DMD č. 28 pro 28. 4. 2013. Téma: Růže

"Můžeš mi říct," smetl si neviditelné smítko z klopy, "můj drahý leč pošetilý bratře, co sis myslel, že děláš?"
"Mumle, mumle..."
Odpověď byla velice nejasná, protože bratr byl poněkud obklopen.
"Co prosím?"
"Mumle, kytky..."
"Aha. Chápu. Tedy nechápu. Tyhle lidské zvyky mi nikdy nebyly jasné. Ale pokud si vzpomínám na otcovy románky, většinou si vystačil tak s tuctem."
Bratr mlčel. Nic jiného mu taky nezbývalo.
"A taky by mě zajímalo, jak to chceš dostat na Zem."
Loki se zadíval na Thora, který v romantickém šílení vytrhal nejen Iduninu růžovou zahradu, ale i rozárium bohyně Frigg.
Tohle se Odinovi nebude líbit.

„Hej, ty tam,“ sykla Mařka směrem k vedlejšímu záhonku.
„Co je?“ odpověděla podrážděně Růženka. Ostatní růže neviděly vůbec rády, když se s ní vybavovala. Ach jo, měla ji ignorovat hned od začátku.
„Proč tak pichlavě?“ zeptala se Mařka a sama se uchichtla svému vtipu. Byla to veselá kopa, to o ní říkaly všechny rostlinky ve skleníku.
„Nechci se s tebou bavit. Jsi ošklivá. A květina má být především pro potěchu oka,“ řekla Růženka namyšleně.
„Dovolím si nesouhlasit. Ze mě budou mít lidi mnohem větší radost než z tebe,“ zasmála se Mařka. „Ostatně už brzo uvidíš. Jde sem dvounožec s nůžkami.“

Malý princ se růže ujal, protože mu jí bylo líto. Byla roztřesená a maličká, jen pár umolousaných zelených lístků.
Zvykl si ji každý den zalévat. Byla na něm tak závislá.
„Ničeho se neboj, rostlinko,“ říkával. „Ochráním tě.“
Jenže rostlinka vyrostla do krásy. Jednoho rána na Prince shlížel načančaný rudý květ.
„Rostlinko?“ vydechl.
„Jsem růže, pane,“ řekla pyšně.
„Jsi krásná.“
„Asi by bylo vhodnější, pane, kdybychom si vykali. Já totiž kvetu pro potěchu planet, hvězd a celého vesmíru.“
Malý princ položil konvičku a odšoural se na druhou stranu planety.
„Tak by mě zajímalo,“ zašeptal smutně, „jestli někdy pokveteš i pro mě...“

Odmalička měl rád krásné věci, nebezpečí a hrabkání se v hlíně, takže botanika magických rostlin pro něj byla jasná volba. O své svěřence se svědomitě staral, mnohé exempláře nadšeně škrabkaly zoubky o skleněné poklopy, kdykoliv se objevil s jídlem, a samou náklonností by nejspíš sežraly i jeho.
Pražskou Adélu se mu zachránit nepodařilo, ale její výhonky se chytly. K večernímu krmení jim hrával na housle.
Měl keř Záhorských růží, známých svou černobílou barvou.
Těšil se na experimentování s krvavými růžemi… ale majitelka vzorky nikdy nedodala. Později se dověděl, že veškeré její pěstírny lehly záhadně popelem.
Upíří konflikty květinkám prostě nepřejí.

Jaro zaspalo, práce se mu nahromadila. Když si konečně našlo chvilku a kouklo se po světě, nestačilo se divit.
Růženka utekla s podkoním, Karkulka k babičce nechodí, Sněhurka vytunelovala trpaslíkům konta a princezna se provdala za draka. Křemílka ani nepoznalo! S Vochomůrkou nebydlí, zato Horáček bydlí s Pažoutem. Mrazík počkal na Marfušku a dvanáct měsíčků je po smrti. Budulínek žije u lišek a liščata u lidí, Smolíček odešel s jezinkami a jak si to pochvaluje! Hubeňour Otesánek má vlastní televizní pořad Jak se zbavit kil a příbuzných.
A to není všechno!
Víc Jaro vidět nestihlo. Spěchalo rozkvést šeříky a růže.

Našel jsem svou Annie
svou Lolitu - je tak roztomilá
A veškeré mé štíty
padají
pod pohledem modrých očí
She gave me a Heart attack
Just because she looked so edorable
Je jak růže
červená růže
planá růže
A každá piha na její tváři
je hvězda
Pak svěží tělo
zažíhá v srdci plamen
A v duši zmatek
Je tak křehká
tak drzá
bojím se jí dotknout
a planu s každým dotykem
Don't stand so close to me
Don't stand so close to me
Je jak růže
červená růže
planá růže
Ale copak bych směl?
Vzít do náruče
zušlechtit
v nádhernou květinu?

Růže mám nejradši šípkový. U horního plůtku nám roste pár keřů.
Chystám večeři a koukám oknem do zahrady na Josefa, kterej opatrně setřásá růžový kvítky do čepice. Roztržitě uvažuju, proč to dělá. Že by chtěl přilepšit králíkům?
Brácha se Šimonem dorazí z výletu až se soumrakem, utahaný a zpocený.
„Vezmu si čistý ručník, můžu?“ hrne se Šimon do naší ložnice.
Na prahu okouzleně zavzdychá.
Koukneme mu s bráchou přes rameno.
Postel oblečená do růžovejch plátků vypadá jako ze snu.
Brácha obrátí oči v sloup.
„Ty máš teda nápady, člověče,“ prohodí k Josefovi.
Pak popadne misku a odhodlaně vyrazí do tmy.

V té zahradě začaly kvést růže.
Divoce, docela bez ptaní.
Rozlezly se do všech koutů, ale nepůsobilo to zanedbaně. Stromy rostly do všech stran. A rostliny tu byly podivné, jiné, než jsem vídal doma. Uprostřed zahrady jako bych občas slyšel hlasy - ne, slýchával jsem je pokaždé, když jsem tam na svých letních cestách zabloudil. Ale nikdy nebylo nic vidět. A z nějakého důvodu jsem nikdy nevešel dovnitř. Ani jsem to nezkusil. Nějak jsem cítil, že by to nešlo.
Jen jsem tu každé léto stál a pozoroval zástupy podivných stvořeníček podobných bramborám, jak se šinou k zahradě a vylétají zase zpět.

Z neproniknutelného pralesa šípkových keřů kolem zapomenutého hradu se ozývala jedna finská nadávka za druhou. Jejich autora nebylo přes listí, trny a růžové květy vidět, ale bezesporu jím byl sir Edvin, který si právě Mečem rovnováhy klestil cestu.
O zdejším hradu se tradovalo, že jeho paní, Lady Royse, sestra jisté Isoldy, usnula díky strašlivému prokletí a potřebuje krásného prince, aby ji vysvobodil. Zájemce z daleka se právě po úmorné práci prosekal dovnitř, našel ji ležet v kobce pod věží, nedotknutou zubem času a zdánlivě mrtvou, a zbavil ji kletby kolíkem zaraženým do srdce.
Lidová tvořivost si to pak trochu zidealizovala.

„Nováková, prosím,“ ohlásím se do telefonu netrpělivě. Jestli je to zase nějaké call centrum nebo Česká spořitelna, tak ať nečekají, že na ně budu vlídná.
„Květinářství Kohout. Máme tu pro vás donášku květin.“
„Co-cože?“ zakoktám se. „Květiny? To asi nebude pro mne. Nespletla jste se?“
„Jste Zuzana Nováková?“
„No, ano to jsem.“
„Tak to vypadá, že jsou pro vás. Můžete si pro ně sjet dolů?“
„Jistě,“ zamumlám.
Já nedostávám květiny. Nikdy. Jedinou růži jsem dostala na maturitním večírku.
Před domem stojí slečna a v náručí drží pugét ohnivě rudých růží.
Jsou nádherné. Mají jedinou vadu: jsou od muže, kterého nemiluju.