Igrûn (ze Středozemě)

Nechci na takovou cestu. To Jugháš tvrdí, že na mírových rokováních nebudu jen přítěží, kterou měl strach nechávat samotnou.
Branný se má za důležitého.
„Skřetí děvka se nebude Arnenem vozit v nosítkách jako princezna!" vyhodí mě na zem.
Pěstí do kolene, trhnout za kotník, a poroučí se i on. Než se rozkouká, zhoupnu se a dosednu mu na hruď, bezvládné nohy kdovíkde stranou. Mrsknu mu do očí příhodný prach silnice, zachytím paži držící halapartnu a druhou rukou mu dupnu na ohryzek.
„S kým se tak v Morgulienu jedná – s mrzáky, anebo s diplomaty?"
Polibek. „Pořád stejná, Igrûn-milû."
Opravdu – jsem.

Od piva mě vyruší temný Haraďan. „Smím ti položit otázku?"
„Nehledám muže."
Zasměje se. „Ale ne. Mate mě, jak se ve vaší řeči řekne ,můj'."
„,Nî'."
„Takže když řeknu ,nî nyškai' –"
„Kolik držíš otroků, že jen dětí je několik?"
„Cože? Mluvím o své dceři a synech!"
„Dcera ti nepatří. Musíš říci ,iš'."
„,Iš nyška'?"
„Pokud zdůrazňuješ, že potřebuje tvou péči."
„Dávno ne."
„Pak jedině ,iš jondî'. Jak je možné, že máte stejné slovo pro vlastního dospělého potomka i pro cizí bezbranné mládě?"
„Máš pravdu. Vyložený ,džin'. Hezké slovo pro závadu. Úderné. Zajímalo by mne, jak vzniklo."
„Neslyšels nikdy prasknout pružinu?"

Nikdo nechce být zařazen na západní břeh Andûny. Zásobování vázne, schází střelivo a lovit se tu dají leda koně, jejichž jezdci mají šípů habaděj. Vzhledem k plánovaným ztrátám sem posílají samou vykulenou mládež, kterou považují za postradatelnou.
A já je tím vším mám protáhnout.
Vyhladovělí skřeti rychle ztrácejí kondici a soustředění. Místo aby šlapali, seberou cosi ze země a začnou se dohadovat, co to je.
„Nějaká blbá rohirská ozdoba," hádá Châr.
„Šupina," oponuje Wriga, „ze spáru létající příšery."
Seberu jim věc z ruky a zaraduji se. U takové bahnité stoky jsem je nečekala.
„Tohle," zamávám svlečeným račím krunýřem, „je večeře."

Jugháš má krásné oči. Hebké, jiskřivé a černé jako propast.
Jako před každou bitvou úpěnlivě doufám, že do nich nehledím naposled.
Jiní už pijí za duše padlých. Mne zajímá jedno: jestli se vrátil.
Nakonec ho najdu. Ještě čeká na ošetření.
Složí ruce do tvaru Oka a přiloží si je k tváři. Prázdný důlek je rudý lepkavou krví.
„To je ono! Na barad-dûrský trůn s tebou!"
„Nazgûlové si ani nevšimnou, že se něco změnilo."
„Ale já si všimnu, jak se uleví celé zemi." Posadím se a přitáhnu ho k sobě, ať se opře.
Hladí mě po předloktích.
Jugháš má překrásné ruce.

Znám ten pohled. To zaváhání.
Když mě přistihnou s knihou.
Když zašplouchá voda v umyvadle.
Když bezděčně podotknu, že jídlo voní.
Když uvidí skřeta plakat.
Někteří z toho udělají důkaz proradnosti a klamu.
Většina sama sebe přesvědčí, že se to nestalo, nemohlo stát, a jestli, tak jen jednou.
A pak jsou ti, co hledí někam stranou, a za pár dnů rozpačitě nabídnou jablečné placky.
S těmi se dá vycházet.
Ale tahle lidska udělala něco, co jsem netušila, že dokážou.
Omluvila se mi.
Dívám se stranou.
Neměla bych mít předsudky.
Vždyť i oni mají duše Arûových dětí.
Rozpačitě jí nabídnu klobásu.

S kyjem to dávno umím. Nedat mi na odpoledne volno je jen tupá buzerace.
Pravidla a řád... ha! Když mi nic nedají, tak si to vezmu.
Přes kupu hlávek vykoukne nepotetované čelo. „Co to máš?"
Udělám mu místo.
„Ty bledá růže, málem neduživá,
z tvých lístků okvětních chci rosu pít.
Tvé poupě mnohý poklad skrývá
a já ten poklad přišel uloupit,"
čte mi přes rameno šeptem a vroucně pohladí obzvlášť pěkné zelí. Vyprsknu nahlas.
„Tady se zašíváte! Mazejte na cvičiště!"
Mrknu na něho. „Dopředčítáš mi to po večerce."
Jenže seržantka Uššich knížku zabaví. Ji tyhle pitomé elfské škváry baví taky.

Důvod, proč jsou na kněžnině seznamu hostí pro banket na počest gondorského krále skutečně všichni ambasadoři, je dvojí.
Za prvé, Morgulien o dobré vztahy vlastně docela stojí.
Za druhé, dělá mu to naschvál.
Když vyvolávač oznámí „z Mordoru", Elessar ztuhne. Když vidí Jugháše, zbledne. Pak si všimne mě a vybuchne.
„To přestává všechno! Nejdřív skřeti, teď dokonce nosítka! Kdo si ta tvoje... myslí, že je?"
„Aragorne-králi," oslovím ho, „mám tu vzácnou výsadu být mrzákem. Pokud si přeješ, ráda se podělím."
Nepřijal. Škoda.
Éowyn neurážím tím, že bych ji šetřila, když spolu cvičíme. Ale ublížit jí nechci.
Elessarovi? S potěšením.

Mordorské jesle nejsou špatný osud pro tyhle záhadné nalezence. Nechci vědět, proč mezi elfy nevídáme černooké zakrslíky nikdy.
Probudí mě vetřelec. Trumlaj. Včera děcko přinesl, dnes je chce ukrást. Opodál se válí sbalená torna.
„Na sever k Divokým?"
Bojácně přikývne. Spící uzlíček k sobě tiskne, jako bych měla ublížit jemu.
„A nezapomněls na něco?"
„Na co, Igrûn-thrakka?"
„Zásoby, Trumlaji. Tušíš vůbec, kolik sní kojící žena?"
Naložím mu tucet přídělů a pár mateřských rad.
Dívám se, jak se plíží z ležení. Někde ve tmě se mezi stromy vynoří vyjukaná elfka a připojí se k němu.
Nahlásím zběha, nebo raději padlého?

Zabuším na dveře cely na ubikacích štábu.
„Sláva Oku, Igrûn-thrakka!" I ruce složí ve znamení bulvy, to proto, jak směšně to gesto vypadá, když na levačce chybí půlka palce a na pravici celé poslední tři prsty.
„Harg, Jugháši." Nedbám, kdo mě na chodbě slyší. „Hezký stůl." Jugháš co může, diktuje.
„Zavři." Poplácá vrrčí kožešinu na lůžku a podá mi láhev. „Co říkáš na tohle?"
Haradská kořalka voní kouřem, chutná po koření, příjemně pálí v útrobách a plíživě opájí.
Tak jako Jughášova láska.
Ráno dlouze třídíme, které kusy oděvu jsou čí. Jen kroužkovka je tu jediná.
Jugháš už ji nenosí.

„T4L11M, HS613B, pomůžete mi s dřevem, pojďte."
V zamyšlení jen třepnu hlavou. Sotva vnímám, že G75RK našla na bojišti zabitého koně a u ohniště se vrší kusy masa.
„HS613B, slyšíš mě?" FKJ56 mě zatahá za vlasy.
„Neříkej jí tak," ozve se T4L11M nečekaně.
„A jak jinak?"
„Jménem!"
„Nikdo z nás –"
„Můžeme si dát jména sami. Elfi v dole mi říkali Talim. A ty?"
FKJ56 pokrčí rameny. „Nechám si ,snagu'."
Uvědomím si, že oba... Talim i... Snaga, vyčkávavě hledí na mne. „Co?"
„Jak se budeš jmenovat?"
Zadívám se do šedomodré prázdnoty nad sebou. „Igrûn," rozhodnu se.
„Co to znamená?"
„Moje jméno."