DMD č. 28 pro 28. 4. 2013. Téma: Růže

Dnes v noci se mi zdál sen. Byl tak jiný oproti horečnaté změti, na kterou jsem si již zvykl a která mi brání čerpat ozdravující sílu spánku.
V tom snu mě navštívila růže. Červená růže s kapkami rosy, tak svěží, že jsem chtěl vyskočit z postele, přivonět k ní a odnést ji své lásce, jako mladík jímž dávno nejsem. Naklonila se nad mé lůžko a její vůně mě ukolébala k hlubokému spánku.
Ráno mi bylo mnohem lépe, ale hlavně mi přivedli Helenu. Má snová růže ožila a zaručila se svým životem, že mě vyléčí. Věřil bych jí i bez toho.

Kdesi v dáli vychází slunce a tvé rty matně chutnají po životě.
"Věříš na lásku?" zeptáš se později.
Překvapeně povytáhnu obočí. "Proč tě to zajímá?"
Místo odpovědi mě pozoruješ tmavýma klidnýma očima. Povzdechnu si. "Kdysi jsem věřila."
"Co to změnilo?"
Znovu ulehnu a zahledím se na modrý strop. Připomíná mi oblohu těsně před bouří. "Víš co, byl jsi tam."
Tvé prsty mi jemně pohladí zápěstí. "A?" vybídneš mě.
Odvrátím zrak. "Nevyhnutelná ztráta nevinnosti. Je to jako s růží... jakmile ji jednou utrhneš, již nikdy nebude taková, jaká bývala."
"Bez výjimky?" zeptáš se, jako kdyby ses v něčem utvrzoval.
"A naděje."

„Necháme ji, aby se vznesla, a pak jí pomalu otrháme okvětní lístky.“
Tara se pousmála.
„Takový test synchronizace. Pomůže nám to sladit naši mysl v jednu,“ pokračovala Willow.
Tara přikývla.
Spojily dlaně a zavřely oči. Energie jim zavířila mezi prsty a začala se postupně zhmotňovat mezi nimi. Trvalo jen chvíli, než růže samovolně vylétla až do výše jejich očí.
„A teď lístky,“ zašeptala Willow.
Než se o to však pokusily, růže vystřelila směrem ke zdi a pak zase k druhé, až nakonec přistála na koberci. Bez květu.
Vyděšené pohledy se změnily v pobavené.
„Zkusíme to příště znovu,“ usmála se Willow.

Stál jsem v trenčkotu pod oprýskaným obloukem železniční estakády. Kalný svit lampy pomalu vzdával boj s hustým lezivým deštěm. Potáhl jsem z doutníku.
Světla ve sledovaném bytě zhasla. Že by pomalu končila má dnešní varta?
Zaskřípaly dveře domu a Detroitská růže, největší kráska našeho šedého města, vyšla s bílým deštníkem ven.
Zastavil jí přivolaný taxík. Odhodil jsem svůj desetidolarový doutník a naskočil do svého chevroletu.
Po krátké sledovačce zastavili před domem, kde bydlel ten taliánský umaštěný floutek Fabini, největší svůdce našeho města.
Věděl jsem, co můj klient udělá, až mu vše vypovím.
Mou tvář skrápěly horké slzy a studený déšť.

Přejel prsty po okvětních lístcích. Smutně se pousmál. Jak se od růžemi obklopeného rybníku otočil, vyjel mu z úst těžký povzdech.
Začínám být sentimentální, pomyslel si. S každým, kdo odejde, je to horší.
K botě mu přilezl obrněný brouk roháč. Opatrně ho překročil a kolem knihovny zamířil k Tardis.
Chyběli mu. I když věděl, že mnozí z nich se mají dobře. Postrádal úsměv blonďaté Rose. Zrovna dnes mu vzpomínka na růžovou mikinu rozřezávala srdce nejvíce.
Kdyby jen Clara netrvala na shlédnutí zahrad.
Posadil se před knihovnou na schody.
"Doktore, ty nejdeš," zastavila Oswin před živým plotem.
Usmívaje se zavrtěl hlavou.

"Podívej, kvete růže..."
Vrz.
"Krásná růže v sadu kvetla..."
VRZ.
"Růženka Šípková k růžím přivoní..."
VRRRZ!
Henry Crawford otráveně zaklapl sbírku. Vzdával to. V téhle knihovně bylo náhle velmi nesnadné okouzlit mladou dámu.
Fanny byla znechucená. Henry ji nudil a paní Norrisová evidentně vrzala parketami ve vedlejším sále schválně.
Kdosi pro mě říkal: "Jsi šípek i trn na keři...," plynulo zatím Fanny hlavou.
VRZ!
Paní Norrisová ve druhém patře vztekle odhodila místní plátek na stůl. S tou podlahou v knihovně se bude muset něco udělat. Okamžitě. Zalomcovala zvonkem.
Vrz.
Mrs Sachet a Miss Gwendylon se brouzdáním mezi regály královsky bavily.

„Hé-éj já jsem tady!
Všimli jste si? No jistě, jen mě ignorujte. Tss, to jsem si nezasloužila.“ Usušená růže se rozzlobeně naklonila ze svého místa ve váze na polici.
Pod ní u stolu seděla rodina. Rodiče a tři děti. „He, taková nevděčnost. Já jsem prosím svatební růůůže! Zajistila jsem vám rodinné štěstí! Cha, krátký pochod kostelem, jedna fotografie a to je všechno? Pak šup na polici a dál se neznáme.
No prosím, já tu pro nikoho nemusím být.
Růže ještě chvíli pokračovala ve spílání, pak se protáhla a spokojeně pohlédla na rodinu. Není nad to, provětrat si po ránu plíce.

Bylo to tak trochu jiné květinářství. Celé populaci na něm bylo divných hned několik věcí - třeba to, že zvládli v malém jezírku pěstovat Viktorii královskou. A navíc prosperovalo ani ne čtvrt roku po skončení války. A pak ony. Byly krásné, až oči přecházely. Květiny i květinářky.
Ta světlovlasá zrovna aranžovala kopretiny a ta tmavovlasá čarovala s liliemi. Obě se usmívaly. Celý obchod dýchal podivně magickou a okouzlující atmosférou.
„Aničko,“ zavolala se smíchem tmavovlasá, „tahle je asi pro tebe.“
Mráz vykreslil na okno kytici růží.
V srpnu.
Do krámku vstoupil zrzavý mladík.
„Už běžím,“ usmála se Anička, „a příště maluj slunečnice.“

Jak ten čas letí!
Zestárli jsme, zmoudřeli, přibylo nám vrásek. Některé jsou od smíchu, některé od těch věcí, které veselé nejsou. Obojího bylo dost. Toho druhého někdy až moc.
Ale život jde dál.
Žene kupředu, uhýbá po cestách, na něž jsme vstoupit nechtěli. Příroda se mění, stromy rostou, voda teče, hvězdy planou a slunce svítí. Děje se toho hodně. Všechno utíká, kličkuje, transformuje se to.
Lidé dospívají, zapomínají, poznávají nové. Rostou každý den.
Přála bych si, abyste to mohli vidět. Aby se změny dotýkaly i vás.
Kéž by vás čekalo víc než chladná zem a kytice bílých růží ve váze!

"Děkuji, že jste přijel, mistře. Vaše komnata je tady, na jídlo doporučuji "Misku iluzí" a nejlepší oddechové služby poskytují dámy tady naproti, ptejte se po Růži."
O pár hodin později měl vybaleno, byl po večeři, líně se procházel parkem a přemýšlel, jestli zajít za tou Růží, když zaslechl tiché vzlyky, občas proložené neelegantním posmrknutím. Pak zahlédl drobnou postavičku mezi rododendrony.
"Co je ti?", zeptal se a cítil se trochu hloupě. Dítě se otočilo a přikrčilo, když sebou cukl při pohledu na obličejík zarostlý dlouhými chlupy.
"Tak co je?" zkusil znovu.
"Růže," pobrekl klučík, "zase pracuje a nemá na mne čas."