Igrûn (ze Středozemě)

Než naposled vystřelím ze své kuše, chci se ještě jednou setkat s Jughášem. Mezitím...
Říká se jí dolgnír, černá slza. Začali s tím Umbařané, ale tohle bude místní. Chutná hořce, po jedovatých bobulích, z kterých se pálí.
Pro ty, kdo chtějí zapomenout, že ještě dýchají.
Drží se za ruce, ranění je děsí. Jeden se představil jako Snûkh; druhý se jmenuje Grifit. Oslovují mě „Igrûn-thrakka", jako bych dosud byla v armádě.
Předají mi dopis a vzdálí se.
To, jak dlouhý list napsal Jugháš vlastní rukou, je nakonec nejmenším překvapením.
Pomohou mi do nosítek. Kuši mám při ruce – země je neklidná.

Na začátku cesty byli Grifit a Snûkh sdílní. Teď pochodují mlčky.
Každý další spěchající posel na nás vrhne udivený pohled a pokračuje v cestě.
Vlastně mám strach.
V oázní základně je rušno. Poslové se hemží z několika směrů, pod plachtou se překřikuje tucet velitelů, kolik sil odkud a kam si mohou dovolit přesunout.
Jugháš si přesto našel čas projít se mnou mapu. Měla bych ho poslouchat...
„Nic jsi mi neslíbil," hlesnu.
Políbí mě do vlasů. „Stejně ty sliby, cos mi nedovolila vyslovit, chci splnit. – A dávej pozor. Jestli se nám ty nepokoje nepodaří uklidnit, mohlo by Elessara napadnout přejít hory."

Nechápu, jak někoho napadlo navelet skřetí důstojníky k lidským jednotkám. Raději bych šla do horších bojů – s oddílem skřetů.
Tam by nebyl žádný z nazgûlů tak blízko. Nemusela bych stát hned za ním, zatímco řeční.
Teprve se pomalu dozvídám, co se celá staletí dělo pod Dol Guldurem.
Vzpomínka na Angband se probudila, živá a lítá.
Opatrně šlápnu do třmenu a co nejtišeji natáhnu. Urgik mi založí. Zvednu kuši.
Nazgûl se náhle otočí.
Šipka vystřelená z bezprostřední blízkosti probije i kouzly posílený mitrilový plát.
Instinktivně se skrčím před pozvednutým palcátem.
Prázdné brnění se sype po zemi.
Zbraň, nedržená žádnou rukou, dopadne.

Celý večer trvá, než mi vůbec někdo poví, proč.
Řekl prý generálovi, že jestli chce poslat do Dutých hor vojáky bez pořádné výstroje, má použít lidi, protože ti budou na omrzlých pahýlech pajdat jen několik desítek let. Generál se nabídl, že to může skřetům zařídit i kratší, a dostal půlkou pěsti.
Takže teď Jugháš trčí na dva týdny v káznici.
„Škoda, že jsem o to přišla," zalituji.
Pak si najednou uvědomím, co jsem slyšela.
„Duté hory? Chtějí zahájit kampaň v Dutých horách? Proti Divokým?"
S povzdechem pokrčí rameny. „A co proti tomu zmůžeme..."
Kousnu se do rtu. „Nebudu zabíjet skřety."

„Uteč ohni," řekne Rustrigh.
Příliš jsme si zvykli nacházet zastřelené skřety. Talim si bez okolků zkouší boty.
„Mohou tu ještě být?"
„Těžko," uklidňuje mě Snaga. „Dva, možná tři dny."
Opodál zachrastí křoví. Snaga se otočí, luk natažený.
Rustrigh do něho prudce strčí a rozběhne se za tvorem, který vyrazil z houští.
Utrhnu sousto z opečeného sviště. „Jídlo," říkám.
Ustrašeně na mě hledí, pak po soustu chňapne a kousne mě přitom do prstu.
Talim nasbíral tlassu, aby mohl ošetřit poraněnou nohu.
Snaga rozhodne, že jí budeme říkat Burzî.
Když se ukládáme k spánku, Burzî se přitulí k Rustrigh a kníkne: „Máma."

„Takhle veřejně," kroutí Trišchara hlavou. „A ani nechtěli šaty z naší dílny."
Jugháš vezme matku kolem ramen.
To on musí vložit sestřinu ruku do Škrahovy, protože je muž a tak je to prý správně.
Nevím, kam s očima. U takových věcí nemáme být, natož se jich účastnit.
„Jsme civilizovaní," rozkládá Gurgula. O dlouhou sukni si třikrát zakopla. „Nemůžeme se jen tak pelešit jako nějací ubozí Divocí."
„Divocí nejsou ubozí," zavrčím. „Mají hrdost, to tobě chybí."
„Odpusť, thrakka, zapomněla bych, že žijete úplně jako oni."
Zatímco váhám, jestli využít tisíciletou dovednost, Trišchara jí vrazí necvičenou, leč zkušenou facku.
„Jména používat budeš!"

Krajinné prvky černě, vegetace zeleně, osídlení modře, vojenské struktury červeně.
Tolik říká směrnice. Moje vegetace je modrá. Zatím.
„Mám ti předat pokárání za nepřehlednost –"
„Máš mi předat novou sadu barev," přeruším posla neurvale, přestože vím, že tohle není jeho chyba. „Ta příští bude jen v červené. A jestli rychle nedostanu, o co jsem žádala, skončíme nejspíš u náčrtků uhlem."
Pero vyzobalo už i poslední zbytky. Na ohni pobublávají zbytky večerního králíka.
Ráno do vývaru zamíchám špínu z očazeného kotlíku.
„Nesmí se namočit," kladu mu na srdce. „Je kreslená uhelnou tuší."
Příště konečně přinese stálý inkoust a tři menší barevné lahvičky.

Podlá zrada to byla, souhlasím. Ne ale ze strany skřetů – a Mordor s tím neměl nic společného.
Mnozí z našich příbuzných už věděli, co my ještě ne. Proto když Isildur a Anárion s Meneldilem vytáhli proti naší zemi, četné kmeny Divokých jim nabídly spojenectví – toužily nás osvobodit od vlády Oka. Stejně tak Elendilovi s Gil-galadem, kteří vyjeli od severu.
Gil-galad odmítl; Isildur přijal, a výměnou přislíbil část hornatého území severního Gondoru. Když měl ale svůj závazek vyplnit, skřetům se vysmál, a jeho vojsko dál pronásledovalo jak Mordořany, tak Divoké.
Divíš se, že Divocí využili příležitost k pomstě, sotva se naskytla?

Na stráni si skupina dětí staví z písku a kamení.
Rázem jsem na kolenou a vrtám se v zemi. Vychovatel mě beze slova pozoruje.
„Je divné, že si chci hrát s nimi?"
„Vůbec ne," usměje se. „Obzvlášť vojáci to dělají často. Zdá se, že se rádi vracíte do doby, kdy jste neznali ani nebezpečí, ani opovržení."
Něco, co mělo být dávno zhojené, zabolí. Zahledím se do dálky, přes hřebeny na západě.
„Stalo se něco?" ptá se účastně.
„Neměla jsem dětství," řeknu tiše. „Ne takové."
Přejede pohledem moje tetování. „Narodila ses Divoká?"
„Ještě dřív."
Podá mi lopatku. „Důkladně si to užij."

Byl prý poroben a zneužit, náš druh v neštěstí.
Ty první, již mu uvěřili, odvedl přes hory a vlídně učil.
Umění, o které se podělil, umožnilo odrazit elfský útok.
Jak přibývalo nájezdů z moře, stále víc nás hledalo útočiště ve šťastné zemi, kde žili naši bratři. Když se Númenorejci obrátili i proti ní, stáli jsme v průsmycích odhodláni pro ni umírat – po dvě století.
Želeli jsme pádu našeho ochránce.
Později jsme se dozvěděli, že to my jsme byli jeho hradbou.
Vrátil se. Vlídnost nepředstírá. Drží naše životy pevně v rukou a krutě nás využívá.
Ztratil pro nás jméno. Je Okem.