. Pak oba desperádi rozepjali křídla a odlétli do zapadajcího slunce.
Stepí se ještě dlouhé hodiny nesly naštvané výkřiky Joeho, který lano předíral o kámen.
„Do psí nohy!“
„Vy prolhaní plantážníci!“
„Vy odporné kachny!“
„Zcela příšerní otrapové!“
„Smrdutí skunci!“
„Nechutní paskřivci!“

Stál před oltářem v katedrále, jíž se linul monotónní hlas, pronášející pompézně banální nicotnosti o důležitosti manželství.
Nedělal si iluze o tom, jaké bude to jeho, když jedinou motivací pro jeho uzavření byly peníze.
Jemný dotek hedvábí farářovy štoly na rukou pevně sevřených v dlaních jeho nastávající byl jako cvaknutí okovů.
***
Stála v malém venkovském kostelíku vyzdobeném lučními květy.
Kázání jejího švagra procítěně mluvilo ke dvěma přátelům, jimž z hloubi duše přál štěstí.
Její city už neměly tu prudkou bouřlivou vášnivost předchozích let.
Štola obtočená kolem něžně spojených dlaní však pro ni byla kotevním lanem, které ji poutalo k lásce.

Bydlení ve společném bytě má své výhody.
Například je tu pořád veselo. Pořád se něco děje.
Například když zapomenu v práci klíče, jako dneska, vždycky se nějak dozvoním.
Přijdu do kuchyně. Dvě holky tancují na stole a Ivan visí zavěšený za nohy z okna.
Pročpak má Arturek asi svázané ruce? Ale, ale, podívejme se, lednice je plná dobrot. To musela přivézt Kája ze svatby.
Přidám se k probíhajícímu večírku.
Bydlení ve společném bytě má své nevýhody. Probudím se na koberci pod stolem. Přes obličej mám Arturovu nohu. Artur už nemá svázané ruce.
Naše lednice je tím pádem zase úplně prázdná.

Vchodové dvere do činžiaku som otvoril nárazom pleca. Hlučne som vyšiel po schodoch, sypajúc nadávky. Dvere do bytu som vykopol. Ranu ako z dela susedia ignorovali, asi sa báli zisťovať, čo sa deje. Kopol som za rozmlátené dvere malú skrinku, aby sa neotvárali.
Vrazil som do skrine s potravinami, strčil do nej hlavu a chytil do zubov klobásu. Na chvíľu som prestal nadávať, aby mi nevypadla z úst. Kým som ju dojedol, motal som sa po byte, zanechávajúc vlhkú stopu po topánkach.
Keď som dožul klobásu, zamumlal som pár ďalších vulgarizmov. Nenávidím toho parchanta, čo mi zviazal ruky za chrbtom.

“Bene!” Stihl ještě vykřiknout Semir, než mu jeho únosce nasadil roubík. Snažil se marně vymanit z provazů, kterými ho přivázal k židli. Na obrazovce viděl jak Ben padá k zemi, byl to ale jen obraz, a tak netušil, jestli ho sestřelili, nebo co se vlastně stalo. Už byl tak blízko. Semirovi se chtělo brečet a křičet zároveň. Únosce vypnul televizi.
“Tak máš asi smůlu, tvůj kamarád tě nezachrání”. Usmál se slizce.
Benovi se vstávalo ze země těžko. Než si byl schopen sednout, ucítil na zátylku chladnou hlaveň pistole. Zavřel oči a čekal. Myslel na Semira, litoval že ho nedovedl zachránit.

"Han van Meegerena chápu - raději být geniální padělatel než kolaborant. Ale znalci jsou si jisti, že obrazy, u kterých se označuje za autora, maloval Jan Vermeer. Jeho tahy štětce, motivy, barvy... Emauzští učedníci prostě musejí být praví."
"A co když ne? Seškrábu barvu na mikrochemickou analýzu..."
"...a taky tě ukřižují. Poškodit národní památku by nám neprošlo. Takže nepoznáme, jestli je padělatel, anebo ne."
"Možná. Existují však i neinvazivní techniky. Van Meegeren říkal, že umyl staré plátno skoro dočista? Mohl by nakreslit, co na něm původně bylo?"
Oba kriminalisté se skláněli nad rentgenovou fotografií.
"Tak tohle se uměleckým expertům líbit nebude."

Když mi bylo deset, rozhodla jsem se vyzkoušet domorodý způsob šplhání do korun palem. Podle návodu z robinsonády jsem si jedním švihadlem svázala kotníky a druhým zápěstí. Pak jsem jako píďalka začala vzlínat po kmeni naší břízy. Návod fungoval! Jak jsem se hrudníkem tiskla k rozpraskanému kmeni, trochu jsem si sedřela kůži, a také švihadlo na rukou jsem utáhla zbytečně moc. Ale ta radost, když jsem seděla nahoře!
Nazítří jsem byla pozvaná na preventivní prohlídku. Maminka zrovna nemohla, a tak mě doprovázel táta.
Docela mě překvapilo, že paní doktorku tolik zajímá domorodé šplhání! Jenom nevím, proč se tvářila tak nedůvěřivě.

Evžen přišel do hospody jako obvykle právě včas. Martinova diskuse s Viktorem, která se původně týkala inkluzivního vzdělávání, se brzy zvrhla do sázení o to, kdo vypije rychleji pivo s pitomějším hendikepem. Servírka právě zavazovala Martinovi ruce za zády a Viktor si přelepoval pusu kobercovkou. To, co se zpočátku jevilo jako nerovný boj, se brzy zneprůhlednilo, když si Martin zvrhnul první pivo do klína a Viktor exnul první deci nosem. Po pár minutách bylo jasné, že integrace mezi opilce se navzdory původnímu znevýhodnění podařila na výbornou oběma rekům. Viktor slavně zvítězil a Martinovy se svázané ruce náramně hodily u placení.

Kapitánovi byla v poutech dlouhá chvíle. Vytanula mu starokrálovská říkačka...
Pět Velkých Výsad poutá zem
Pevným svazkem, v duchu společném
Čekalo se na plukovníka. Ten rozhodne, co s ním.
Jedna u lidí, co moc mají
Za dezerci by vyfasoval maximálně deset ostrých. Za nedovolené přejití hraniční zóny kulku.
Dvě u těch, co Mrtvé uspávají
Vydala se po Staré severní cestě.
Domů.
Tři a Pět se staly kameny a zdivem
Ruce za zády začaly brnět. Třepl jimi, cinkly o kov vyleštěného brnění.
Říkala něco o korunovaci...
Ale chytili ho, než se dostal na hranici sněhu.
Čtyři zří všechno v ledu čirém.