DMD č. 28 pro 28. 4. 2013. Téma: Růže

Ianto se opíral o zábradlí nad zálivem a kouřil. Byl koupit růže. Pro Lisu. Dvě. Byly krásné, temně fialové, líbily by se jí. Pozoroval temnou hladinu, která byla téměř nehybná v tom pošmourném počasí. Křečovitě svíral stonky a zapomenutý trn jej bodal do dlaně. Fyzická bolest trochu potlačovala tu vnitřní.
„Tak tady jsi.“ opřela se vedle něj Tosh. „Jack měl starost, že už jsi pryč příliš dlouho.“
„Jack?“ zeptal se posměšně.
„Má tě rád. Je mu líto, co se stalo. Nešlo to jinak...“ položila mu ruku na rameno. „Všichni máme o tebe strach.“
Pochopil, že má ještě pro koho žít.

Pro vystudovaného botanika to byl skoro ráj. Zahrada květin, keřů a stromků od bonzajů přes plně rostlé ozdobné až po mladé jabloně. První den odborného pomocníka v obchodě.
Samozřejmě jsem se pohyboval tam, kde byli lidé. U květin s nejhonosnějšími, krátcetrvajícími květy. Tu jsem poradil, jak se chovat k lilii, tu k tulipánu či růži...
Jak dny pokračovaly, přešel jsem ke svým milovaným keřům a stromkům. Šéf to nerad viděl. Přecejen u květin, obzvláště nejkrásnějších růží, bylo lidí mnohem více. Já ale mnohem raději mluvil s těmi, co sem přišli, protože měli zájem. Zájem o něco jiného než krátký závan...

Myšlenkou polaskal půdu a nechal z ní vyrůst květinu. Pomalu se sklonil a vytáhl ještě rostoucí růži i s kořínky ze země.
Les tiše zašuměl.
Pokýval hlavou.
"Myslím, že si zaslouží tu květinu dostat. Každý by měl dostat šanci."
Usmál se do lesa a přistoupil k jezírku.
"Brzy budu zpátky." Pak skočil.
Chvíli padal tmou. Jaký bude svět pod ním? Ten poslední bez magie.
Dopadl na zem. Tak tohle je... Atlantis.
Vytáhl z kapsy květinu a vydal se do centra města.
Konečně narazil na člověka. Lehce mu poklepal na rameno a podal květinu.
"Magie z Lesa mezi světy. Opatrujte ji."

Slyšela jsem o něm již mnoho. O tom krásném, pyšném princi, který se brzy měl stát králem. A tak jsem přišla, podívat se, jestli si to zaslouží.
Zůstala jsem stát skrytá ve stínech a pozorovala děvečku s košem plným prostěradel. Zastavila se a s úsměvem přivoněla k růži v záhonu.
„Co si to dovoluješ, služko?!“
„Moc se omlouvám, Vaše výsosti. Jen jsem...“
„Viděl jsem, cos udělala! Kdo ti dovolil sahat na mé růže?!“
„Já...“
„Táhni pryč, ty chátro špinavá!“
Dívka s pláčem utekla.
Vystoupila jsem ze stínů, právě když princ sklonil tvář ke květině. Lid si takového krále opravdu nezaslouží.

Poslat na misi tyhle dva dohromady bylo riziko. Ona byla soustředěná na splnění úkolu a on nenechal jedinou sukni na pokoji.
Právě se pokoušel, aby jeho pověst lamače dívčích srdcí nepřišla vniveč.
Jenže...
Ať dělal co dělal, pořád nemohl vybudovat dostatečně romantickou náladu.
Pokusil se ji políbit. Nepochopila to a hodila ho do křoví.
Škrábalo.
Zatvářil se jako nakopnutý kokršpaněl. Nevšimla si toho.
Pokusil se o další výpad. Dívky mají rády květiny...
„Počkej na jaře, až to tu rozkvete.“
„Hm? A co?“
„Bude to tu nádherný. Však víš, co se říká. Není růže bez trní.“
„Tohle je cesmína, ty pako.“

Odjakživa miluju růže. Jsou to moje nejoblíbenější květiny, vlastně jediné ozdobné rostliny, které mě v době svého květu přimějí zastavit se a prostě obdivovat jejich krásu. Nejraději mám temně červené, ale i u ostatních barev uznávám jejich kouzlo. Naprosto mě fascinuje dokonalá skladba jejich květů, hebkost okvětních plátků, tvar listů a zákeřnost trnů. A ta vůně! Svůdná, tajemná i stylová zároveň. Prostě, na rozdíl od obyčejných kytek, mají komplexní osobnost. Vůbec se nedivím, že se v současnosti staly symbolem lásky. Když si ale mohu vybrat, jestli chci k nějaké příležitosti dostat růže nebo kilo šunky, šunka je vždycky jednoznačným vítězem.

Rozbila růžové maso naruby obrácené tváře napadrť, ale smetlo ji to vstříc vířícím úlomkům zrcadla, které se jako stolistka otvíraly stem dalších bodajících plátků...
Zaslechla čísi smích. Zlý smích. Odmrštila roj rozdrceného skla zpátky. Smích odumřel a na podlahu kupé se zřítila kostlivá postava.
Pořezané prsty nebyly tak strašnou daní za vraždu fexta, říkala si Elza, zatímco z něj sloupávala uloupenou tvář.
Teď bude Dana vypadat zase jako dřív - jen kolem těch krásných, hnědých očí jí pleť zůstane zanícená jako po růži...
To se zahojí, řekne pan Zababa.
Příští zastávka: Zababov. Měla by vystoupit. Jen zemřelí na cestě jedou nonstop.

„Jsi jako růže,“ je už léty obnošená věta,
tu jedenkráte použil, snad každý básník světa.
Láska bývá prchavá, jak vadnoucí růže květ,
však moje láska k tobě již miliony trvá let.
Přeji si s tebou prožít život, tento i ten příští,
jsme jenom dva malí hráči na vesmírném hřišti.
Hřeju tě a objímám, dáváš smysl mému žití,
při každičkém políbení ti oči láskou svítí.
Dávno nejsme nejmladší, však s tebou nebojím se stáří,
projasňuješ moje dny, byť já jsem ten kdo září.
Miluji tě, příznávám, a jen málo na tom změní,
prozradit že já jsem Sluncem a ty planetou Zemí.

Zděšeně pozorovala, jak bagry rozrývají půdu a ničí trávu. Květiny umíraly pod dupajícími hnáty dělníků a cítila, že samotná země se třese bolestí.
Doufala, že jim snad srdce ustrne. Že tu nádhernou růži, poslední svého druhu, nesmírně vzácnou, ušetří. Ale oni ji neviděli. Vyrvali ji i s kořeny a hodili mezi odpad, jakoby to byl obyčejný plevel a ne královna květin.
Cosi v jejím srdci se zatvrdilo.
"Za to zaplatíte," zasyčela. "Vy i celý Gotham, vaše slepá touha po co největších mrakodrapech a obchodních centrech! Zničím vás, všechny do jednoho!"
Toho dne ze staveniště neodcházela Pamela Isley, ale Poison Ivy.

Ludvík, císař Franků, se na tom místě v divoké Saxonii zastavil náhodou. Poklekl k modlitbě u nízkého keře růží a o kmínek opřel skvostný mariánský relikviář. Potom odešel a schránku tam zapomněl.
Když se pro ni později vrátil, ke svému úžasu nalezl relikviář pevně vrostlý do dřeva růže, která se pozoruhodně rozrostla a byla obsypaná květy. Ludvík to považoval za znamení nebes. Založil na tom místě klášter Hildesheim a dal sem přeložit i biskupství.
Po nějakém čase byla postavena vznešená katedrála, k níž přiléhá rajský dvůr. Po apsidě katedrály se pne tisíciletá růže. Přečkala i válečné hrůzy a kvete dodnes.